ECLI:CZ:US:2004:2.US.115.04
sp. zn. II. ÚS 115/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. P., právně zastoupeného JUDr. M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 20 Co 118/2001, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 12. 2000, sp. zn. P 158/99, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 24. 2. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozsudků obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilého dítěte V. P. pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství stěžovatele. Těmito rozsudky mělo dojít k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že již v průběhu řízení před soudem I. stupně vznesl námitku podjatosti kolizního opatrovníka, ustanoveného usnesením soudu ze dne 26. 10. 1999, kterým byl Okresní úřad v Berouně. Za kolizního opatrovníka vystupovala před soudem pracovnice referátu sociálních věcí E. Ž., která však podle přesvědčení stěžovatele od samého počátku preferovala matku nezletilého. Soud I. stupně se námitkou podjatosti odmítl zabývat, nevyhověl návrhu stěžovatele na ustanovení nového kolizního opatrovníka a ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 15. 12. 2000, sp. zn. P 158/99. V odvolání proti rozsudku okresního soudu stěžovatel namítal kromě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného rozhodnutí také procesní pochybení, které podle jeho názoru spočívalo v tom, že soud jednal v situaci, kdy nezletilý V. nebyl v řízení řádně zastoupen. V tom stěžovatel spatřoval nedostatek podmínek řízení podle §103 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud v Praze rozsudek Okresního soudu v Berouně potvrdil, aniž by se i on zabýval námitkou podjatosti kolizního opatrovníka. Právní moci rozsudek nabyl dne 7. 5. 2001.
Proti oběma rozsudkům podal dne 30. 5. 2001 stěžovatel žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhoval, aby soud usnesením podle §235e odst. 2 o. s. ř. napadené rozsudky zrušil a věc znovu projednal. Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 4 C 125/2001, žalobu pro zmatečnost zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že nezletilý V. byl v původním řízení řádně zastoupen kolizním opatrovníkem. Ustanovený kolizní opatrovník byl povinen se řídit zájmy nezletilého dítěte a nikoli zájmy rodičů a o námitce podjatosti nebyl soud oprávněn rozhodnout. O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Praze, který usnesením ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 26 Co 385/2002, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu I. stupně a zdůraznil, že soud není oprávněn rozhodovat o námitce podjatosti vznesené proti opatrovníku nezletilého (§14 až 17a o. s. ř.). Postup soudu I. stupně a odvolacího soudu v původním řízení byl správný a jejich rozhodnutí nejsou postižena zmatečností, neboť nezletilý byl v řízení řádně zastoupen.
Stěžovatel podal proti usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1503/2003, zamítl ( §243b odst. 2 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že tvrzená zmatečnost se netýká procesně právních poměrů dovolatele, tedy otce, ale jiného účastníka řízení, nezletilého syna. K uplatnění této zmatečnosti není podle názoru Nejvyššího soudu ČR otec subjektivně legitimován, a již z tohoto důvodu nemohla být žaloba pro zmatečnost důvodná. Samotný důvod zmatečnosti, který otec spatřuje v podjatosti opatrovníka, soud neshledal. Opatrovník účastníka řízení je jeho zástupcem na základě rozhodnutí soudu a je povinen vykonávat procesní práva a plnit procesní povinnosti účastníka řízení v souladu s jeho zájmy. Zákon nestanoví jako předpoklad pro výkon této funkce, aby byl opatrovník účastníka řízení nepodjatý vůči ostatním účastníkům řízení. V řízení ve věcech péče o nezletilé rozhoduje soud, který je povinen své rozhodnutí přijmout v souladu se zákonem, aniž by byl vázán nejen názory účastníků řízení, ale i jejich zástupců nebo opatrovníků. Jestliže se otec domníval, že Okresní úřad v Berouně jako opatrovník nezletilého Vojtěcha v původním řízení sděloval soudu vůči němu zaujatá stanoviska a zprávy, měl možnost tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy, kterými by tato, podle jeho názoru podjatá sdělení, vyvrátil.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo stěžovateli doručeno dne 30. 12. 2003, z čehož stěžovatel dovozuje, že lhůta k podání ústavní stížnosti, stanovená v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je zachována.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v průběhu původního řízení před obecnými soudy uplatňoval námitky podjatosti soudem ustanoveného opatrovníka nezletilého V. P., Okresního úřadu v Berouně, a to konkrétně jeho pracovnice E. Ž. Obecné soudy stěžovatele poučily, že nejsou oprávněny rozhodovat o vyloučení pracovnice správního úřadu, a že tato pravomoc náleží pouze tomu správnímu úřadu, o jehož pracovníka se jedná, v daném případě Okresnímu úřadu v Berouně.
Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasil a ve věci podal žalobu pro zmatečnost. O této žalobě proběhlo řízení, které skončilo pravomocným rozhodnutím. Stěžovatel jej napadl dovoláním, které Nejvyšší soud ČR shledal jako přípustné, ale nedůvodné, a proto je usnesením zamítl.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (platného do 31. 3. 2004) lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1) a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Veškerá argumentace použitá v ústavní stížnosti stejně jako znění jejího petitu směřují pouze proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 20 Co 118/2001, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 12. 2000, sp. zn. P 158/99, které nabyly právní moci již dne 7. 5. 2001, jimiž bylo rozhodováno o úpravě práv a povinností rodičů k nezl. synovi. Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost je vůči nim podána po lhůtě stanovené zákonem.
Stěžovatel odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozsudkům ode dne doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1503/2003. Je však nutno od sebe odlišit řízení ve věci péče o nezl. syna, (které skončilo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze) a řízení o žalobě pro zmatečnost, které skončilo pravomocným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 26 Co 385/2002, resp. usnesením Nejvyššího soudu ČR o zamítnutí dovolání. Protože se jednalo o dvě samostatná řízení, nelze lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti v záhlaví citovaným rozsudkům, v daném případě považovat za zachovanou.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu