ECLI:CZ:US:2004:2.US.117.03
sp. zn. II. ÚS 117/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2002, sp. zn. 13 C 23/2002, za účasti Městského soudu v Brně jakožto účastníka, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, Magistrátu města Brna, a Ministerstva dopravy ČR, jakožto vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. února 2003 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba do rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 15. ledna 2002, zn. OD/1763/01/Ro, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 6. září 2001, zn. OD-52891/FI-01. Tímto rozhodnutím byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přestupku dle ustanovení §30 odst. 1 lit. ch) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla udělena pokuta ve výši 8.000 Kč, a současně mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců.
K postupu účastníka stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že rozhodoval o jeho věci podle občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění, které odporuje Ústavě ČR a mezinárodním dohodám. Bylo to 14 dnů před skončením účinnosti neústavního ustanovení o. s. ř., které Ústavní soud k 31. prosinci 2002 zrušil. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že k jednání nebyl předvolán žádný jím navrhovaný svědek ani znalec. Za této situace tedy nemohl být skutečný stav věci náležitě zjištěn.
Proto požádal účastníka, aby jednání odložil do doby zřízení Nejvyššího správního soudu, kterému měl poté věc předat. Městský soud v Brně však na tuto žádost nereagoval, ve věci rozhodl bez přítomnosti stěžovatele, ačkoliv ten se z jednání omluvil. Dále nepřezkoumal věc ve všech bodech a výrok neodůvodnil tak, aby z něj bylo patrné, jakými úvahami byl veden, poněvadž není patrné zejména stanovisko k otázce věcné nepříslušnosti krajského úřadu.
Tímto jednáním Městský soud v Brně zkrátil stěžovatele na jeho ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces dle §36 odst. 1 a 2 (správně čl. 36 odst. 1 a 2) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a postupoval v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, a dále čl. 2 odst. 2 Listiny.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil účastník - Městský soud v Brně, prostřednictvím předsedkyně senátu 13 C. Ta uvedla, že záměrem stěžovatele bylo od samého počátku dosáhnout promlčení přestupku a tím znemožnit jeho potrestání. Dále uvedla, že soud neshledal procesní ani skutková pochybení v dokazování promítnutého do napadeného rozhodnutí krajského úřadu.
K ústavní stížnosti se za vedlejšího účastníka, Ministerstvo dopravy, vyjádřil ministr, Ing. M. Š.. Ten obsáhle popsal průběh řízení před správními orgány, který shledal v souladu s tehdy platným zněním procesních předpisů. Popsal a odůvodnil příslušnost krajského úřadu k projednání přestupku ve druhém stupni. Současně odmítl obvinění, že se ministerstvo dopustilo svévolného a nezákonného převodu kompetencí na krajské úřady, jako nepodložené a nepravdivé.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž další vedlejší účastník, Krajský úřad Jihomoravského kraje, prostřednictvím vedoucího odboru dopravy. Ten uvedl, že stěžovatel znalecký posudek či výslech znalce u správního řízení nenavrhoval. To navrhoval teprve v přezkumném řízení před soudem, kdy k tomu již nebyl oprávněn. Poukázal rovněž na obstrukce, kterými se stěžovatel snažil dosáhnout promlčení přestupku. Dále uvedl, že stěžovateli nepříslušelo rozhodování, za jaké právní úpravy má být jeho věc projednána. Neshledal tedy žádné pochybení či porušení pravidel spravedlivého procesu, jak v ústavní stížnosti stěžovatel namítal. Závěrem vedlejší účastník brojil proti vedlejšímu účastenství Ministerstva dopravy ČR a Magistrátu města Brna, neboť žaloba, o níž bylo rozhodnuto v ústavní stížnosti napadeným rozsudkem, směřovala výhradně proti rozhodnutí krajského úřadu.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spisy Městského soudu v Brně, vedené pod sp. zn. 13 C 23/2002, a Magistrátu města Brna, č.j.: OD-52891/FI-01. Po seznámení se s uvedenými spisy, jakož i s obsahem ostatních předložených materiálů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že o jeho věci rozhodoval správní soud podle normy, která odporovala Ústavě ČR a mezinárodním dohodám. Přitom ale nespecifikoval, jaká jeho Ústavou zaručená práva měla být postupem účastníka řízení dotčena. Sama okolnost, že Ústavní soud s účinností k 31. 12. 2002 zrušil pátou část o. s. ř., neměla a nemohla mít automaticky za následek protiústavnost
rozhodnutí, která byla přijata v procesu, který se v době její platnosti těmito ustanoveními řídil. Pokud by Ústavní soud zastával názor, že automaticky každé rozhodnutí, přijaté v řízení, vedeném podle páté části o. s. ř., ve znění platném před 31. 12. 2002, je protiústavní, musel by zrušit tato zákonná ustanovení s okamžitou účinností. V době rozhodování Městského soudu v Brně však citovaná část o. s. ř. platila a postup podle ní byl zcela v souladu s ústavními normami, neboť státní moc byla uplatňována způsobem a v mezích stanovených zákonem. To se týká i přítomnosti svědků a znalců u jednání, s ohledem na tehdy platné znění o. s. ř., které v rámci správního soudnictví umožňovalo pouze přezkum zákonnosti vydaného rozhodnutí a nikoliv jeho přezkum věcný. V rámci mezí, které byly Městskému soudu v Brně dány, tedy proběhlo řízení v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, resp. s čl. 2 odst. 2 Listiny.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2004
JUDr. Dagmar Lastoveckápředsedkyně senátu