ECLI:CZ:US:2004:2.US.123.04
sp. zn. II. ÚS 123/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. O. Š., zastoupeného JUDr. V. Š., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 5 To 7/03, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 42 T 23/2001, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 28. 2. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 5 To 7/03, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 42 T 23/2001, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 10 To 307/2003. Stěžovatel tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Protože z obsahu ústavní stížnosti nebylo možné vyvodit, čím konkrétně mělo k zásahu do základních práv stěžovatele dojít, a protože se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozsudků vydaných v různých řízeních, byl stěžovatel dopisem z 10. 3. 2004 vyzván k odstranění vad podání. Podáním z 25. 3. 2004 právní zástupce stěžovatele ústavní stížnost upřesnil tak, že tato nesměřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 10 To 307/2003.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas se skutkovými závěry obecných soudů, neboť se podle jeho závěru vůbec nezabývaly jeho obhajobou. Stěžovatel nesouhlasí ani s postupem soudu prvého stupně, který po předchozím marném předvolání znalců, se souhlasem obhájce stěžovatele od výslechu znalců upustil. Konečně stěžovatel považuje za nesprávné, že rozsudek odvolacího soudu postrádá výrok o zamítnutí odvolání "ve zbytku napadené věci".
Ústavní soud z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 42 T 23/2001, zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 25. 10. 2002, č. j. 42 T 23/5001-452, uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a za to mu byl uložen jednak trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem, a dále trest zákazu výkonu advokátní činnosti na dobu pěti let. K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, č. j. 5 To 7/03-490, zrušen výrok o trestu zákazu činnosti a byl stěžovateli nově uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce správce konkursní podstaty na pět let. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2003, č. j. 5 Tdo 1272/2003-521, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno 29. 12. 2003 a jeho obhájci 22. 12. 2003.
Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze, jako účastníci řízení, ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázali na odůvodnění svých rozsudků, které byly napadeny ústavní stížností. Vrchní státní zastupitelství v Praze a Městské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), stanovené formální náležitosti, se jím může zabývat také věcně.
Jedním z principů řízení o ústavních stížnostech je princip minimalizace zásahů do stability pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci. Tento princip je vyjádřen stanovením lhůty pro podání ústavní stížnosti. Podle §72 odst. 2 zákona, ve znění účinném do 31. 3. 2004, bylo nutné podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů, počínající dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Rozhodnutím o posledním opravném prostředku je v daném případě usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2003, č. j. 5 Tdo 1272/2003-521, které bylo jako poslednímu doručeno stěžovateli dne 29. 12. 2003. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tedy marně uplynula ve čtvrtek 26. 2. 2004.
Ústavní soud tedy uzavírá, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. b) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. Jiří Nykodým
soudce zpravodaj