ECLI:CZ:US:2004:2.US.126.04
sp. zn. II. ÚS 126/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. J. S., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. října 2003, č. j. 9 Co 691/2003-48, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. října 2003, č. j. 9 Co 691/2003-48, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. dubna 2003, č. j. 14 Nc 1566/2001-36, o úpravě výchovy a výživy k nezletilé D. B. (dcera stěžovatele). Rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že nezletilá byla svěřena pro dobu před i pro dobu po rozvodu manželství rodičů do výchovy a výživy matce, a dále byla stěžovateli stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilé měsíčně částkou 500 Kč. Zároveň byl zamítnut návrh stěžovatele na svěření nezletilé do střídavé výchovy rodičů i po rozvodu manželství. Soud prvního stupně při rozhodování vyšel ze skutečnosti, že péče matky o nezletilou je řádná a že v její péči dobře prospívá. Pro rozhodnutí o svěření do střídavé péče nebyly dány podmínky, protože neexistovala společná vůle rodičů pro tento způsob výchovy, bydliště rodičů nebylo v jedné obci, a dále vzhledem k existujícím pochybnostem o schopnosti otce se o nezletilou postarat, zejména s ohledem na přetrvávající psychické problémy, depresivní stavy a problémy s návykovými látkami.
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že soud správně přihlédl k zájmům dítěte, zejména k tomu, že se jednalo o dítě ve věku dvou let. V péči matky nebyly zjištěny žádné nedostatky. I když v době rozhodování soudu nebyly shledány ani v péči otce nedostatky, jedná se o krátké období, které neskýtá záruku, že otec bude schopen řádně pečovat o nezletilou v delším časovém horizontu, neboť sám připustil, že v minulosti užíval drogy a v souvislosti s rozchodem s matkou nezletilé se pokusil o sebevraždu. Soud tak neshledal, že by byly dány podmínky pro rozhodnutí o střídavé výchově podle ustanovení §26 odst. 2 zákona o rodině.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem soudů obou stupňů došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práva a svobod (dále jen "Úmluva"). Podle názoru stěžovatele byla věc ze zjištěného skutkového stavu soudem nesprávně právně posouzena. Vyjádřil přesvědčení, že soud mohl rozhodnout tak, aby nezletilá byla svěřena do střídavé péče rodičů. Toto rozhodnutí není ze zákona podmíněno dohodou rodičů a pokud by se ukázalo, že rodiče nejsou schopni se dohodnout na zajišťování potřeb dítěte, bylo by možno řešit vzniklou situaci návrhem na úpravu poměrů k nezletilé. Soudy svým rozhodnutím předem diskvalifikovaly stěžovatele, aniž by mohl v praxi dokázat, že střídavá péče je možná. Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako účastník řízení zcela odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v odůvodnění svého rozsudku s tím, že ústavní stížnost stěžovatele považuje za nedůvodnou.
Ústavní soud na úvod poukazuje na konstantní judikaturu, dle které tento soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
V daném případě stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny resp. v čl. 6 Úmluvy, které mělo spočívat v tom, že soudy věc nesprávně právně posoudily. Stěžovatel také v ústavní stížnosti polemizuje v podstatě pouze s právním hodnocením věci. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud nepředstavuje další instanci v soudní organizaci. Stěžovatel vychází z mylného názoru, že je věcí Ústavního soudu, aby přezkoumával právní posouzení věci. K právní přezkumu Ústavní soud zásadně příslušný není.
Pokud jde o vlastní hodnocení důkazů, učiněné soudem prvního i druhého stupně, Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal, nevyplývá, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s o. s. ř., nebo že by porušily některou z norem jednoduchého práva v důsledku svévole, anebo v důsledku interpretace, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu