ECLI:CZ:US:2004:2.US.13.04
sp. zn. II. ÚS 13/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K., s. r. o., a F. O., obou právně zastoupených JUDr. V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 10 Co 560/2003, a o návrhu na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou prostřednictvím faxu dne 9. 1. 2004 a písemně doplněnou podáním ze dne 12. 1. 2004 se oba stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni pro porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu listin, které tvoří přílohu ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že na základě dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Cdo 210/2003, o zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 10 Co 576/2002 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Cit. rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 4. 2002, sp. zn. 13 C 180/2001, jímž byla oběma žalovaným (stěžovatelům) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 83 105,- Kč s 21% úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 20 600 Kč. Nejvyšší soud rozsudek soudu odvolacího zrušil s odůvodněním, že se nijak nevypořádal s odvolacími námitkami žalovaných, a tím pominul právně významné skutečnosti mající zásadní právní význam pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku. Krajský soud v Plzni věc opětovně projednal a napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti nezpochybňují věcnou stránku napadeného rozsudku, ale namítají pouze procesní nedostatky řízení, které jeho vydání předcházelo. Podle jejich tvrzení soud neprovedl jimi navržené důkazy, a to výslechem vyjmenovaných svědků a vyžádanými listinami. Vlastní ústní jednání odvolacího soudu proběhlo dne 16. 10. 2003 bez účasti žalovaných i jejich právního zástupce, kteří byli telefonicky předem omluveni. Právní zástupce JUDr. K. byl téhož dne v dopoledních hodinách pro náhlou újmu na zdraví převezen na oddělení JIP karlovarské nemocnice, kde zůstal delší dobu v ústavním léčení. Druhý z žalovaných F. O. se omluvil z důvodu technické poruchy svého vozidla, která mu znemožnila dostavit se včas na jednání. Krajský soud v Plzni přesto jednal bez nich, čímž porušil jejich základní právo vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož má každý právo na projednání věci soudem v jeho přítomnosti. Podle názoru stěžovatelů tedy odvolací soud neprovedl důkazy jimi navržené, nezohlednil a nerespektoval pokyny udělené rozsudkem Nejvyššího soudu a provedl a převzal důkazy a závěry obsažené v předcházejících rozhodnutích, ačkoli tato rozhodnutí, jakož i jim předcházející řízení, byla tímto rozsudkem v celém rozsahu zrušena.
Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že účastníci byli před skončením jednání u soudu I. stupně poučeni dle §119a odst. 1 o. s. ř. a prohlásili, že další návrhy na provedení důkazů neuplatňují. Proto mohl odvolací soud věc projednat pouze v režimu neúplné apelace. Návrhy na provedení nových důkazů, které nebyly navrženy před soudem I. stupně, odvolací soud nemohl akceptovat. K námitce stěžovatelů, že odvolací soud jednal v jejich nepřítomnosti, soud uvedl, že před zahájením odvolacího jednání byla nepřítomnost žalované strany telefonicky omluvena s tím, že může být jednáno v nepřítomnosti. O odročení nebylo žádáno. Pouze pokud účastník požádá o odročení jednání, rozhoduje soud ve smyslu §119 odst. 1 o. s. ř. o tom, zda je dán důvod k odročení. Pokud již předtím požadovali žalovaní odročení, a to podáním ze dne 19. 9. 2003, doručeným soudu dne 24. 9. 2003, tak pouze proto, aby byly shromážděny důkazy, jejich provedení se domáhali. Krajský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a jemu předcházejícího řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají nesprávný postup soudu v průběhu odvolacího řízení, a to konkrétně neprovedení jimi navrhovaných nových důkazů a jednání dne 16. 10. 2003 v nepřítomnosti jak jejich, tak právního zástupce.
Zásady spravedlivého soudního řízení upravuje hlava pátá Listiny, a především její čl. 36 až 38. Podrobnosti stanoví zákon, v případě občanského soudního řízení je tímto zákonem občanský soudní řád.
Odvolací řízení ve sporných věcech je založeno na tzv. neúplné apelaci, což znamená, že spor po stránce skutkové proběhne u soudu I. stupně. V odvolacím řízení pak účastník již nemůže uplatňovat skutečnosti a důkazy, které, ačkoli mohl, neuplatnil v řízení před soudem I. stupně. Výjimku tvoří pouze případy vyjmenované v ust. §205a odst. 1 písm. a) až e) o. s. ř. O takový případ se však v dané věci nejedná, což vyplývá z obsahu soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Karlových Varech. Z protokolu o jednání okresního soudu ze dne 11. 4. 2002, na němž bylo řízení skončeno, vyplývá, že soudce účastníky řízení poučil ve smyslu §119a odst. 1 o. s. ř. o tom, že jsou povinni uvést všechny rozhodné skutečnosti a důkazy dříve, než soud ve věci vyhlásí rozsudek, neboť k později uplatněným skutečnostem a důkazům jako odvolacím důvodům nebude odvolacím soudem přihlíženo, leda za podmínek §205a o. s. ř. Z protokolu je zřejmé, že všichni účastníci poučení soudu porozuměli a nové skutečnosti netvrdí a důkazní návrhy nemají. Odvolací soud tedy postupoval zcela v intencích příslušných ustanovení o. s. ř., když k novým důkazním návrhům, které žalovaní podali až dne 24. 9. 2003, nepřihlížel.
Z téhož dopisu, kterým právní zástupce žalované strany navrhoval provedení nových důkazů, vyplývá, že požádal o přeložení ústního jednání nařízeného na den 16. 10. 2003 na pozdější termín. Upřesňujícím dopisem ze dne 26. 9. 2003, doručeným soudu dne 30. 9. 2003, sdělil, že odročení jednání žádali žalovaní pouze proto, že nevěřili, že by soud včas získal jimi navrhované důkazy. Výslovně uvedl, že jiný zájem na odročení žalovaní nemají.
Na č. l. 116 soudního spisu je úřední záznam ze dne 16. 10. 2003, 11.39 hod., dle něhož manželka právního zástupce žalovaných omlouvá jeho nepřítomnost u jednání s tím, že se nedostaví ani žalovaní a je možno jednat v jejich nepřítomnosti. Žádná jiná omluva ve spisu uvedena není. Úkolem Ústavního soudu není zkoumat, z jakých důvodů se ani jeden z žalovaných nedostavil na jednání odvolacího soudu, ale pouze posoudit správnost postupu odvolacího soudu, který jednal v jejich nepřítomnosti. Jak již bylo shora uvedeno, právní zástupce žalovaných ani oni sami nežádali soud o odročení jednání. Smyslem odvolacího jednání je především přezkoumat rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž osobní účast účastníků řízení není nezbytná. Na jednání dne 16. 10. 2003 se žádné dokazování neprovádělo, byl pouze zopakován průběh dosavadního řízení, sdělen obsah odvolání a vyjádřeno stanovisko žalobce k odvolání. Poté byl vyhlášen rozsudek. Ústavní soud po posouzení postupu odvolacího soudu dospěl k závěru, že soud postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., která upravují přítomnost účastníků u jednání, a proto neporušil ústavně zaručené právo stěžovatelů zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Námitka stěžovatelů, že odvolací soud nezohlednil a nerespektoval pokyny Nejvyššího soudu uvedené v jeho rozhodnutí, není rovněž opodstatněná. Výtky, které vyjádřil dovolací soud vůči rozsudku Krajského soudu v Plzni, který zrušil, se netýkaly věcné stránky rozsudku, nýbrž obsahu jeho odůvodnění, které podle dovolacího soudu nebylo řádné a přezkoumatelné (§157 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud v novém potvrzujícím rozsudku tyto nedostatky odstranil a své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil.
Po zhodnocení výše uvedených okolností daného případu pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením odmítnout. Protože byla ústavní stížnost usnesením odmítnuta, nezbýval se již Ústavní soud návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu