ECLI:CZ:US:2004:2.US.142.04
sp. zn. II. ÚS 142/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. L. H., zastoupeného JUDr. T. Ch., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. 8 C 326/2001-65, ze dne 23. 4. 2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2002, č.j. 64 Co 304/2002-85 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 2003, č.j. 26 Cdo1137/2003-105, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 7 odst.1, čl.10 odst. 2, čl.11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
V ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, jehož nájemcem byl stěžovatel, a to z důvodů uvedených v §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. - neužívání bytu bez vážného důvodu a v §711 odst. 1 písm. d) obč. zák.- přenechání bytu do podnájmu bez souhlasu pronajímatele. Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, ačkoliv neshledal výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm.d) obč. zák. Dovolání bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatel namítal, že soud pochybil v posouzení skutkového stavu věci, když své rozhodnutí opřel o tvrzení, že stěžovatel byt neužívá, ačkoliv skutečností zůstává, že stěžovatel v době trvání nájmu jiný byt neužíval a v bytě se nezdržoval z důvodů pracovní cesty nebo trávení volného času v bytě své přítelkyně. Rozhodnutím soudu byl stěžovatel zkrácen majetkově, neboť se mu do dnešního dne nepodařilo obstarat si bydlení za srovnatelných podmínek a vyřešit tak situaci bez strpění majetkové újmy. Odvolací soud sice dal stěžovateli za pravdu, když odmítl výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., neboť přátelská pomoc, kterou umožnil příteli přespávat ve svém bytě, není totéž co podnájem, avšak ponechal v platnosti výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., přestože zákon neuvádí, co je vážným důvodem k tomu, aby se nájemce v bytě nezdržoval, nebo byt oprávněně užíval jen občas. Stěžovatel klade otázku, zda je možné, aby zákon omezoval soukromý život nájemce natolik, že by byl nucen se ve svém bytě zdržovat pod sankcí ztráty bydlení.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR stěžovatel námitky neuplatnil.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že námitky stěžovatele nejsou pro posouzení ústavní stížnosti relevantní.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp.zn. 8C 326/2001, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů provedených nalézacím soudem a polemika s právními závěry z něj vyvozenými, přičemž stěžovatel pouze opakuje argumenty, se kterými se obecné soudy odpovídajícím způsobem již vypořádaly, tzn. že v odůvodnění rozhodnutí v souladu s ust. §157 o.s.ř. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy ve věci aplikovaly.
Z obsahu spisu Ústavní soud ověřil, že soud prvého stupně ve věci provedl důkladné dokazování, a to výslechem svědků a listinnými důkazy, z něhož vyplynulo, že stěžovatel předmětný byt dlouhodobě neužíval, dle výpovědi svědků v bytě nebydlel již od roku 1994, v jeho bytě se střídaly jiné osoby, se souhlasem majitele přitom přenechal byt do užívání dalším osobám (cizincům) pouze v období od r. 1996 do 31. 3. 1998. Dále bylo prokázáno (výpovědí spoluobyvatel domu, zprávou cizinecké policie i výpovědí stěžovatele), že v bytě se bez souhlasu pronajímatele zdržoval větší počet osob ukrajinské státní příslušnosti, jejichž způsob užívání bytu vyvolával ze strany obyvatel domu stížnosti. Stěžovatel se měl do bytu dostavovat pouze za účelem řešení nepříjemností způsobených osobami užívajícími předmětný byt. Za tímto účelem také přenechal sousedům na sebe kontakt. Od podzimu roku 2001 zůstal byt neužíván, a to i po podání výpovědi z nájmu. Soud prvého stupně proto dospěl k závěru, že stěžovatel byt bez vážného důvodu neužívá ani občas a přenechává jej do podnájmu bez souhlasu pronajímatele, a to do podnájmu soustavného - bez současné přítomnosti stěžovatele v bytě - a nikoliv pouze k občasnému přespání jiných osob v bytě. Soud proto přivolil k výpovědi z nájmu bytu z důvodů naplnění výpovědních důvodů dle §711 odst. 1 písm. d) a dle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Odvolací soud se se závěry soudu prvého stupně ztotožnil jen pokud jde o výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. Pokud jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm.d) obč. zák. uvedl, že k jeho naplnění je nutné, aby k přenechání bytu došlo za určitou protihodnotu, přičemž tvrzení stěžovatele, že byt přenechával jiným osobám v rámci bezplatné výpomoci, nebylo vyvráceno.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, neboť zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo. Uvedené konstatování se plně vztahuje i na projednávanou věc, kdy Ústavní soud s ohledem na postup obecných soudů, odpovídající ustanovením občanského soudního řádu i základním principům Listiny, neměl důvod k ingerenci do rozhodovací pravomoci obecných soudů.
Závěry obecných soudů, dle kterých z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel ani neměl v úmyslu byt pro svou potřebu užívat, neboť v něm po několik let nebydlel a přenechával jej převážně bez souhlasu pronajímatele dlouhodobě jiným osobám (pozn. ať již za úplatu či bezplatně), které navíc narušovaly klid v domě, přitom nelze považovat za závěry neústavní.
Za situace, kdy námitky stěžovatele, že se v bytě nezdržoval z důvodů služebních cest a protože přespával u přítelkyně, zůstaly pouze v rovině tvrzení, neboť je stěžovatel nijak nedoložil a nenavrhl provedení důkazů v tomto směru (např. zprávou zaměstnavatele) a jeho přítelkyně odmítla u soudu svědčit, nelze ani považovat právní závěry soudů ohledně neužívání bytu bez vážných důvodů za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v žádné možné interpretaci z odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Pouze v tomto případě by mohly být považovány za protiústavní a mohly by být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že ve věci nebyl naplněn výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm.d) obč. zák. (hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu), protože v řízení nebylo prokázáno, že stěžovatel byt poskytoval za protihodnotu. Podstatou hrubého porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu je v prvé řadě skutečnost, že nájemce byt přenechá dlouhodobě - ne příležitostně - do užívání další osobě bez souhlasu pronajímatele, nikoliv to, že tak učiní za úplatu, či výše úplaty. V tomto smyslu je také pronajímatel povinen unést důkazní břemeno. V případě výkladu zastávaného odvolacím soudem by takovéto hrubé soustavné porušování nájemní smlouvy vůbec nebylo zařaditelné pod výpovědní důvody §711 obč. zák., neboť smlouvu o podnájmu není nutné uzavírat písemně a pronajímatel v podstatě nemá možnost údaj o poskytnuté úplatě od jemu neznámých osob, které byt bez jeho souhlasu užívají, získat. Vzhledem k výsledku sporu a především k výše zmíněnému postavení Ústavního soudu se však Ústavní soud omezuje pouze na toto konstatování.
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva chráněného čl. 36 Listiny, neboť stěžovatel měl a také využil svého práva na soudní ochranu a v soudním řízení mu byla zákonu odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva. Právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny, není totiž možné vykládat tak, jako by jím byl garantován úspěch v řízení, tedy právo na rozhodnutí odpovídající názoru stěžovatele, ale je jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. K porušení dalších článků namítanému stěžovatelem nemohlo napadenými rozsudky již s ohledem na předmět řízení a rovněž skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, dojít,
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu