ECLI:CZ:US:2004:2.US.148.03
sp. zn. II. ÚS 148/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. J., zastoupeného Mgr. A. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2002, čj. 17 Co 420/2002-234, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2002, čj. 43 C 452/90-210, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a společnosti Z., a. s., zastoupené JUDr. PhDr. J. S., advokátem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2003, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti dle článku 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 43 C 452/90, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel se žalobou, podanou u Městského soudu v Brně dne 10. 12. 1990 a později několikrát doplněnou, domáhal po státním podniku Z. B. zaplacení odměny za zlepšovací návrhy. Městský soud v Brně vydal dne 4. 5. 1994 mezitimní rozsudek, jímž rozhodl, že žalobní návrh stěžovatele vůči žalovanému státnímu podniku je co do základu opodstatněný. Proti tomuto mezitimnímu rozsudku podala odvolání společnost Z., a. s., B. Krajský soud v Brně její odvolání usnesením ze dne 20. 9. 1995, čj. 17 Co 463/94-50, odmítl s tím, že odvolatel není účastníkem předmětného soudního řízení. K návrhu stěžovatele Městský soud v Brně usnesením ze dne 12. 4. 1996 připustil, aby do řízení na straně žalované vstoupil další účastník, a to Z., a. s. Rozsudkem ze dne 2. 6. 1997 oběma žalovaným uložil povinnost zaplatit stěžovateli odměnu za zlepšovací návrhy ve výši 111.002,-Kč s přísl. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 29. 1. 1999, čj. 17 Co 658/97-143, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nalézacímu soudu vytkl, že konkrétně nezdůvodnil, v čem spatřoval tvůrčí práci stěžovatele, když podstatou přihlášky zlepšovacího návrhu byla pouze záměna dodavatele. Městský soud v Brně doplnil dokazování a poté dne 15. 11. 1999 vydal rozsudek, jímž návrh ve vztahu k prvnímu žalovanému státnímu podniku Z. B. zamítl a druhého žalovaného společnost Z., a. s., B., zavázal k úhradě částky 111.002,-Kč s přísl. K odvolání druhého žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 10. 2001, čj. 17 Co 151/2000-191, rozsudek v odvoláním napadených výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Neztotožnil se s názorem nalézacího soudu, že mezitimní rozsudek zavazuje i společnost Z., a. s., B., neboť ta v době jeho vydání nebyla účastníkem řízení. Soudu proto uložil, aby se zabýval otázkou, zda navrhované řešení ve vztahu k druhému žalovanému splňuje všechny podmínky ustanovení §58 zákona č. 84/1972 Sb., o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech (dále jen zákon č. 84/1972 Sb.). Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 13. 3. 2002, čj. 43 C 452/90-210, zamítl návrh stěžovatele, aby mu žalovaná společnost Z., a. s., zaplatila částku 111.002,-Kč s přísl. Krajský soud v Brně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 2. 12. 2002, čj. 17 Co 420/2002. Oba soudy dospěly k závěru, že přihlášky zlepšovacích návrhů ve vztahu k právnímu předchůdci žalovaného nelze považovat za řešení mající charakter zlepšovacího návrhu. K druhé části přihlášek, obsahující technologický postup výroby nýtů, uvedly, že se nevztahuje k podniku právního předchůdce žalovaného, který tyto součástky nevyráběl.
Stěžovatel napadl obě posledně citovaná rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně projednávanou ústavní stížností. Namítá, že oba soudy dospěly při hodnocení, zda předmětné přihlášky zlepšovacích návrhů splňují podmínky ustanovení §58 a násl. zákona č. 84/1972 Sb., k nesprávnému právnímu závěru, když uvedly, že řešení v nich obsažené nelze považovat za zlepšovací návrh, nýbrž za pouhé vytyčení úkolů, které na problém poukazují, ale neřeší jej. Soud prvního stupně tak učinil v rozporu s mezitimním rozsudkem, aniž by tento postup odůvodnil. Stěžovatel poukazuje na to, že předmětnými přihláškami je konkrétně řešen organizačně hospodářský problém, když je v nich navrhováno odebírání součástek od tuzemského dodavatele a výhodnější způsob jejich opatřování. Je v nich navrženo vyřešení i výrobně technického problému (konstrukční změna nýtů, technologický postup výroby nýtů, kvalita a rozměry výchozích materiálů a označení strojního zařízení vhodného pro jejich výrobu). Závěrem stěžovatel uvádí, že skutečnost, že předchůdce žalovaného nesplnil své zákonné povinnosti k zajištění autorských práv, nemůže být přičítána k tíži stěžovatele.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Brně a Městský soud v Brně a vedlejšího účastníka řízení společnost Z., a. s., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření vyslovil názor, že při projednání odvolání stěžovatele neporušil ústavní práva stěžovatele. Důvody, pro něž shledal jeho žalobu neopodstatněnou, uvedl ve svém rozhodnutí, na něž v plném rozsahu odkázal.
Městský soud v Brně se zcela odvolal na odůvodnění svých rozhodnutí.
Společnost Z., a. s., přes výslovné stanovisko, že se nevzdává svého postavení vedlejšího účastníka, se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že soudy svými rozhodnutími zasáhly do jeho základního práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti. Ústavní soud podotýká, že není v rozporu s jeho posláním, když napadená soudní rozhodnutí přezkoumá i z jiných hledisek ústavního zřetele hodných (srov. II. ÚS 305/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 20, str. 217). Vzhledem k tomu, že stěžovatel napadá právní závěry obecných soudů, Ústavní soud se v prvé řadě zabýval důvodností ústavní stížnosti z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem, jímž soudy nalézací i odvolací posoudily jeho přihlášky zlepšovacích návrhů. Na rozdíl od závěrů obou soudů má za to, že předmětné přihlášky splňují podmínky vymezené v ustanovení §58 a násl. zákona č. 84/1972 Sb.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatel v ní polemizuje se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu lze považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jsou jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostí obecného soudu. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za předpokladu, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisu Ústavní soud ke svému zrušujícímu rozhodnutí neshledal důvod.
Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že oba soudy se podstatou sporu, tj. vyřešením otázky, zda přihlášky zlepšovacích návrhů mají charakter zlepšovacího návrhu a zda jejich využivatelem byl právní předchůdce žalovaného, dostatečně zabývaly. Z obsahu přihlášek i z dalších provedených důkazů dovodily, že jejich předmětem byl jednak návrh na tuzemského dodavatele součástky, kterou používal předchůdce žalovaného při své výrobě, jednak návrh technologického postupu výroby této součástky. Vyšly ze zákonné úpravy dané problematiky provedené zákonem č. 84/1972 Sb. a dospěly k závěru, že návrh na záměnu dodavatele součástky neobsahuje znak autorství zlepšovacího návrhu, tj. tvůrčí práci. V případě návrhu na technologický postup výroby této součástky vyšly z nesporné skutečnosti, že předchůdce žalovaného nebyl jejím výrobcem. Nemohl tedy zlepšovací návrh využívat, což je dle §68 zákona č. 84/1972 Sb. rozhodnou skutečností pro vznik práva na odměnu za něj. Oba soudy své závěry řádně a srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily, včetně uvedení příslušných zákonných ustanovení, dle nichž postupovaly (§157 odst. 2 občanského soudního řádu). Odvolací soud se nadto zabýval námitkou stěžovatele, uplatněnou i v ústavní stížnosti, poukazující na rozdílnost stanoviska soudu prvního stupně k předmětným přihláškám zlepšovacích návrhů, a ústavně konformním způsobem se s ní vypořádal. Vysvětlil rovněž, proč vydaný mezitimní rozsudek nezavazoval žalovanou akciovou společnost, která v době jeho vydání nebyla účastníkem řízení.
Ústavní soud shrnuje, že skutkové závěry obou soudů mají oporu v provedeném dokazování, nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelné. Rovněž jejich právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, jež nevybočily z mezí ústavnosti. Právo na spravedlivý proces garantuje právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve věci. V projednávaném případě k jeho porušení nedošlo.
Pokud stěžovatel z nesprávných závěrů obecných soudů dovozuje porušení svého práva garantovaného článkem 34 odst. 1 Listiny, Ústavní soud připomíná, že výsledky tvůrčí duševní činnosti v oblasti zlepšovacích návrhů jsou chráněny zákonem č. 84/1972 Sb., který váže autorství zlepšovacího návrhu na splnění určitých podmínek. Za situace, kdy obecné soudy postupem v mezích tohoto zákona i v rámci ústavních kautel dospěly k závěru, že uplatněné návrhy stěžovatele tyto podmínky nesplňují, nelze se uvedeného článku Listiny úspěšně dovolávat.
Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu