ECLI:CZ:US:2004:2.US.15.03
sp. zn. II. ÚS 15/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 30 Ca 331/2001, spojené s návrhem na zrušení slov "pro trestný čin uvedený v §2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb.", v §1 odst. 1 nařízení vlády č. 165/1997 Sb., za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 30 Ca 331/2001, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne 16. 7. 2001, č. j. VV/331/01. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na zrušení slov "pro trestný čin uvedený v §2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb.", v §1 odst. 1 nařízení vlády.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soud pomíjí smysl §8 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen "ZoPKR"), na jehož podkladě bylo vydáno nařízení vlády č. 165/1997 Sb., o vyplacení jednorázové náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem (dále jen "nařízení vlády"), neboť mu byla odmítnuta náhrada za vazbu, do které byl vzat mimo jiné i pro trestný čin sabotáže podle §36 zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky (dále jen "ZOLDR"). Napadená část ustanovení §1 odst. 1 nařízení vlády vytváří podle stěžovatele nerovnost občanů stejně postižených minulým režimem, protože neexistuje žádný logický důvod, aby nárok na náhradu neměli ti, kteří byli z politických důvodů odsouzeni pro trestné činy uvedené v §2 a 4 ZoKPR a dosáhli zrušení odsuzujících rozsudků cestou obnovy řízení či stížnosti pro porušení zákona, a to ještě předtím, než byl vydán zákon č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, a zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a ZoPKR.
Z vyžádaných spisů Městského úřadu Města Touškov, č. j. 320/01, Okresního úřadu Plzeň-sever, č. j. VV/331/01, a Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 331/2001, zjistil Ústavní soud následující. Stěžovatel 26. 1. 1998 požádal o přiznání jednorázové náhrady podle §1 odst. 2 a §2 nařízení vlády. Podkladem byla skutečnost, že byl od 4. 2. 1949 do 18. 1. 1950 vazebně stíhán mimo jiné pro trestný čin sabotáže podle §36 odst. 1 ZOLDR, a od 8. 4. 1950 do 28. 1. 1956 vykonal trest odnětí svobody. Byl odsouzen jednak rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. ledna 1950, sp. zn. T X 124/49, pro zločin zpronevěry v úřadě podle §181, §182 věta druhá zákona č. 117/1852 ř. z. o zločinech, přečinech a přestupcích, pro zločin podle §4 odst. 2 [§1 písm. b) a f)] zákona č. 15/1947 Sb., o stíhání černého obchodu a podobných pletich, přečinem podle §26 písm. b) dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, a přečinem podle §3 odst. 2 zákona č. 165/1946 Sb., o trestní ochraně národních podniků, znárodněných podniků a podniků pod národní správou (dále jen "ZoTONP"), a dále rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 1950, sp. zn. To VI 152/50, pro zločin podle §3 odst. 1 ZoTONP, k trestu odnětí svobody v trvání 17 roků zostřený jedním tvrdým ložem čtvrtletně a k peněžitému trestu 250 000 Kčs. Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin sabotáže. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 1968, sp. zn. 4 Tz 89/68, byly shora citované rozsudky zrušeny a trestní stíhání stěžovatele usnesením SNB ze dne 14. 11. 1969, ČVS: VV-10245/69, zastaveno. Rozhodnutím Městského úřadu Města Touškov ze dne 4. 6. 2001, č. j. 320/01, byla žádost stěžovatele zamítnuta. Správní orgán shledal, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vyhovění, protože stěžovatel nebyl nikdy pro trestný čin sabotáže podle §36 odst. 1 ZOLDR odsouzen. V odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatel zdůraznil nerozhodnost toho, zda byl stěžovatel pro předmětný trestný čin odsouzen, neboť rozhodné je, zda byl pro něj rehabilitován, přičemž rehabilitačním rozhodnutím je v daném případě shora citované usnesení SNB z 14. 11. 1969. Rozhodnutím Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne 16. 7. 2001, č. j. VV/331/01, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto a rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrzeno. Odvolací správní orgán shledal toto rozhodnutí správným, když zpochybnil možnost rehabilitace v případě, kdy nedošlo k odsouzení, přičemž usnesení SNB z 14. 11. 1969 považoval za pouhý formální procesní akt, směřující k uzavření řízení. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel žalobou, která byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2002, č. j. 30 Ca 331/2001-35. Soud ve svém rozhodnutí shodně s odvolacím správním orgánem považoval usnesení SNB z 14. 11. 1969 za prostý procesní důsledek situace, která vyvstala po zrušení předchozích rozhodnutí shora uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu, přičemž toto trestní stíhání nebylo rehabilitováno.
Stěžovatel posléze Ústavnímu soudu zaslal usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2003, č. j. R To 1/2003-46, a rozhodnutí Městského úřadu Města Touškov ze dne 13. 6. 2003, č. j. 265/03, s tím, že těmito rozhodnutími hodlá prokázat tvrzení o perzekuci své osoby z politických důvodů. Z těchto rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2003, č. j. R To 1/2003-46, bylo rozhodnuto, že je stěžovatel účasten soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a to v souvislosti se zločinem sabotáže podle §36 odst. 1 ZOLDR. Tento soud dospěl k závěru, že stěžovatel byl v souvislosti se stíháním pro uvedený trestný čin zbaven osobní svobody. Rozhodnutím Městského úřadu Města Touškov ze dne 13. 6. 2003, č. j. 265/03, byla stěžovateli přiznána podle §2 odst. 1 nařízení vlády jednorázová náhrada ve výši 7 500 Kč, jako náhrada za 12 měsíců výkonu vazby, kterou vykonal v době od 4. 2. 1949 do 14. 1. 1950.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření neuvedl nic, co by nebylo obsahem rozsudku napadeného ústavní stížností.
Z ustanovení §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZoÚS"), je patrná zásada subsidiarity, která ovládá řízení o ústavních stížnostech. Podle této zásady Ústavní soud svými rozhodnutími zasahuje jen v těch případech, kdy dochází rozhodnutími či postupem orgánů veřejné moci k takovému porušení základních práv a svobod, chráněných ústavním pořádkem, které nelze odstranit jinými prostředky právního řádu. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V posuzovaném případě se stěžovatel domáhal náhrady podle §1 odst. 2 a násl. nařízení vlády, a to jednak za dobu, kterou strávil ve vazbě (tj. od 4. 2. 1949 do 14. 1. 1950) a dále za dobu, kterou strávil ve výkonu trestu odnětí svobody (od 8. 4. 1950 do 28. 1. 1956). Po podání ústavní stížnosti dosáhl stěžovatel cestou návrhu podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a následnou opětovnou žádostí o náhradu podle nařízení vlády, uspokojení svého nároku na náhradu za dobu vazby. Řízení o této části ústavní stížnosti tedy ztratilo svůj význam, a proto byla ústavní stížnost v této části jako nepřípustná odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) ZoÚS.
Pokud se týká rozhodování o náhradě za dobu, po kterou stěžovatel vykonával trest odnětí svobody, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. V posuzovaném případě byly již rozsudky obecných soudů, kterými byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen k posléze zčásti vykonanému trestu odnětí svobody, zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 1968, sp. zn. 4 Tz 89/68. Škoda, která nezákonnými rozhodnutími byla způsobena, byla stěžovateli podle tehdy platných předpisů již nahrazena. Další náhrada v této souvislosti, tedy náhrada podle §1 odst. 2 nařízení vlády v daném případě nepřichází v úvahu, protože právní kvalifikace trestných činů, pro které byl stěžovatel odsouzen, není v nařízení vlády zohledněna. Ústavní soud bere na jedné straně v úvahu smysl a účel rehabilitačních zákonů (tedy v daném případě ZoPKR) a morální motiv, který vedl zákonodárce k jejich vydání, zřetelně vyjádřený v preambuli a v úvodních ustanoveních. Na druhé straně však bere v úvahu objektivní nemožnost zcela odstranit či nahradit veškeré křivdy a škody, způsobené v dobách totalitního režimu orgány veřejné moci. Tato druhá skutečnost je v tomto případě projevena tím, že nařízením vlády byly v souladu se zákonem napraveny jen některé křivdy, spáchané na odpůrcích komunistického režimu a na osobách, které byly postiženy jeho perzekucemi, a to ještě jen v oblasti zdravotní. Ústavní soud chápe tyto objektivní limity a jejich reflexi v nařízení vlády shledává ústavně souladnou. Je sice pravdou, že vláda byla zmocněna k nápravě křivd i v oblasti sociální a finanční, což předmětné nařízení vlády neřeší. Ústavní soud je však jako negativní zákonodárce povolán pouze k rušení protiústavních rozhodnutí orgánů veřejné moci a protiústavních součástí právního řádu a nikoliv k tvorbě jakýchkoliv právních předpisů. K tomu jsou v rámci dělby moci v demokratickém právním státě, jímž Česká republika je, povolány orgány moci zákonodárné. Proto Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) ZoÚS.
Jestliže tedy nezbylo, než o samotné ústavní stížnosti rozhodnout odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 ZoÚS; je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Ústavní soud tedy u návrhu na zrušení slov "pro trestný čin uvedený v §2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb.", v §1 odst. 1 nařízení vlády shledal důvody k odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. e) ZoÚS, a proto návrh odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ZoÚS.
Ze všech těchto důvodů bylo rozhodnuto tak, jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu