ECLI:CZ:US:2004:2.US.151.04
sp. zn. II. ÚS 151/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. M., zastoupené Mgr. J. S., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2003, č.j. 6 A 63/2002-40, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst.2, a čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla jako nedůvodná (§78 odst. 7 zák. č. 150/2002 Sb., dále jen s.ř.s.) zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 26. 2. 2002, č.j. 21/7865/02, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí odboru sociální péče a zdravotnictví Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 26. 11. 2001, čj. MHMP SOC 114054/2001, kterým nebylo vyhověno jejímu návrhu na povolení obnovy řízení o přiznání příspěvku při péči o blízkou nebo jinou osobu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že o její žalobě (k jejímuž projednání byl příslušný Nejvyšší správní soud dle §132 s.ř.s.) bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, ačkoliv v dané věci nebyl dán důvod k postupu dle §76 s.ř.s a nebyly ani splněny podmínky dle ust. §51 s.ř.s, neboť stěžovatelka nenavrhla, aby soud rozhodl o věci samé bez nařízení jednání a ani k takovému postupu nedala souhlas.
Stěžovatelka tvrdí, že postupem soudu jí bylo upřeno právo na projednání žaloby proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy v řízení nalézacím s přípustností řádného opravného prostředku dle §102 s.ř.s. Vytýkaným postupem při projednání a skončení věci soud stěžovatelce zabránil v realizaci jejích procesních práv, v rozporu se zákonem ji omezil v možnosti plnění důkazní povinnosti a o důkazech, které písemně navrhla, vůbec nerozhodl. Pochybení Nejvyššího správního soudu měla za následek nesprávné rozhodnutí, neboť soud nevycházel ze skutečného stavu věci. Tato pochybení spolu se zněním přechodných ustanovení, kterými jí je upíráno právo na projednání žaloby v řízení nalézacím s přípustností řádného opravného prostředku, mají ve vzájemné souvislosti znaky porušení ústavní povinnosti uložené soudům v čl. 90 Ústavy ČR.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti k námitce, týkající se rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání, uvedl, že stěžovatelka přičítá k tíži soudu vlastní procesní nečinnost, neboť se k výzvě soudu, aby v dvoutýdenní lhůtě sdělila, zda trvá na jednání ve věci, nevyjádřila. K tvrzeným nedostatkům v dokazování Nejvyšší správní soud uvedl, že obsah správního spisu skýtal dostatečnou oporu pro závěr o tom, že stěžovatelka nesplňuje žádnou z podmínek v §62 odst. 1 písm. c) s.ř.s., kumulativně stanovených pro obnovu řízení. Vady řízení, k jejichž existenci stěžovatelka navrhovala vyslechnout svědka, vzal Nejvyšší správní soud za prokázané, přičemž v odůvodnění podrobně argumentoval, proč tyto vady nemohly podstatně ovlivnit rozhodnutí o nepřiznání příspěvku.
Nejvyšší správní soud dále ve vyjádření vyvrací domněnku stěžovatelky, že žalobní řízení je řízením nalézacím, ovládaném zásadou projednací. Cílem řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je umožnění přezkumu správního orgánu nezávislým soudem, přičemž v řízení se uplatňuje zásada vyšetřovací. Mylná je i domněnka stěžovatelky, že kasační stížnost je řádným opravným prostředkem. Řádné opravné prostředky jsou ve správním soudnictví vyloučeny a kasační stížnost jako mimořádný opravný prostředek může směřovat jen proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Skutečnost, že s ohledem na přechodná ustanovení a podání správní žaloby před 1. 1. 2003 je věc přezkoumána pouze v jedné soudní instanci, zatímco u žalob podaných po tomto datu mohou být následná soudní rozhodnutí přezkoumána v řízení o kasační stížnosti, není zásahem do práva na soudní ochranu. S odkazem na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 276/2001 Sb., soud uvedl, že právo na opravné řízení před soudem vyššího stupně není právem základním. Víceinstančnost soudního rozhodování je v zájmu zachování rovnosti mezi adresáty soudních rozhodnutí tam, kde je rozhodování v prvním stupni svěřeno některému z více soudů stejného stupně. Dle §132 s.ř.s. Nejvyšší správní soud rozhoduje jen o těch neskončených věcech, o nichž měl za účinnosti někdejší části páté občanského soudního řádu rozhodovat některý z vrchních soudů nebo Nejvyšší soud. Již před 1. 1. 2003 bylo riziko rozporné judikatury ve věcech svěřených v jedné instanci Nejvyššímu soudu pojmově vyloučeno (byl v dané instanci soudem jediným) a u vrchních soudů bylo riziko s ohledem na věcnou odlišnost posuzovaných otázek nízké a o nápravu případně odlišně posuzovaných otázek bylo možno usilovat u Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud, obdobně jako dříve Nejvyšší soud, je rovněž jediným soudem rozhodujícím v první instanci o neskončených věcech a skutečnost, že proti jeho rozhodnutí neexistuje opravný prostředek, tak nemůže založit nerovnost mezi účastníky řízení. Není ani důvod pro existenci vyšší sjednocující soudní instance a konstantnost rozhodování Nejvyššího správního soudu zajišťuje i zákonem daný postup dle §17 odst. 1 s.ř.s. V době, kdy stěžovatelka napadla správní rozhodnutí žalobou podle části páté občanského soudního řádu, bylo řízení (se stanovenými výjimkami nevztahujícími se na projednávanou věc) jednoinstanční a pokud by nedošlo ke změně procesních předpisů rozhodoval by ve věci vrchní soud, proti jehož rozhodnutí by nebyl přípustný opravný prostředek. Po 1. 1. 2003 rozhodoval o věci Nejvyšší správní soud za použití jiných pravidel, ovšem při zachování charakteristického rysu původního řízení, jímž byla jednoinstančnost. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud je po 1. 1. 2003 příslušný i k rozhodování ve druhé instanci o kasačních stížnostech proti rozhodnutím krajských soudů, vydaným ve správním soudnictví po 1. 1. 2003, tak není podstatná.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 6 A 63/2002, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Ústavní soud především ověřil, že na č.l. 37 spisu je založena výzva Nejvyššího správního soudu, doručená právnímu zástupci stěžovatelky dne 18. 7. 2003, kterou byla stěžovatelka ve lhůtě 2 týdnů od doručení vyzvána ke sdělení, zda souhlasí s možností rozhodnutí bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve lhůtě nevyjádří, má se za to, že souhlas byl udělen. Na výzvu stěžovatelka nereagovala (na obdobnou výzvu s žádostí o souhlas s upuštěním od ústního jednání, která byla stěžovatelce zaslána i Vrchním soudem v Praze a doručena jí dne 6. 8. 2002, rovněž nebylo reagováno).
Ústavní soud dále ověřil, že Nejvyšší správní soud se veškerými námitkami stěžovatelky, obsaženými v žalobním návrhu, řádně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že ve věci nejsou splněny základní (kumulativně stanovené) podmínky pro povolení obnovy řízení dle §62 odst.1 písm. c) s.ř.s. Vada řízení spočívající v tom, že stěžovatelka nebyla seznámena s podklady pro rozhodnutí, totiž nebyla s ohledem na jednoznačnost zjištěných skutečností s to podstatně ovlivnit rozhodnutí o nepřiznání příspěvku při péči o blízkou osobu. (Posouzení těchto skutečností přitom, jak vyplývá z výše uvedeného, náleží výhradně obecnému, nikoliv Ústavnímu soudu). Nebyla ani splněna další podmínka pro povolení obnovy, neboť stěžovatelka na vadu řízení poukázala již ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu a tvrzená vada tak byla přezkoumána odvolacím správním orgánem. Nejvyšší správní soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a uvedl jaké úvahy jej vedly k vysloveným právním závěrům a které právní předpisy ve věci aplikoval. Jako neustavní nelze hodnotit ani okolnost, že Nejvyšší správní soud se nezabýval návrhem stěžovatelky na výslech svědka, neboť ten měl potvrdit okolnost, o které nebylo ve věci sporu, tj. že stěžovatelka před rozhodnutím prvostupňového správního orgánu nebyla seznámena s podklady pro rozhodnutí.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, týkající se nemožnosti dalšího soudního přezkoumání napadeného rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje na přiléhavé a výstižné vyjádření Nejvyššího správního soudu (citované shora) k ústavní stížnosti. Zdůrazňuje však, že ústavněprávní argumentace stěžovatelky v tomto směru zůstává v rovině obecně vyjádřené nespokojenosti se současnou právní úpravou správního soudnictví tak, jak vyplývá z přechodných ustanovení soudního řádu správního (aniž stěžovatelka navrhuje zrušení právního předpisu, či některého jeho ustanovení). Stěžovatelka se v podstatě domáhá procesního postupu, který však současná právní úprava spojuje s odlišnou procesní situací, a neústavnost spatřuje v postupu soudu ústavně souladném.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud jednal v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního i s principy hlavy páté Listiny, jeho právním závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu