ECLI:CZ:US:2004:2.US.16.03
sp. zn. II. ÚS 16/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. Č., advokáta, zastoupeného JUDr. M. F., Ph.D., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. listopadu 2001, č.j. 4 C 224/2001-37, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2002, č.j. 29 Co 369/2002-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. listopadu 2001, č.j. 4 C 224/2001-37, byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na uložení povinnosti společnosti P., spol. s r.o., aby zaplatila částku 45.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16% od 1. 2. 1997 do zaplacení z titulu uzavřené mandátní smlouvy za poskytování právních služeb. Okresní soud výrok rozhodnutí odůvodnil neplatností mandátní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a zmíněnou obchodní společností pro rozpor s §13 odst. 1, věta druhá zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), který stanoví, že za právnickou osobu jedná statutární orgán nebo její zástupce. V daném případě však předmětnou smlouvu podepsal k tomu neoprávněný subjekt - J. P. - skladová účetní žalované společnosti, jak vyplynulo z doložené pracovní smlouvy z 1. 3. 1996.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2002, č.j. 29 Co 369/2002-61, bylo rozhodnutí okresního soudu potvrzeno. Odvolací soud ve svém odůvodnění odkázal na před okresním soudem prokázané skutečnosti a z toho vyvozené správné právní závěry s tím, že před odvolacím soudem nelze podle §205a občanského soudního řádu předkládat nové skutečnosti a důkazy (jak učinil stěžovatel - viz plná moc ze dne 23. 9. 1996 udělená stěžovateli statutárním zástupcem společnosti P., spol. s r.o., - Ing. L. Č. na č.l. 55), byl-li účastník řízení o tom poučen ve smyslu §118a a §119a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, což v projednávané věci okresní soud náležitě splnil. K argumentaci stěžovatele ustanovením §16 obchodního zákoníku, že podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla-li třetí osoba (tj. stěžovatel) vědět, že jednající osoba k tomu není oprávněna, konstatoval následující. Krajský soud poukázal jednak na právní vzdělání stěžovatele, tak i na skutečnost, že stěžovateli bylo známo z výpisu z obchodního rejstříku, který ostatně navrhl k důkazu, kdo je statutárním orgánem předmětné obchodní společnosti, proto mandátní smlouva tuto společnost nezavazuje a nelze se z titulu této smlouvy domáhat plnění.
Shora uvedené rozsudky okresního a krajského soudu napadl stěžovatel včasnou ústavní stížností, jíž s poukazem na čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a jinou právní ochranu jednak tím, že postupně u věcně a místně příslušného soudu věc projednávali dva soudci (nejdříve JUDr. V., poté JUDr. S.), dále nesprávným výkladem §119a a §205a občanského soudního řádu, protože odvolací soud postupoval v rozporu s nimi, když vůbec nepřipustil důkaz (výše citovaná plná moc ze dne 23. 9. 1996), kterým mohla být zpochybněna věrohodnost předchozích důkazních prostředků. Stěžovatel požadoval výslech J. P. a Ing. L. Č. ke svému tvrzení, že jednal s oběma osobami. Tato jeho tvrzení jsou zapsána v protokolu z jednání ze dne 28. 11. 2001, v zápise už však není uveden jeho důkazní návrh na výslech.
Okresní soud Praha-západ jako účastník řízení se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Ten ve zmíněném podání odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že tvrzení stěžovatele uvedené v bodu II. odst. 5 ústavní stížnosti, že při ústním jednání dne 28. 11. 2001 označil jako důkaz k prokázání svých tvrzení výpovědi svědků, je účelové a nepravdivé. O této skutečnosti by musel být učiněn zápis v protokolu z jednání, soud by o tomto návrhu rozhodl. Stěžovatel navíc nevznesl žádné námitky do protokolace před okresním soudem, neučinil tak ani později v odvolání. K námitce stěžovatele uvedené v bodě III. stížnosti je uvedeno, že ke změně soudce po zahájení řízení došlo na základě přeložení ke dni 15. 9. 2001, po nástupu JUDr. J. S. z mateřské dovolené, a na základě rozhodnutí o přidělení projednávané věci, jež měla do té doby přidělenou JUDr. V. Okresní soud navrhl odmítnutí stížnosti.
Krajský soud v Praze jako účastník řízení se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Ten ve zmíněném vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dále uvádí, že stěžovatel svým podáním k Ústavnímu soudu obchází skutečnost, že v dané věci nelze podat, s ohledem na výši žalované částky, dovolání. Stěžovatel je ve smyslu §118a občanského soudního řádu procesně odpovědný za úplnost svých tvrzení a rozsah jím navržených důkazů. Za situace, kdy okresní soud splnil poučovací povinnost podle §118a a 119a občanského soudního řádu a stěžovatel navrhl důkazy, které již mohly být provedeny před okresním soudem, nebyla tedy splněna podmínka stěžovatelem namítaného §205a odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ("důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků"), odvolacímu soudu nezbylo než rozhodnout potvrzujícím výrokem. Krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Z dikce Listiny tak vyplývá, že soudní obvody jsou určeny zákonem o soudech a soudcích ve znění rozhodném pro zkoumanou věc (publikovaném ve Sbírce pod poř. č. 335/1991), občanským soudním řádem je dále vymezena věcná, místní a instanční příslušnost soudů, přičemž předem dané složení senátu a přidělení agendy na základě rozvrhu práce vydaného předsedou příslušného soudu na kalendářní rok (viz. §4a zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích) rovněž zaručuje právo na zákonného soudce. Přípustnou výjimku představuje institut vyloučení soudce (který slouží k ochraně účastníka řízení před podjatostí jinak nezávislého soudu z důvodu poměru k věcem, účastníkům nebo jejich zástupcům) a možnost odvolání nebo přeložení soudce na základě čl. 82 odst. 2 Ústavy ("soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu; výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon.") a §40 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích. A právě o posledně jmenovaný případ v dané věci jde.
Jak vyplývá z obsahu spisu (viz rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 3. 9. 2001 na č.l. 74) byla soudkyně JUDr. J. S. rozhodnutím tehdejšího ministra spravedlnosti JUDr. P. R. dnem 15. září 2001 přeložena k Okresnímu soudu Praha-západ podle ustanovení §40 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., zákona o soudech a soudcích, s jejím souhlasem. Na základě rozhodnutí předsedkyně Okresního soudu Praha-západ JUDr. M. D. z 20. 8. 2001, založeného na č.l. 15, byla projednávaná věc přidělena JUDr. J. S.. Právě zmíněný postup je v souladu s ustanovením §4a zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích. Přidělení věcí senátu 4 C bylo provedeno tak, že v každé věci bylo předsedkyní soudu rozhodnuto o jejím přidělení, nový rozvrh práce celého soudu byl pak vypracován až pro nový rok 2002. Z rozvrhu práce na rok 2002 (na č.l. 75, 76), vydaného předsedkyní Okresního soudu Praha-západ JUDr. M. D., vyplývá, že soudkyni JUDr. J. S. byly skutečně přiděleny věci senátu 4 C.
K namítanému čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba konstatovat následující. Z protokolu o jednání ze dne 28. 11. 2001 vyplývá, že jednání proběhlo veřejně, stěžovatel netrval na dodržení lhůty k přípravě jeho právního zástupce. Žalobce byl po přednesení žaloby a jejího doplnění poučen podle §118a občanského soudního řádu o nezbytnosti doplnit skutková tvrzení. Po provedení dokazování, ke kterému se dle záznamu účastníci na dotaz soudu nevyjádřili, byli účastníci poučeni ve smyslu §119a téhož předpisu, že všechny rozhodné skutečnosti musí být uvedeny a důkazy označeny dříve, než soud I. stupně ve věci vyhlásí rozhodnutí. Nové skutečnosti a důkazy mohou být později uplatněny pouze za podmínek §205a citovaného předpisu. Účastníci nato uvedli, že žádné návrhy na doplnění dokazování nemají, ani nebudou uvádět nové skutečnosti. V předmětném protokolu však není zaznamenán důkazní návrh na výslech statutárního zástupce společnosti P., spol. s r.o., a zaměstnankyně J. P. k prokázání skutečnosti, že s oběma osobami stěžovatel jednal. Z odůvodnění krajského soudu rovněž vyplývá, že se soud v rámci své přezkumné a rozhodovací činnosti zabýval i námitkou §16 obchodního zákoníku, s touto se také tamtéž vypořádal. Ústavní soud však jako orgán ochrany ústavnosti není příslušný přezkoumávat věc meritorně jako soud obecný, je pouze oprávněn zkoumat, zda nedošlo na základě tvrzení stěžovatele k zásahu do ústavních práv. Tak tomu však ze všech uvedených důvodů v dané věci není.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývají určité rozpory v rovině argumentační ohledně plné moci jednatele předložené stěžovatelem odvolacímu soudu. Podle názoru stěžovatele totiž nešlo o nový důkaz, protože skutečnost, že jednal i se statutárním zástupcem předmětné společnosti, již tvrdil před okresním soudem, plná moc však slouží k potvrzení tohoto tvrzení. Současně stěžovatel ve stížnosti argumentuje, že §205a odst. 1 písm. b/, c/ občanského soudního řádu účastníkovi řízení umožňuje uvést nové důkazy. Stěžovatel konkrétně uvedl zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků společnosti P., spol. s r.o., z nichž vycházelo rozhodnutí okresního soudu (jednatel totiž věděl o právní pomoci stěžovatele a udělil mu plnou moc). Stěžovatel však až před krajským soudem tvrdil, že mu byla jednatelem společnosti udělena plná moc a tuto i doložil, před soudem prvního stupně však (viz protokol z jednání z 28. 11. 2001) pouze uvedl, že "jednal" s jednatelem společnosti a jeho zaměstnankyní. Stěžovatel tedy navrhoval skutečnosti a důkazy, které mohl použít již před okresním soudem. Ústavní soud v postupu soudu při dokazování a jeho hodnocení nespatřuje zásah do ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny, protože stěžovateli bylo umožněno stanoveným postupem, tj. v souladu s občanským soudním řádem, domáhat se ochrany svého práva před soudem.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal v postupu soudů obou stupňů rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny, a proto na základě ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2004
JUDr. Michaela Židlická soudce zpravodaj