ECLI:CZ:US:2004:2.US.16.04
sp. zn. II. ÚS 16/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. Z., zastoupeného JUDr. P. K., proti usnesení Nejvyššího správního soudu v Brně, č.j. 1 Ads 7/2003-28, ze dne 14. 10. 2003, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 3, čl. 36, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta jeho kasační stížnost pro nedostatek podmínky řízení (nedostatek zastoupení advokátem).
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 20. 6. 2001 podal dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zamítnutí žádosti stěžovatele o přiznání invalidního důchodu. O dovolání nebylo rozhodnuto do účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s.ř.s.), a proto bylo podle ust. §129 odst. 4 cit. zák. řízení o dovolání dokončeno Nejvyšším správním soudem podle ustanovení upravujících kasační stížnost. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným postupem byl zkrácen na svých právech, neboť předchozí právní úprava byla pro stěžovatele výhodnější, protože nemusel být v řízení o dovolání zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud přitom jeho žádosti o ustanovení právního zástupce z důvodů, že stěžovatel nemá dostatek finančních prostředků nevyhověl a kasační stížnost z tohoto důvodu odmítl.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti provedl podrobnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení ve věci stěžovatele. Uvedl, že k prodlevám ve vyřízení dovolání došlo z objektivních důvodů, a to v důsledku rozhodování o opakovaných návrzích stěžovatele na ustanovení advokáta, včetně rozhodování o opravném prostředku. Stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech tím, že o jeho dovolání nebylo rozhodnuto do 31. 12. 2002, neboť dle tehdy platné úpravy se na dovolání v důchodových věcech vztahovala právní úprava v části čtvrté hlavě třetí občanského soudního řádu, která v ust. §241 zakládala povinnost, aby dovolatel byl zastoupen advokátem a dovolání bylo advokátem sepsáno. Právní úprava o dovolání tak nebyla oproti dokončovanému řízení o kasační stížnosti podle zák. č. 150/2002 Sb. pro stěžovatele příznivější, neboť v obou případech zákon vyžaduje povinné právní zastoupení jako podmínku řízení. Nedostatek podmínky řízení je přitom odstranitelný. Podmínky pro ustanovení zástupce soudem jsou občanským soudním řádem i soudním řádem správním stanoveny obsahově v zásadě shodně, tzn., že musí být splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (účastník řízení nemá dostatečné prostředky, aby mohl nést náklady soudního řízení a negativní závěr soudu o tom, že návrh sám není návrhem, který zjevně nemůže být úspěšný).
Z obsahu připojeného rozhodnutí Ústavní soud ověřil, že proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 1995, č.j. 11C 342/92-46 (potvrzujícím rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o nepřiznání invalidního důchodu), který nabyl právní moci dne 31. 3. 1995, stěžovatel dne 25. 11. 1998 podal odvolání spolu s žádostí o prominutí zmeškání lhůty k jeho podání. Žádost o prominutí zmeškání lhůty byla zamítnuta, odvolání proti tomuto rozhodnutí nebylo vyhověno a řízení o dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR zastaveno.
Odvolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2001 bylo pro opožděnost odmítnuto. Stěžovatel podal dovolání a požádal Krajský soud v Brně o ustanovení advokáta. Žádosti krajský soud nevyhověl (usnesení ze dne 14. 2. 2002), neboť stěžovatel nesplňoval předpoklady pro osvobození od soudních poplatků z důvodů majetkových poměrů a jedná se zřejmě o svévolné uplatňování práva. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Ze stejných důvodů nebylo vyhověno ani další opakované žádosti stěžovatele (usnesením ze dne 26.2.2003 ). Stěžovatel také požádal Nejvyšší správní soud, kterému bylo dovolání s ohledem na změnu právní úpravy týkající se správního soudnictví postoupeno, o ustanovení zástupce z řad jeho pracovníků. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, neboť stěžovatel nesplňoval podmínku povinného zastoupení advokátem. Žádosti o ustanovení advokáta byly opakovaně odmítnuty a stěžovatel přes výzvu soudu nepředložil plnou moc udělenou advokátovi, kterého by si sám zvolil. Nejvyšší správní soud nad rámec napadeného rozhodnutí poznamenal, že kasační stížnost by neměla naději na úspěch, i kdyby byl stěžovatel zastoupen advokátem, neboť lhůta k podání odvolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 1995 skončila dnem 31. 3. 1995 a stěžovatel odvolání podal až 25. 11. 1998. Rovněž konstatoval, že stěžovatel podmínky pro osvobození od soudních poplatků, od jejichž splnění je odvozena možnost vyhovět žádosti o ustanovení advokáta, nesplňoval.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným usnesením Nejvyššího správního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že pokud by řízení o jeho dovolání bylo provedeno podle ustanovení občanského soudního řádu, nemusel by být zastoupen v tomto řízení advokátem, přičemž jeho žádosti o ustanovení advokáta nebylo vyhověno. Dovolání stěžovatele přitom směřovalo proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který pro opožděnost odmítl odvolání stěžovatele, podané po třech letech od nabytí právní moci napadeného rozsudku, přičemž žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání byla pravomocným rozhodnutím soudu zamítnuta.
Ústavní soud nepovažuje za nutné, s ohledem na přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozhodnutí stran povinnosti být kvalifikovaně zastoupen advokátem jak v řízení o dovolání dle občanského soudního řádu (§241 odst.1 o.s.ř.), tak v řízení o kasační stížnosti dle soudního řádu správního (§105 s.ř.s.), se k této problematice duplicitně vyjadřovat. Z výše uvedeného je zřejmé, že z hlediska námitek uplatněných v ústavní stížnosti je nerozhodné, zda o dovolání rozhodoval Nejvyšší soud ČR, či zda s ohledem na to, že v mezidobí došlo k vydání zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, byl uplatněn postup dle §129 odst. 4 tohoto zákona a řízení o dovolání bylo dokončeno podle ustanovení části třetí hlavy třetí dílu prvního citovaného zákona (t.j podle ustanovení o kasační stížnosti) Nejvyšším správním soudem
Žádost stěžovatele o ustanovení advokáta byla Krajským soudem v Brně (opakovaně) řádně projednána a zamítavé rozhodnutí krajského soudu bylo přezkoumáno Vrchním soudem v Olomouci, který je shledal jako věcně správné, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu ohledně majetkových poměrů stěžovatele a s tím, že se jedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. (Ústavní soud podotýká, že rozhodnutí obecných soudů, kterými nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta, nejsou ústavní stížností napadena). Vzhledem k tomu, že úkony směřující k odstranění vad kasační stížnosti, mezi něž patři i nedostatek podmínky řízení povinného zastoupení advokátem, náleží mezi úkony, jež zák. č. 150/2002 Sb. svěřuje do působnosti krajského soudu, proti němuž kasační stížnost směřuje (§108 s.ř.s.), krajský soud oprávněně stěžovatele vyzval k předložení plné moci udělené pro zastupování v tomto řízení, čemuž však stěžovatel nevyhověl. Žádost stěžovatele, aby mu byl ustanoven jako zástupce pracovník Nejvyššího správního soudu, byla s ohledem na jednoznačné znění zákona, vyžadujícího zastoupení advokátem, opodstatněně posouzena jako bezpředmětná.
Ústavní soud tedy uzavírá, že za situace, kdy podmínka povinného zastoupení účastníka řízení advokátem je stanovena jak v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu (§241 odst. 1 o.s.ř.), tak i v řízení o kasační stížnosti podle soudního řádu správního ( §105 odst. 2 s.ř.s) a rovněž podmínky pro ustanovení advokáta soudem jsou občanským soudním řádem (§30 ve vazbě na §138 o.s.ř.) i soudním řádem správním (§35 ve vazbě na §36 s.ř.s) stanoveny obsahově v zásadě shodně, tzn., že musí být splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a vyžaduje to ochrana zájmů účastníka řízení, a soudy v souladu s těmito ustanoveními postupovaly, není stěžovatelem namítaná skutečnost, že o jeho dovolání nebylo rozhodnuto do účinnosti zák. č. 150/0002 Sb., způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny (a analogicky z čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, jako by jím bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající jeho názoru, ale je mu jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva). Je přitom věcí účastníka, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Z výše uvedeného je zřejmé, že možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva stěžovatel měl. Skutečnost, že tyto prostředky plně a zákonu odpovídajícím způsobem nevyužil, nelze přičítat k tíži soudů.
K námitce stěžovatele ohledně průtahů řízení Ústavní soud uvádí, že s ohledem na zjištěný nedostatek podmínky řízení o dovolání (kasační stížnosti) a opakované žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta, nebyly průtahy v řízení shledány. Ústavní soud však, obdobně jako ve svých předchozích rozhodnutích zdůrazňuje, že samotné průtahy (pokud by byly zjištěny) by ani nemohly být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Za situace, kdy ústavněprávní argumentace proti průtahům v řízení směřuje již proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítané porušení článků Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 5. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu