ECLI:CZ:US:2004:2.US.173.04
sp. zn. II. ÚS 173/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické v právní věci navrhovatele Ing. J. M., zastoupeného advokátem JUDr. M. Ch., Ph.D., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2002, č. j. 13 Co 1/2002 - 59, a proti rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2003, č. j. 32 Odo 476/2002-72, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel výše uvedená usnesení obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). To z toho důvodu, že obecné soudy, jež vydaly napadená rozhodnutí, zasáhly do rovnosti v právu stěžovatele a ostatních členů dozorčí rady obchodní společnosti Č., a.s., (dále jen "Č."), zejména ve stěžovatelově nároku na tantiému schválenou valnou hromadou společnosti. Soud prvního stupně stěžovateli vyhověl, avšak druhoinstanční soud rozsudek nižšího soudu změnil tak, že žalobu zamítl. O následném dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud České republiky rovněž zamítavě. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ust. §73 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce").
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla s účinností od 22. 6. 2004 tato ústavní stížnost přidělena soudkyni JUDr. M. Ž. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13C 144/98, z něhož zjistil následující: Stěžovatel byl dne 3. května 1993 zvolen členem dozorčí rady Č. Ta mu však později odmítla zaplatit tantiémy v čisté výši 75.825 Kč,- s poukazem na ust. §73 odst. 3 zákoníku práce, neboť stěžovatel byl v roce 1993 zaměstnancem Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Stěžovatel podal na Č. žalobu a Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem, č. j. 13 C 144/98-41, rozhodl, že žalovaná společnost Č. je povinná zaplatit stěžovateli částku 75.825 Kč,- společně s 18% úrokem z prodlení od 17. 6. 1994 do zaplacení a nahradit náklady řízení ve výši 12.205,- Kč na účet stěžovatelova zástupce. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že ust. §73 odst. 3 zákoníku práce nezakazuje pracovníkům státní správy pobírat tantiémy v souvislosti s výkonem funkce člena dozorčí rady, pokud byli do dozorčí rady tito pracovníci vysláni zaměstnavatelem. Byl-li pak stěžovatel do funkce člena dozorčí rady navržen svým zaměstnavatelem a valnou hromadou Č. byl do dozorčí rady řádně zvolen, přísluší mu na základě rozhodnutí valné hromady vyplácení tantiém. Žalovaná společnost Č. však podala odvolání a Městský soud v Praze následně svým rozhodnutím ze dne 30. ledna 2002, č. j. 13 Co 1/2002 - 59, rozsudek soudu prvního stupně přehodnotil, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a že stěžovatel je povinen uhradit Č. náklady odvolacího řízení. Městský soud ve svém odůvodnění mimo jiné uvedl, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně a do jisté míry zmateně. Při posouzení věci totiž chybně rozlišoval mezi odměnou poskytovanou zaměstnavatelem a tantiémami vyplácenými orgánům společnosti a dopustil se i dalších chyb, v jejichž důsledku je nesprávné i celkové právní posouzení věci. Soud druhého stupně dospěl k tomu, že v projednávané věci ze smlouvy o výkonu funkce vyplynulo, že stěžovatel bude vykonávat funkci člena dozorčí rady bez nároku na odměnu a s ohledem na znění ust. §73 odst. 3 zákoníku práce nemohla být ani platně uzavřena dohoda o odměně. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, v němž mimo jiné uvedl, že mu nebyl poskytnut ekvivalent plnění za nesmírně namáhavou a odpovědnou práci v kontrolním orgánu ČEZ, přičemž za tuto práci nebyl odměňován ani svým zaměstnavatelem - Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR. Nejvyšší soud České republiky rozhodl tak, že dovolání rozhodnutím, č. j. 32 Odo 476/2002-72, dne 16. prosince 2003 jako nedůvodné zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí označil Nejvyšší soud ČR názor odvolacího soudu za správný a jednoznačně přisvědčil názoru, že pokud má obchodní společnost za člena řídícího nebo kontrolního orgánu pracovníka státní správy, je jakákoliv dohoda nebo rozhodnutí o vyplacení finanční odměny za členství v jejím orgánu v rozporu s ust. §73 odst. 3 zákoníku práce. O povaze tantiémy jako odměny za výkon funkce v dozorčí radě Č. není dle Nejvyššího soudu rovněž jakýchkoliv pochyb.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků i vedlejších účastníků řízení. Účastník řízení, Městský soud v Praze, odkázal na odůvodnění svého rozsudku a doplnil, že nelze spatřovat porušení stěžovatelových práv v tom, že měl na otázku důvodnosti stěžovatelem vzneseného nároku jiný právní názor než stěžovatel sám. Podobně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí i další účastník řízení, Nejvyšší soud ČR. Ten navíc dodal, že jestliže stěžovatel polemizuje s dikcí ust. §73 odst. 3 zákoníku práce, zejména se slovem "vyslání" organizací (v daném případě Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR), s tím, že jde o institut, který je v rozporu se základními principy obchodního zákoníku, nenapadá stěžovatel interpretaci a aplikaci tohoto zákonného ustanovení, ale platné ustanovení zákona. Okolnost, že "vyslaný" zaměstnanec musí být zvolen jako člen dozorčí rady valnou hromadou akciové společnosti, je pak dle Nejvyššího soudu ČR bez právního významu. Vedlejší účastník řízení, společnost Č., ve svém vyjádření poukazuje mj. na fakt, že stěžovatelova argumentace je nesprávná, neboť je založena na chápání principu rovnosti v právech v absolutní rovině. To je však v rozporu s tím, jak je tento ústavní princip vykládán platnou judikaturou. Vedlejší účastník také v této souvislosti argumentuje některými rozhodnutími Ústavního soudu ČSFR (Pl. ÚS 22/92), Ústavního soudu ČR (mj. Pl. ÚS 38/01, Pl. ÚS 15/02) a také Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí Mazurek vs. Francie ze dne 1. 2. 2000). Stěžovatel si měl být dle vedlejšího účastníka rovněž vědom toho, že když funkci člena dozorčí rady jakožto státní zaměstnanec přijímá, může ji vykonávat pouze pod podmínkou, že do této funkce byl vyslán svým zaměstnavatelem, a že za její výkon nebude pobírat odměnu. Protiplnění za jeho činnost v dozorčí radě (stejně jako v případě ostatních zaměstnanců vyjmenovaných v §73 odst. 2 zákoníku práce) je v tomto případě nutné spatřovat v odměně plynoucí mu z jeho pracovního poměru.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nezasahuje generelně do jurisdikce obecných soudů, není soudem nadřízeným obecným soudům či vrcholem jejich soustavy, ani další přezkumnou instancí. Navíc v minulosti ve svých publikovaných (a tedy obecně dostupných) rozhodnutích opakovaně vyložil, že v rámci své pravomoci dané mu ústavními předpisy ČR je oprávněn zasáhnout do jurisdikce obecných soudů jen za splnění zvláštních podmínek. Jedná se například o situace, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (k tomu srov. např. III. ÚS 23/96 či III. ÚS 166/95). Tyto zvláštní podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Odvolací soud řádně vyložil, proč rozhodnutí soudu prvního stupně přehodnotil. Také dle názoru Nejvyššího soudu ČR bylo přehodnocení prvostupňového rozhodnutí druhou instancí správné. Stejně tak v souvislosti s interpretací pojmu "tantiéma" není dle Nejvyššího soudu pochyb, že se jedná o odměnu za výkon funkce v dozorčí radě. Ústavní soud jen dodává, že z ustanovení §73 odst. 3 zákoníku práce je jasně dovoditelné, že zaměstnanec státní správy smí být členem řídícího nebo kontrolního orgánu právnické osoby provozující podnikatelskou činnost pouze za okolností, že v souvislosti s tímto členstvím nepobírá žádnou odměnu od příslušné právnické osoby provozující podnikatelskou činnost. Pokud by tedy stěžovateli byla odměna (kterou je v tomto případě tantiéma) vyplacena, bylo by to v rozporu s uvedeným zákonným ustanovením. Že je tantiéma odměnou ve smyslu ustanovení §73 odst. 3 zákoníku práce, vyložil, jak bylo výše uvedeno, odvolací soud a posléze potvrdil i dovolací soud. Ve světle těchto faktů se pak jeví samotné odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelem ve své podstatě jen jako polemika se stanovisky Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR. Rovněž stěžovatelovo tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv - mimo stručný odkaz na článek 1. Listiny - nebylo zdůvodněno způsobem, který by případně danou věc mohl posunout do ústavněprávní roviny. K stěžovatelově argumentaci klasickou formulací římského práva založené na povaze a principu innominátních kontraktů, v tomto případě facio ut des, lze konstatovat, že v rovině obecné poskytnuté plnění skutečně zakládá nárok na protiplnění. V případě stěžovatele však nelze tuto argumentaci použít, neboť ustanovení §73 odst. 3 zákoníku práce aplikaci tohoto principu vylučuje.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Protože návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení ve smyslu ustanovení §74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, má akcesorický charakter a sdílí osud ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §73 odst. 3 zákoníku práce rovněž odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. 10. 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu