ECLI:CZ:US:2004:2.US.18.03
sp. zn. II. ÚS 18/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti A. B., zastoupeného JUDr. M. W., advokátem, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2002, sp. zn. 22 Co 316/2002, ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. února 2002, sp. zn. 4 C 174/2000, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou jako účastníků řízení za vedlejšího účastenství Orlické nemocnice Rychnov nad Kněžnou, se sídlem Rychnov nad Kněžnou, Jiráskova 506, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 13. ledna 2003 byla Ústavnímu soudu, doručena ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou stěžovatel brojil proti rozsudku shora označeného odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na uhrazení částky 110.663,20 Kč. Důvodem, pro který soudy obou stupňů neshledaly oprávněnost žaloby, měl spočívat v nedostatečném prokázání, kdy byly žalované - Orlické nemocnici v Rychnově nad Kněžnou - předány jednotlivé faktury za maso a masné výrobky.
Stěžovatel podal ústavní stížnost v přesvědčení, že jak soud prvého stupně, tak i soud odvolací, porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že účastnické výpovědi byly nesprávně posouzeny jen jako přednesení skutkových tvrzení, a dále v nesprávném posouzení svědeckých výpovědí paní K. a paní B. Soudy shledaly výpovědi stěžovatele i obou svědkyň jako účelové a nevěrohodné. Dále stěžovatel obsáhle popisuje konkrétní okolnosti jimiž se obecné soudy, dle jeho názoru, náležitě nezabývaly.
K ústavní stížnosti se, na základě výzvy, vyjádřil účastník - Krajský soud v Hradci Králové, prostřednictvím předsedy senátu 22 Co. Ten uvedl, že je věcí obecných soudů, jakým způsobem zhodnotily, ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), provedené důkazy, za předpokladu, že byl dodržen zákonný procesní postup. S ohledem na tuto skutečnost proto odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém byl vysvětlen postup, jakým způsobem byly provedené důkazy hodnoceny. Jelikož stěžovatel nenabídl další důkazy ani po poučení dle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., ocitl se v důkazní nouzi, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil jako věcně správný. S ohledem na uvedené okolnosti proto účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou, který zcela odkázal na odůvodnění svého v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se, prostřednictvím zvoleného právního zástupce, JUDr. P. N., advokáta, vyjádřila i vedlejší účastnice - Orlická nemocnice Rychnov nad Kněžnou. Ta nesouhlasila se stěžovatelovým tvrzením o nesprávnosti hodnocení důkazů obecnými soudy a s tím spojeným porušením jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Naopak tvrdí, že i kdyby měl stěžovatel pravdu, což si vedlejší účastnice nemyslí, nebylo by nesprávné zhodnocení důkazů soudem zásahem do práva na spravedlivý proces. Nedomnívá se rovněž, že by výpovědi svědkyň byly soudy posouzeny nesprávně. Dále se obsáhle vyjádřila ke stěžovatelem zmíněným okolnostem, v nichž měly obecné soudy pochybit. Závěrem uvedla, že účastníci řízení dle jejího názoru postupovali v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, a napadenými rozhodnutími nedošlo ke stěžovatelem tvrzeným zásahům do jeho základních práv a svobod. Za této situace si tedy Ústavní soud nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, neboť není vrcholem soustavy obecných soudů.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, vedený pod sp. zn. 4 C 174/2000. Po seznámení se s jeho obsahem a s ostatními přeloženými podklady dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Dle spisu podal stěžovatel žalobu na zaplacení úroků z prodlení za pozdní platby. Dle žaloby měla vedlejší účastnice platit, po sedmidenní lhůtě od odeslání faktur, sjednaný úrok z prodlení ve výši 1 % za každý den prodlení a v případě prodlení trvajícího přes jeden měsíc, ve výši 5 % za každý jednotlivý den. Dle tvrzení stěžovatele měly být faktury dodávány společně se zbožím, a celkově se mělo jednat o 59 faktur, vystavených v červenci až listopadu 1996, u jejichž splatnosti došlo ze strany vedlejší účastnice k prodlení.
Soud prvého stupně své rozhodnutí odůvodnil skutečností, že z předložených podkladů nevyplynulo, kdy byly faktury, jichž se mělo prodlení týkat, skutečně odeslány. Stěžovatel při tom vycházel z obecných zvyklostí o předávání faktur společně s dodávaným zbožím, avšak tuto okolnost nijak neprokázal. Stěžovateli bylo v této souvislosti dáno poučení dle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., aby označil či předložil další důkazy k této otázce (č. l. 128 verte). Ten však pouze odkázal na obvyklý postup, který však z provedených výslechů neplynul jednoznačně.
Obdobně věc posoudil i odvolací soud. Jak je ze spisu nalézacího soudu patrné (č. l. 144 a 145), Ústavnímu soudu byly předloženy námitky shodné s těmi, které stěžovatel uvedl i v odvolání proti rozhodnutí Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, a s nimiž se krajský soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí beze zbytku vypořádal.
Ve věci je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje tedy celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv chráněných např. občanským zákoníkem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Pokud jde o provádění důkazů či jejich hodnocení, opomenul stěžovatel skutečnost, že soudní moc, tak, jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena obecným soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný (čl. 82 odst. 1). V postupu obecných soudů, v hodnocení důkazů, které byly při jednání před soudem předloženy, neshledal Ústavní soud takové porušení práva na spravedlivý proces, jaké ve svém podání stěžovatel namítl.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.předsedkyně senátu