ECLI:CZ:US:2004:2.US.180.04
sp. zn. II. ÚS 180/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. K., správce konkursní podstaty úpadce E., O. D. Č. B. spol. s r. o., zastoupeného Mgr. M. C., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. ledna 2004, č. j. 32 Odo 993/2003-123, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, a A. s. r. o., zastoupeného JUDr. J. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. ledna 2004, č. j. 32 Odo 993/2003-123, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobce (stěžovatele) směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2003, č. j. 4 Cmo 147/2002-105. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2002, č. j. 13 Cm 507/01-85, ve výrocích II. a III., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 777.359,40 Kč ve prospěch konkursní podstaty úpadce, a jímž byl žalobce uznán povinným zaplatit žalovanému náklady řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že z obsahu nájemní smlouvy, včetně jejího dodatku, uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem je nutné dovodit, že veškeré úpravy a opravy (jakéhokoli charakteru), které budou potřebné pro umožnění provozování pronajatých prostor pro podnikatelskou činnost nájemce (stěžovatele) v roce 1997, budou prováděny na účet nájemce, a proto se nemůže domáhat jejich zaplacení.
Následné dovolání žalobce směřující proti výše uvedenému potvrzujícímu rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo jako nepřípustné odmítnuto, protože Nejvyšší soud ČR neshledal, že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Žalobce navíc zpochybňoval správnost právního posouzení věci odvolacím soudem vycházeje z jiného skutkového stavu, než zjistily soudy obou stupňů. Odvolacímu soudu vytýkal nesprávnost právních závěrů, které odvolací soud neučinil, resp. na nichž své rozhodnutí nezaložil, takže Nejvyššímu soudu ČR nezbylo než z pohledu uplatněných dovolacích důvodů dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl citované usnesení Nejvyššího soudu ČR a vyjádřil přesvědčení, že dovolání je přípustné a byl dán i řádný dovolací důvod. Svým dovoláním žádným způsobem neměnil skutková zjištění provedená odvolacím soudem, ale naopak vytýkal otázky právního charakteru, jejichž řešení bylo dle názoru stěžovatele provedeno v rozporu hmotným právem. Způsob, jakým bylo dovolání vyřízeno Nejvyšším soudem ČR, považuje za závažné porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Vedlejší účastník řízení rovněž vyjádřil názor, že všechna rozhodnutí v průběhu řízení jsou správná a ústavně konformní.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Z výše uvedeného hlediska přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
V projednávané věci bylo předpokladem úspěšnosti návrhu stěžovatele prokázání zásahu Nejvyššího soudu ČR jeho rozhodnutím do některého z ústavně zaručených práv stěžovatele (stěžovatel uváděl zejména porušení práva na soudní ochranu, které ovšem podrobněji nespecifikoval).
Ze spisu, který si Ustavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, nevyplývá, že by v řízení před obecným soudy nebo v jejich rozhodnutích byla porušena ústavně zaručená lidská práva. Námitka stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti směřovala především proti tomu, že dovolací soud odmítl jeho dovolání jako nepřípustné, protože v něm neshledal věc po právní stránce zásadního právního významu, když na rozdíl od něj dospěl k závěru, že argumentace stěžovatele polemizuje nejen s právním závěrem soudů nižších instancí, nýbrž vychází i z jiného skutkového základu věci. Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou judikaturu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95), ze které se podává, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou (jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů), a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Nestačí tedy, aby věc měla zásadní význam jen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale musí mít význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy pro jejich judikaturu.
Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. Ústavní soud považuje v této souvislosti za nutné zdůraznit, že posouzení zásadního právního významu případu je věcí nezávislého rozhodování, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud svým povinnostem dostál, dovoláním stěžovatele se v intencích podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. řádně zabýval a svůj postoj k dané problematice adekvátně vyjádřil.
Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, jež dle názoru stěžovatele bylo provedeno v rozporu s hmotným právem, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z vyžádaného spisu dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu