ECLI:CZ:US:2004:2.US.192.04
sp. zn. II. ÚS 192/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ing. J. S., zastoupené JUDr. J. Š., proti rozsudkům Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2004, č. j. 21 Cdo 1527/2003-136, Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2002, č. j. 16 Co 24/2002-45, a Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 11. 2001, č. j. 8 C 95/2000-31, a Obchodní společnosti K. P. C., s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Okresního soudu v Opavě, Krajského soudu v Ostravě, a Nejvyššího soudu ČR. Tvrdí, že v řízení, které předcházelo jejich vydání, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s čl. 38 Listiny.
Stěžovatelka se žalobou, podanou u Okresního soudu v Opavě, domáhala určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ve zkušební době. Uvedla, že nastoupila u vedlejšího účastníka do pracovního poměru ve funkci personální manažerky, což podle jejího názoru byla funkce v přímé řídící působnosti statutárního orgánu ve smyslu ustanovení §27 odst. 5 písm. b) bod 1 zákoníku práce. Byla vedoucím zaměstnancem, u kterého vzniká pracovní poměr jmenováním a nikoliv uzavřením pracovní smlouvy. Proto s ní nemohla být platně sjednána pracovní smlouva se zkušební dobou, a pokud jí byla dána výpověď ve zkušební lhůtě, je z tohoto důvodu neplatná.
Okresní soud v Opavě napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě tento rozsudek potvrdil. Proti němu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud České republiky dovolání připustil, a to proto, že v řízení před odvolacím soudem byla řešena otázka po právní stránce zásadního významu. Šlo o výklad pojmu "vedoucí zaměstnanec, který je v zákoníku práce upraven v ustanovení §9 odst. 3, a o vztah tohoto ustanovení k ustanovení §9 odst. 1 Zákoníku práce. Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání zamítl a ve shodě s odvolacím soudem dovodil, že vedoucím zaměstnancem je pouze takový zaměstnanec (orgán zaměstnavatele), který je pověřen vedením alespoň jednoho dalšího zaměstnance, jemuž je oprávněn na základě tohoto pověření stanovit a ukládat pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jeho práci a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními názory obecných soudů. Považuje jejich výklad ustanovení §9 odst. 1 a odst. 3 Zákoníku práce za zužující, a tvrdí, že jím zjevně pozměnily jejich smysl a tudíž věc posoudily v rozporu s platným právem. Nepřihlédly k tomu, že ze strany vedlejšího účastníka šlo o záměr v rozporu s čl. 28 Listiny ji poškodit, a to jak platově, tak i v pracovních podmínkách, protože s ní uzavřely pouze pracovní smlouvu, ačkoliv správně s ní měli uzavřít smlouvu manažerskou. Ostatní namítaná porušení ústavních práv, uvedená v ústavní stížnosti, nejsou konkretizována ve vazbě na posuzovanou věc.
Ústavní soud v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona doručil ústavní stížnost všem účastníkům a vedlejšímu účastníkovi s výzvou, aby se vyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky se vyjádřil tak, že navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro její neopodstatněnost a jinak zopakoval svoji argumentaci, podrobně rozvedenou v odůvodnění napadeného rozsudku. Taktéž Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Opavě navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Odvolaly se přitom na odůvodnění svých rozsudků. Okresní soud v Opavě odmítl tvrzení stěžovatelky, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a uvedl, že skutkový základ pro posouzení věci byl zjištěn na základě řádně provedených důkazů a důkazy byly hodnoceny v souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu.
Ve věci se vyjádřil také vedlejší účastník. Zopakoval argumentaci, vyplývající z odůvodnění napadených rozsudků a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
S ohledem na stěžovatelkou tvrzené, avšak v ústavní stížnosti nekonkretizované porušení práva na spravedlivý proces a na porušení zásady rovnosti všech účastníků řízení, si vyžádal Ústavní soud spis Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 8 C 92/2000. Z jeho obsahu však nezjistil, že by ze strany obecných soudů došlo k porušení výše uvedených práv. Soudy při provádění důkazů postupovaly v souladu s procesními předpisy. Ústavní soud nezjistil, že by jednal podjatý soudce ani že by byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení.
Jedinou konkretizovanou námitkou stěžovatelky je tvrzení, že obecné soudy porušily čl. 95 odst. 1 Ústavy tím, že nesprávně vyložily kogentní ustanovení §9 odst. 1 a odst. 3 Zákoníku práce, a že nepřihlédly k tomu, že ze strany vedlejšího účastníka ve vztahu ke stěžovatelce šlo o záměr ji poškodit v rozporu s čl. 28 Listiny.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, bylo-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeno stěžovatelovo základní právo a svoboda, chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Výklad hmotněprávních ustanovení obecných zákonů je proto věcí obecných soudů a nikoliv Ústavního soudu. Ten by do takového výkladu mohl zasáhnout pouze tehdy, jestliže by rozhodnutí obecného soudu bylo v přímém rozporu s kogentním ustanovením obecného předpisu. O takový případ však v dané věci nejde. Výklad vztahu ustanovení §9 odst. 3 k ustanovení §9 odst. 1 Zákoníku práce tak, jak byl proveden soudy všech stupňů, je v souladu s obecně uznávanými výkladovými pravidly. Závěr není v přímém rozporu s obsahem zákonných ustanovení, je logický a není ani extrémně formalistický. Odpovídá materiálnímu pojetí práva, z něhož i Ústavní soud vychází při hodnocení souladnosti rozhodnutí obecných soudů s ústavními principy.
Pokud jde o námitku, týkající se čl. 28 Listiny, ta se ve skutečnosti netýká postupu a rozhodovací činnosti soudů, ale vedlejšího účastníka. Soudy neřešily otázku odměny za práci, a proto ani nemohly zasáhnout do tohoto ústavního práva.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích namítané ani jiné porušení ústavních práv. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 1. července 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu