ECLI:CZ:US:2004:2.US.196.04
sp. zn. II. ÚS 196/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. P., 2) R. P., 3) C. P. P., 4) N. L., 5) C. L., 6) T. P., všichni zastoupeni JUDr. F. N., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1944/2003-101, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 a čl. 10 Ústavy ČR, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2003, č.j. 19 Co 43/2003-70, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2002, č.j. 22C 249/2000-45. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba J. P. (zemřelého dne 2.3.2003, dovolání i ústavní stížnost podali nesporní účastníci dědického řízení) proti České republice - Ministerstvu financí na zaplacení náhrady ve výši 100.000.000,- Kč, jako nároku z titulu vyvlastnění příslušných nemovitostí, ke kterému vůči původnímu žalobci došlo na základě dekretů presidenta republiky č. 100/1945 Sb. a č.101/1945 Sb., bez zaplacení náhrady.
Stěžovatelé namítají, že usnesení Nejvyššího soudu ČR se nezabývá podstatou věci, ale snaží se najít důvody pro zamítnutí dovolání. V ústavní stížnosti podrobně rekapitulují dosavadní průběh řízení před soudem I. a II. stupně a polemizují se závěry obecných soudů, které jejích žalobě nevyhověly. Zejména namítají, že podle prohlášení vlády, Parlamentu i nálezu Ústavního soudu jsou znárodňovací dekrety prezidenta republiky nadále součástí platného právního řádu České republiky a jejich nárok na vyplacení náhrady za vyvlastnění proto stále trvá. Při vyvlastnění byla prioritně aplikovatelnou normou Ústava (121/1920 Sb.), dle níž bylo možné soukromé vlastnictví omezit vyvlastněním jen na základě zákona a za náhradu. Taktikou komunistického režimu byl oddělen proces znárodnění od náhrad. Nebyly vydány příslušné prováděcí předpisy a původní vlastník tak ani neobdržel výměr o náhradě. Povinností Ministerstva financí je proto vydat příslušný právní předpis, na základě kterého by výše náhrady mohla být vypočtena. Od vydání takového výměru by bylo možno uplatňovat eventuelně promlčecí lhůtu, a to v časovém rozsahu v tomto právním předpise uvedeném. Zdůrazňují, že výměr, kterým byl stanoven rozsah znárodnění, nebyl podepsán tehdejší ministryní výživy ČSR, ale jen ministerským úředníkem.
Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud ověřil, že žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení náhrady ve výši 100.000.000,- Kč za znárodněný majetek, byla zamítnuta, neboť nárok na vyplacení náhrady byl promlčen (§1478 OZO a §90 ve spojení s §566 odst. 2 zák. č. 141/1950 Sb.). Výměr o rozsahu znárodnění totiž byl vydán dne 12. 11. 1948 a žaloba byla podána 15. 12. 2000. Soud prvého stupně v odůvodnění uvedl, že žalobce měl možnost žádat o navrácení znárodněných nemovitostí, případně o náhradu za ně podle zák. č. 87/1991 Sb. /1991 Sb. Žalobce, který svou žalobu přesně vymezil a neuplatňoval, jak výslovně uvedl, nárok restituční a ani skutečnosti rozhodné pro posouzení takového nároku dle zák. č. 87/1991 Sb. netvrdil. Odvolací soud prvoinstanční rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Dovolací soud, vzhledem ke shodě rozsudků obou instancí, posuzoval dovolání z hlediska možné přípustnosti pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí. Dospěl přitom k závěru, že podmínky přípustnosti dovolání z tohoto důvodu nejsou dány. Nejvyšší soud ČR neshledal, že by při řešení nastolených právních otázek docházelo ke kontradikci při rozhodování nižších soudů a rovněž judikatura Nejvyššího soudu ČR ohledně speciality restitučních zákonů je konstantní a potvrzuje nesprávnost názorů žalobce. Na znárodnění majetku, v rozhodném období, bez rozporu s právními předpisy, ale bez náhrady, restituční předpisy pamatovaly. Dovolací soud rovněž uvedl, že není na místě bezbřehá aplikace všech znárodňovacích předpisů a z toho plynoucí narovnání všech majetkových křivd, ke kterým mohlo docházet již od května 1945. Zdůraznil specialitu restitučních předpisů, které pro dobu před 25. 2. 1948 slouží jako interpretační východisko, které vylučuje nápravu jiných, než v nich vymezených křivd.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a dospěl k závěru, že se jedná o návrh neopodstatněný. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Nejvyšší soud ČR se při přezkoumání dovolání nezabýval podstatou věci a hledal důvody pro jeho zamítnutí. Stěžovatelé však zcela pomíjí, že Nejvyšší soud ČR posuzoval dovolání z hlediska jeho přípustnosti, tj. v daném případě, zda napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena otázka zásadního právního významu. Nezabýval se tedy meritem věci a jeho posuzování a rozhodování nesměřovalo k zamítnutí dovolání.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne pro nepřípustnost, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je přitom nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou. Jde tedy o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje rozhodovaný případ a týká se zejména vytvoření procesního nástroje sjednocujícího judikaturu obecných soudů. Dle §14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva, pak přísluší výhradně Nejvyššímu soudu ČR.
Jak Ústavní soud ověřil, dovolací soud se v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní), přičemž v souladu s platnou právní úpravou přezkoumal tuto otázku z hlediska důvodů uplatněných stěžovateli. Závěry o nepřípustnosti dovolání v odůvodnění rozhodnutí také řádně zdůvodnil. Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňoval závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Námitky stěžovatelů, uvedené v ústavní stížnosti, konečně ani nesměřují proti právnímu závěru Nejvyššího soudu ČR o tom, že v daném případě nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o.s.ř., tj. že napadeným rozhodnutím nebyla řešena otázka zásadního právního významu, ale veškerá argumentace stěžovatelů se týká jejich nesouhlasu s právními závěry obecných soudů, které neshledaly požadavek žalobce opodstatněným. Rozhodnutí obecných soudů, vůči kterým je argumentace obsažená v ústavní stížnosti namířena, však stěžovatelé ústavní stížností nenapadají.
Vzhledem k výše konstatovaným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. července 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu