ECLI:CZ:US:2004:2.US.20.02
sp. zn. II. ÚS 20/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. M., , zastoupeného Mgr. T. W., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. listopadu 2001, sp. zn. 11 Co 99/2001, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a Okresního soudu Plzeň-město a statutárního města Plzeň jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. listopadu 2000, č.j. 28 C 38/98-149, jenž však ústavní stížností napaden nebyl. Stěžovatel se domáhal vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil porušení čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., dále jen "Úmluva"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se dále domáhal, aby mu Ústavní soud přiznal podle čl. 47 Úmluvy přiměřené zadostiučinění, které vyčíslil částkou 1.002.750,- Kč. Stěžovatel vedle toho požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a konečně o to, aby mu stát uhradil náklady na jeho právní zastoupení dle §83 zákona o Ústavním soudu, neboť je nemajetný a bez zaměstnání.
Ústavní stížnost konkrétně odůvodňoval tím, že proti jeho zaměstnavateli - městu Plzeň - Městské policii, bylo Českým telekomunikačním úřadem, odborem pro západočeskou oblast (dále jen ČTÚ), vedeno správní řízení v souvislosti s kontrolou provozu radiové sítě. Stěžovatel měl jako správce nesíťového aplikačního softwaru doložit ČTÚ jím vyžádané podklady. Protože stěžovatel kontrolnímu orgánu veškeré požadované doklady nepředložil, uložil ČTÚ jeho zaměstnavateli ve správním řízení jednorázové zvýšení telekomunikačních poplatků ve výši 12000,- Kč. Stěžovatel nebyl jakožto zaměstnanec kontrolovaného subjektu účastníkem tohoto správního řízení, a nemohl proto podat proti správnímu rozhodnutí opravný prostředek. Zaměstnavatel stěžovatele přitom této možnosti účelově nevyužil. Následně se rozhodl požadovat tuto částku jako náhradu škody po stěžovateli. Obecné soudy, které se podle §135 o.s.ř. cítily vázány rozhodnutím učiněným ve správním řízení, uložily stěžovateli povinnost k náhradě škody ve výši 12000,- Kč a k úhradě nákladů řízení. Podle stěžovatele mu bylo postupem obecných soudů upřeno právo na spravedlivé řízení podle čl. 6 Úmluvy a právo na účinné právní prostředky nápravy podle čl. 13 Úmluvy, protože ustanovení §135 o.s.ř. znemožňovalo přezkoumání správního řízení v plné jurisdikci, neboť v ČR neexistoval Nejvyšší správní soud. Stěžovatel se tedy nemohl účinně bránit a domáhat se podle čl. 36 Listiny a čl. 82 odst. 1 Ústavy svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a proto svůj spor prohrál.
II.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal spis správního úřadu - ČTÚ, č.j. 165 167/97-634 a spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 28 C 38/98.
Ze shromážděného spisového materiálu Ústavní soud zjistil následující.
Stěžovatel byl zaměstnancem vedlejšího účastníka města Plzeň od 17. května 1996 s pracovním zařazením "správce radiové a počítačové sítě", po změně pracovní smlouvy s účinností od 16. srpna 1996 s pracovním zařazením "správce nesíťového aplikačního softwaru". Dne 21. října 1996 se podrobil radiotelefonní zkoušce. Dne 26. listopadu byla u jeho zaměstnavatele (vedlejšího účastníka města Plzeň - Městské policie) provedena ČTÚ namátková kontrola provozu radiové sítě za přítomnosti stěžovatele z titulu jeho funkce "hlavního operátora". O kontrole byl se stěžovatelem na místě sepsán protokol. Výsledkem kontroly bylo rozhodnutí ČTÚ ze dne 11. prosince 1997, č.j. 165167/97-634 II.vyř., podle něhož bylo vedlejšímu účastníku městu Plzeň, Městské policii uloženo podle §21 odst. 3 písm. g) zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, v tehdy platném znění, za porušení povolovacích podmínek pro zřízení a provozování vysílacích rádiových stanic pohyblivé pozemní služby a pevné služby (opatření č. 273/1975 VFMS, dále jen "povolovací podmínky") jednorázové zvýšení telekomunikačních poplatků ve výši 12000,- Kč. Porušení povolovacích podmínek podle tohoto správního rozhodnutí spočívalo v tom, že při kontrole nebyly u základnové stanice předloženy doklady, které tam podle povolovacích podmínek měly být (povolení ke zřízení a provozu rádiové sítě, průkaz radiostanice a návrh rádiové sítě).
Vedlejší účastník město Plzeň - Městská policie proti správnímu rozhodnutí nepodal rozklad a uložené jednorázové zvýšení telekomunikačních poplatků dobrovolně zaplatil. Následně se na stěžovateli v občanském soudním řízení domáhal uhrazení celé částky z titulu náhrady škody podle §172 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v platném znění.
Okresní soud Plzeň-město svým rozsudkem ze dne 1. listopadu 1999, č.j. 28 C 38/98-109 žalobě vedlejšího účastníka města Plzeň - Městské policie v celém rozsahu vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci 12000,- Kč a náklady řízení. V odůvodnění okresní soud konstatoval, že s ohledem na obsah pracovní náplně stěžovatele bylo jeho povinností zodpovídat za činnost na úseku výpočetní techniky, programování, sdělovací techniky, radioprovozu a vést potřebnou dokumentaci a evidenci veškeré techniky včetně kontroly kázně v radioprovozu. Jak však vyplynulo z namátkové kontroly ČTÚ, stěžovatel tyto své povinnosti řádným způsobem neplnil, neboť kontrolnímu orgánu nebyl schopen předložit příslušné dokumenty. Podle soudu došlo ze strany stěžovatele nepochybně k porušení jeho pracovních povinností, a proto je též stěžovatel odpovědný za škodu, která jeho jednáním zaměstnavateli vznikla tím, že mu bylo správním rozhodnutím kontrolního orgánu uloženo jednorázové zvýšení telekomunikačních poplatků ve výši 12000,- Kč. Soud dále konstatoval, že tímto správním rozhodnutím je soud vázán podle ustanovení §135 o.s.ř., a že je zcela právně irelevantní, pokud stěžovatel namítá, že jeho zaměstnavatel proti tomuto rozhodnutí nepodal řádný opravný prostředek. Podle soudu žalobce v řízení prokázal, že mu vznikla škoda, že k ní došlo porušením povinností žalovaného při plnění pracovních úkolů, i to, že mezi vznikem škody a jednáním žalovaného existuje příčinná souvislost. Prokázal též, že tuto škodu žalovaný zavinil svou nedbalostí, neboť nebyl z titulu své funkce schopen předložit kontrolnímu orgánu příslušnou dokumentaci.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 18. srpna 2000, sp. zn. 11 Co 144/2000, rozsudek Okresního soudu Plzeň-město zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozsudku soudu I. stupně bylo jen to, že tento soud podle názoru odvolacího soudu nevycházel též z ustanovení §183 zákoníku práce, podle něhož je soud povinen vždy i bez návrhu zkoumat, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady.
Okresní soud Plzeň-město poté pokračoval v důkazním řízení; vyžádal si pracovní hodnocení stěžovatele, zprávy o jeho výdělcích, zkoumal jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry. Po vyhodnocení všech těchto důkazů dospěl soud k závěru, že neexistují žádné důvody zvláštního zřetel hodné, pro něž by bylo možno náhradu škody přiměřeně snížit. Proto Okresní soud Plzeň-město svým rozsudkem ze dne 30. listopadu 2000, č.j. 28 C 38/98-149, žalobě v celém rozsahu vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci 12000,- Kč a náklady řízení.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ze dne 9. listopadu 2001, sp. zn. 11 Co 99/2001, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Na základě výzvy Ústavního soudu podal účastník řízení Krajský soud v Plzni k ústavní stížnosti své vyjádření ze dne 30. dubna 2003, v němž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 18. srpna 2000, č.j. 11 Co 144/2000-130, a na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastník město Plzeň se k opakovaným výzvám Ústavního soudu, jejichž doručení bylo vykázáno, k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vedlejší účastník Okresní soud Plzeň-město se k ústavní stížnosti nevyjádřil; ve svém přípisu ze dne 6. května 2003 pouze Ústavnímu soudu sdělil, že rozhodnutí ponechává na úvaze Ústavního soudu.
Stěžovatel byl od počátku v řízení zastoupen advokátkou. V průběhu řízení však tato advokátka dne 8. ledna 2004 Ústavnímu soudu sdělila, že dne 5. ledna 2004 vypověděla stěžovateli plnou moc. Ústavní soud proto vyzval stěžovatele k odstranění vady řízení spočívající v absenci advokátního zastoupení (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Dne 19. února 2004 byl Ústavnímu soudu doručen přípis advokáta Mgr. T. W., který Ústavnímu soudu sdělil, že na základě určení České advokátní komory převzal právní zastoupení stěžovatele. Stěžovatel však odmítl podepsat zvláštní plnou moc vyhotovenou advokátem a udělil advokátovi plnou moc, kterou si sám vyhotovil, s doložkou, že tento právní úkon nečiní svobodně a dobrovolně, ale je k němu násilím a hrozbami nucen státní mocí ČR. Ústavní soud nepovažoval tento úkon za platnou plnou moc a znovu stěžovatele vyzval k odstranění vady řízení. Dne 5. března 2004 stěžovatel Ústavnímu soudu doručil bezvadnou plnou moc ze dne 4. března 2004 udělenou advokátovi Mgr. T.W. (č.l. 67).
Kromě podání učiněných prostřednictvím advokáta stěžovatel učinil několik podání v řízení o své ústavní stížnosti samostatně bez advokátního zastoupení: dopis s přílohami došlý dne 23. ledna 2002 (č.l. 4a), dopis s přílohami došlý dne 12. ledna 2004 (č.l. 43), dopis s přílohami došlý dne 19. února 2004 (č.l. 47 - 61), dopis došlý dne 5. března 2004 (č.l. 66) a dopis došlý dne 19. března 2004 (č.l. 75-77).
III.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě tvrdil, že napadeným soudním rozhodnutím a v řízení, které mu předcházelo, obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivé řízení podle čl. 6 a právo na účinný právní prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 10 Ústavy ČR, protože stěžovatel nebyl účastníkem správního řízení, v němž byl jeho zaměstnavateli správním rozhodnutím za tzv. jiný správní delikt uložen finanční postih, a nemohl se proti tomuto správnímu rozhodnutí bránit. Podle stěžovatele obecné soudy v řízení o náhradě škody, cítíce se vázány správním rozhodnutím podle §135 o.s.ř., odmítly přezkoumat správní řízení v plné jurisdikci, respektive nemohly je přezkoumat, neboť v ČR neexistoval Nejvyšší správní soud. Stěžovatel se tedy podle svého tvrzení nemohl účinně bránit a domáhat se podle čl. 36 Listiny a potažmo čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní soud považuje za zcela jednoznačné, že žádné stěžovatelovo základní právo ve správním řízení s jeho zaměstnavatelem zasaženo nebylo a ani zasaženo býti nemohlo. Přímou ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí v tomto řízení by ostatně Ústavní soud musel odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Správní řízení vedl správní orgán s majitelem povolení k provozu rádiové sítě; tomu byl tzv. jiný správní delikt přičítán, tomu bylo správní rozhodnutí adresováno a konečně tomu bylo uložen finanční postih v podobě jednorázového zvýšení telekomunikačních poplatků. Nebyl důvod, aby byl stěžovatel účastníkem tohoto řízení, neboť o jeho právech a povinnostech nebylo v tomto řízení vůbec jednáno; stěžovatel ostatně nebyl ve výroku správního rozhodnutí ani v jeho odůvodnění jmenovitě ani jiným způsobem zmíněn. Argumentuje-li stěžovatel čl. 6 Úmluvy a potažmo čl. 36 Listiny, pak je zřejmé, že tento článek na správní řízení vedené ČTÚ s městem Plzní - Městskou policií ve vztahu ke stěžovateli nijak nedopadá, neboť nešlo o "záležitost stěžovatele", nebylo rozhodováno o "jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu" (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), resp. nešlo o "právo" stěžovatele (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Z tohoto důvodu nemohlo dojít ani k porušení čl. 13 Úmluvy, neboť ten garantuje právo na účinný právní prostředek nápravy osobě, jejíž právo či svoboda přiznané Úmluvou bylo porušeno. Předpokladem uplatnění čl. 13 Úmluvy by muselo nejprve být zjištění, zda došlo k porušení nějakého jiného práva či svobody garantovaných Úmluvou. Nic takového se však v tomto případě nestalo. V tomto smyslu se nemůže uplatnit ani čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatel nebyl žádným způsobem zkrácen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, v daném případě ČTÚ.
Na předchozích závěrech nic nemůže změnit ani skutečnost, že správní rozhodnutí o uložení jednorázového zvýšení telekomunikačních poplatků bylo ve zcela jiném, od původního správního řízení odděleném, řízení součástí posuzování nároku zaměstnavatele na náhradu škody podle §172 odst. 1 zákoníku práce. Výrok obecných soudů o náhradě škody nebyl přímým, automatickým důsledkem správního rozhodnutí. V řízení o žalobě o náhradu škody, jehož byl stěžovatel účastníkem s plnými procesními právy, musely být dokazovány všechny předpoklady vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle §172 odst. 1 zákoníku práce, tj. vznik škody, porušení povinností zaměstnancem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody a zavinění. Ze shromážděného spisového materiálu a z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů přitom vyplývá, že všechny tyto skutečnosti předmětem dokazování skutečně byly. Přitom výsledky dokazování vzhledem k postavení a roli Ústavního soudu v ústavním zřízení České republiky zásadně jeho přezkumu nepodléhají.
Ústavní soud v této souvislosti opakuje, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nebo na hodnocení důkazů sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení zásad spravedlivého procesu při dokazování představují zpravidla jen tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval, ač se jimi zabývat měl. Taková situace podle přesvědčení Ústavního soudu v právě posuzovaném případě nenastala. Obecné soudy se podrobně zabývaly tím, jaká byla pracovní náplň stěžovatele, jaké povinnosti z ní vyplývaly, zda stěžovatel tyto povinnosti zaviněně porušil a jaké to mělo důsledky, a tyto své úvahy v odůvodněních svých rozhodnutí podrobně rozvedly. Při řešení otázky vzniku škody a její výše logicky vycházely ze správního rozhodnutí, jímž bylo zaměstnavateli za porušení telekomunikačních předpisů uloženo jednorázové zvýšení telekomunikačních poplatků. Obecné soudy však nebyly v žádném případě tímto správním rozhodnutím vázány v tom smyslu, že musely přiznat náhradu škody ve výši 100% uloženého finančního postihu. Odpovědnost stěžovatele by mohla být omezena například tím, kdyby škoda byla způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§172 odst. 2 zákoníku práce). Nic takového však prokázáno nebylo a ani stěžovatel v řízení před obecnými soudy spoluzavinění zaměstnavatele netvrdil ani nedokazoval.
Stěžovatel se dále domnívá, že napadené soudní rozhodnutí je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, které mimo jiné stanoví, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí, jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Porušení těchto článků shledává stěžovatel zřejmě v tom, že soudy se cítily vázány správním rozhodnutím ČTÚ o jednorázovém zvýšení telekomunikačních poplatků.
Ústavní soud však konstatuje, že v řízení o žalobě o náhradu škody se vůbec neuplatnila vázanost soudu nějakým správním rozhodnutím ve smyslu §135 odst. 1 o.s.ř.; správní rozhodnutí ČTÚ bylo jen jedním z důkazních prostředků pro zjištění existence škody a její výše a nebylo vůbec nutno je v plné jurisdikci přezkoumávat (a už vůbec ne Nejvyšším správním soudem, jak naznačuje stěžovatel). Nešlo o vázanost v tom smyslu, že škodu zaměstnavateli zavinil stěžovatel; tento zákonný předpoklad odpovědnosti za škodu se stal předmětem dalšího dokazování, jak bylo uvedeno výše.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh, který je zjevně neopodstatněný.
Aniž by to bylo nutné, upozorňuje Ústavní soud, že návrhu stěžovatele na přiznání přiměřeného zadostiučinění podle čl. 41 Úmluvy (stěžovatel uvedl zřejmě nesprávný čl. 47) by nemohl vyhovět ani v případě, že by ústavní stížnost byla shledána důvodnou, neboť čl. 41 Úmluvy zakládá tuto pravomoc výlučně Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku v řízení podle Úmluvy, a nikoli Ústavnímu soudu nebo jiným soudům členských zemí Rady Evropy. Tento návrh by musel Ústavní soud odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a návrh stěžovatele, aby mu stát uhradil náklady na jeho právní zastoupení dle §83 zákona o Ústavním soudu, jsou návrhy k ústavní stížnosti akcesorickými, které sdílejí její osud. Odmítnutím ústavní stížnosti jsou proto odmítnuty i tyto návrhy.
S ohledem na povinné advokátní zastoupení fyzické osoby v řízení před Ústavním soudem podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřihlíží Ústavní soud k podáním a návrhům, které stěžovatel Ústavnímu soudu adresoval nikoli prostřednictvím svého advokáta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský v. r.
předseda senátu