ECLI:CZ:US:2004:2.US.207.03
sp. zn. II. ÚS 207/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. B. a M. B., obou zastoupených JUDr. V. K., advokátem, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 27. ledna 2003, č. j. 12 Co 371/2002-97, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2002, č. j. 13 C 294/200-64, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a B. D. O., zastoupeného Mgr. Ing. P. K., advokátem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 27. ledna 2003, č. j. 12 Co 371/2002-97, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2002, č. j. 13 C 294/200-64. Soudem prvního stupně byla žalovaným (stěžovatelům) uložena povinnost vyklidit byt sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, který se nachází ve 3. poschodí bytového domu v Olomouci (dále jen "předmětný byt" nebo "byt") a vyklizený předat žalobci (vedlejšímu účastníku řízení) do 15ti dnů po zajištění přístřeší. Odvolací soud pak ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní (dále jen "stěžovatelé") předmětný byt dosud užívají a v době předchozí jej užívali jako členové právních předchůdců žalobce, tedy jako členové bytového družstva, se všemi právy a povinnostmi, které pro ně členství v družstvu představovalo. Měli tedy právní důvod k užívání předmětného bytu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé přestali plnit řádně své členské povinnosti (zejména placení nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu), byli pro jejich neplnění ze stavebního bytového družstva U Kovárny (právního předchůdce žalobce) v souladu se stanovami družstva i právními předpisy v roce 1994 vyloučeni, což bylo v řízení jednoznačně prokázáno. Vyloučením z družstva tak žalovaným podle §714 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") odpadl právní důvod nájmu bytu. Následná žaloba na vyklizení byla podána žalobcem - právním nástupcem s. b. d. U. K. - po právu a žalobce se mohl domáhat ochrany svého vlastnického práva dle ustanovení §126 obč. zák. Odvolací soud rozhodl o vyklizení předmětného bytu bez zajištění bytové náhrady, protože nebyly dány podmínky pro odepření ochrany vlastnického práva žalobci, jak se domáhali stěžovatelé, z důvodu rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Při rozhodování o bytové náhradě vycházel soud z ustanovení §714 obč. zák. ve spojení s §712 obč. zák. a s ohledem na důvod vyloučení a skutečnost, že žalovaní nemají ve výchově nezletilé děti, aplikoval ustanovení §712 odst. 5, věta první obč. zák., a stanovil žalovaným povinnost vyklidit byt po zajištění přístřeší.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudy obou stupňů vyhověly žalobě, aniž by blíže zkoumaly příčiny postupu bytového družstva, který vedl k vyloučení stěžovatelů z družstva. Oba soudy vyšly ze zjištění, že se žalobci podařilo ve sporu prokázat, že stěžovatelé byli z družstva vyloučeni již v roce 1994. Přitom ale nebylo prokázáno, že existuje rozhodnutí o vyloučení z družstva, které by bylo oběma stěžovatelům řádně doručeno. Soudy navíc nevzaly do úvahy, že žalobce v roce 2002 opětovně projednal zrušení členství stěžovatelů v družstvu, přičemž tvrzení družstva, že tento postup zvolilo z opatrnosti, je účelové a zavádějící. Pokud by byl přijat jako správný názor soudů obou stupňů, byli by stěžovatelé v roce 2002 vyloučeni již jako neexistující členové družstva, což by byl postup nesprávný a protiprávní. Jestliže se tedy soudy touto problematikou nezabývaly, pak porušily právo na řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
Účastník řízení - Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci - odkázal na právní posouzení obsažené ve svém rozhodnutí a zdůraznil, že argumentace použitá v ústavní stížnosti nemá ústavněprávní relevanci, neboť fakticky zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů.
Účastník řízení - Okresní soud v Olomouci - ve vyjádření k ústavní stížnosti v celém rozsahu odkázal na písemné odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a neztotožnil se s důvody stížnosti.
Vedlejší účastník řízení - B. D. O. - ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji považuje za bezdůvodnou, neboť stěžovatelé ani blíže nespecifikují, čím došlo k porušení jejich práv v předchozím řízení i ve věci samé. Námitka stěžovatelů směřující proti porušení čl. 11 Listiny je irelevantní, neboť stěžovatelé nikdy předmětný byt nevlastnili, a naopak je to vedlejší účastník, který je omezován na svém vlastnickém právu, protože stěžovatelé byt užívají bez právního důvodu. Vyjádřil přesvědčení, že žaloba na vyklizení byla podána po právu. Přitom vycházel z podkladů svého právního předchůdce, z nichž vyplývalo, že stěžovatelé byli z družstva řádně vyloučeni. V samotném sporu o vyklizení bytu byli stěžovatelé po celou dobu řízení zastoupeni advokátem, takže měli zajištěnu právní ochranu a mohli využít všech zákonných prostředků, náležejících účastníkům řízení.
Ústavní soud předmětnou stížnost přezkoumal z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, protože pouze z tohoto pohledu je oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Námitky stěžovatelů směřovaly proti postupu soudů, které měly porušit čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy právo na spravedlivý proces. Ústavní stížnost v podstatě napadá skutková zjištění obecných soudů a jejich postup při dokazování. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Námitka stěžovatelů, směřující proti postupu soudů obou stupňů při zjišťování skutkového stavu, tedy ve světle výše uvedených závěrů neobstojí.
Ze spisu vyžádaného Ústavním soudem od soudu prvního stupně vyplývá, že obecné soudy se řádně a v souladu s procesními předpisy vypořádaly se skutkovými zjištěními. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatelé byli vyloučeni z družstva (SBD U. K.) způsobem odpovídajícím právním předpisům i stanovám družstva. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. Ze spisu se podává, že doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva odpovídalo stanovám družstva platným v roce 1994. Protože vyloučením z družstva odpadl i právní důvod užívání bytu, byla i následná žaloba na vyklizení podaná žalobcem zcela v souladu s právem. Samozřejmě další věcí zůstává případné vypořádání členského podílu po zániku členství stěžovatelů v družstvu, což ovšem nebylo předmětem tohoto řízení, ani ústavní stížnosti. Námitky stěžovatelů ohledně opětovného projednávání jejich vyloučení z družstva v roce 2002 nemají relevanci, protože soudy rozhodovaly o žalobě na vyklizení předmětného bytu, která vycházela ze stavu, kdy členství stěžovatelů v bytovém družstvu zaniklo. Tato skutečnost byla v řízení před soudy jednoznačně prokázána postupem, který Ústavní soud shledává jako ústavně konformní.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu