ECLI:CZ:US:2004:2.US.217.03
sp. zn. II. ÚS 217/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele J. K., zastoupeného advokátem Mgr. J. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1011/2002, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení a Nejvyššího státního zastupitelství Brno jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 4. 2003 i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu České republiky uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl, že náklady jeho právního zastoupení zcela zaplatí stát.
Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha - západ uznal rozsudkem ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 1 T 50/99, stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu téhož soudu ze dne 31. 3. 2000, sp. zn. 2 T 53/2000. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 11 To 49/2002, napadený rozsudek zrušil a rozhodl při nezměněné skutkové větě výroku o vině tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona. Uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu obsažený v trestním příkazu Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. 3. 2000, sp. zn. 2 T 53/2000, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Poukázal na ustanovení §64 odst. 1, 3 a §87 odst. 2 trestního zákona a dovodil z nich, že soud na něj měl při rozhodování o trestu hledět, jako by nebyl odsouzen. Měl za to, že pokud odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že byl v minulosti trestán, učinil nesprávný hmotně právní závěr.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1011/2002, dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou přípustné právní námitky proti tomu, jak byl právně kvalifikován zjištěný skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy. Nelze však v jeho rámci napadat nesprávnost skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Výkladem ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné námitky k druhu, výši a způsobu výkonu trestu nenaplňují dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Upozornil na skutečnost, že pokud měl stěžovatel výhrady proti druhu a výměře uloženého trestu, mohl je uplatnit pouze v rámci speciálního dovolacího důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, stejně jako námitku proti způsobu výkonu uloženého trestu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Upozornil v ní na to, že dovolání podal do výroku o trestu, neboť má za to, že soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §64 a §87 odst. 2 trestního zákona. Vyslovil názor, že "jiné nesprávné hmotně právní posouzení" vyjádřené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu není vztaženo pouze k výrokům o vině. Lze důvodně předpokládat, že takové omezení by zákonodárce učinil výslovně. Proto je na místě připustit, že uvedený dovolací důvod se může týkat též výroku o druhu trestu a jeho výměře, pokud závisí na hmotně právním posouzení. Stěžovatel nesouhlasí ani s výkladem ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, jak jej provedl dovolací soud, a má za to, že je třeba jej posuzovat právě opačně. Je přesvědčen, že výklad uvedený v napadeném rozhodnutí je výkladem neodůvodněně zužujícím a vede ve svých důsledcích k odepření spravedlnosti.
Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Nejvyšší soud České republiky a vedlejšího účastníka řízení Nejvyšší státní zastupitelství Brno, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření upozornil, že stěžovatel výslovně uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Přitom uvedl, že napadá toliko výrok o trestu, neboť spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Systematickým výkladem §265b odst. 1 trestního řádu je nutno dojít k jedinému závěru, že dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, pokud jde o hmotně právní posouzení druhu a výměry trestu, je dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pokud měl tedy stěžovatel výhrady k druhu a výměře uloženého trestu, mohl je uplatit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného důvodu a nikoli prostřednictvím jiného důvodu. K jeho naplnění pak dojde, bude-li odůvodněn existencí alespoň jedné ze stanovených podmínek v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Výklad opačný (tj., že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím některého z dalších dovolacích důvodů) by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestu, učinil by tak širším vymezením dovolacích důvodů pod písm. h) citovaného ustanovení. I ohledně námitek ke způsobu výkonu trestu poukázal Nejvyšší soud na znění ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Zdůraznil, že předmětný dovolací důvod slouží k nápravě vad výroku o trestu v tomto ustanovení taxativně vyjmenovaných. Zamýšlel-li by zákonodárce rozšířit tento dovolací důvod ve vztahu k uloženému trestu i o otázku způsobu jeho výkonu, byl by tak nepochybně učinil. Nejvyšší soud odkázal na svůj závěr vyslovený v odůvodnění napadeného rozhodnutí a připomněl, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž je opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu. Jen formální poukaz na příslušné ustanovení postačovat nemůže.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření vyslovila souhlas s vývody stěžovatele ohledně povahy jeho předešlého odsouzení. V důsledku uplynutí zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl jako mladistvému uložen za trestný čin vraždy, se na něho skutečně hledí, jako by v daném případě nebyl odsouzen. Tato okolnost však nemá bezprostřední vliv na rejstřík druhů trestů, resp. jejich zákonnou výměru, neboť její význam se přímo projevuje toliko při hodnocení formálních podmínek pro zařazení obviněného do určitého režimu výkonu uloženého trestu. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že trestné činnosti posuzované napadeným rozhodnutím se stěžovatel dopustil více než dva roky před uplynutím zkušební doby podmíněného odsouzení. I z dalších důvodů, jež uvádí odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí o uloženém trestu, je nutno konstatovat, že stěžovatel byl potrestán správně a přiměřeně. Soudy obou stupňů toliko chybně použily při zařazení stěžovatele do věznice s ostrahou ustanovení §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona, namísto správného §39a odst. 3 trestního zákona. Nejvyšší státní zástupkyně se domnívá, že není vyloučeno napadat výrok o trestu z dovolacího důvodu spočívajícího v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V daném případě však došlo k pochybení formální povahy, a sice v označení zákonného ustanovení, podle něhož byl stěžovatel jinak zcela důvodně zařazen do určitého režimu výkonu trestu, když jinak byl způsob výkonu trestu stanoven důvodně. Z tohoto pohledu bylo rovněž možné, aby Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, neboť projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele, a otázka, která by měla být dovoláním řešena, není zásadního významu. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že dovolací soud nezkrátil stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces. Vyslovila souhlas se zásadními závěry uvedenými v odůvodnění jeho rozhodnutí. Uzavřela, že napadené usnesení dovolacího soudu netrpí vytýkanými vadami, neboť Nejvyšší soud měl v rámci řízení o dovolání možnost rozhodnout způsobem, jakým rozhodl, aniž by se jeho závěry dostaly do rozporu s Listinou nebo zákonem.
Stěžovatel buduje svou argumentaci na nesouhlasu se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil jeho dovolání. Je přesvědčen, že odmítnutím věcného projednání dovolání mu byla odepřena spravedlnost, čímž bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud na úvod připomíná, že dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestním řízení neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Rovněž Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (srov. II. ÚS 651/02, III. ÚS 80/04).
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je obecně přípustné. Při zkoumání uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zohlednil systematiku celého §265b odst. 1 trestního řádu. Výkladem ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu pak dospěl k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod týkající se druhu a výměry trestu je v rámci ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu speciálním dovolacím důvodem vůči důvodu vymezenému v §265 b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pokud tedy měl stěžovatel výhrady k druhu a výměře trestu, měl je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního dovolacího důvodu za současného splnění dalších podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i ve vztahu k výhradě o způsobu výkonu trestu. Připomněl, že stěžovatel tento speciální dovolací důvod neuplatnil.
Ústavní soud vystupuje dle čl. 83 Ústavy jako soudní orgán ochrany ústavnosti. Není povolán k přezkumu správnosti výkladu a následné aplikace norem jednoduchého práva, což je naopak úkolem obecných soudů. Ústavní soud toliko zjišťuje, zda výkladem a aplikací jednoduchého práva nedošlo k porušení ústavních kautel. V posuzovaném případě ověřil, že dovolací soud použil v daném případě obvyklé metody výkladu norem jednoduchého práva. Jeho interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení nejsou projevem libovůle či dokonce svévole. Vývod Nejvyššího soudu o specialitě ustanovení §256b odst. 1 písm. h) trestního řádu a o taxativní povaze výčtu vad v něm je v souladu s výsledkem použití obecně teleologické metody výkladu tak, jak ji podal výše v tomto svém rozhodnutí Ústavní soud. Zákonodárce nebyl při své úpravě dovolání coby mimořádného opravného prostředku z hlediska ústavnosti nucen zvolit určitý model, a nelze proto nyní, cestou výkladu platného textu, vkládat do jím schválené úpravy něco, co do ní sám nezpochybnitelně nevložil.
Nejvyšší soud své závěry o postupu podle uvedených ustanovení zákona náležitě zdůvodnil a vypořádal se s námitkami stěžovatele. Z odůvodnění jeho rozhodnutí nelze dovodit, že by vycházel z názoru, že dovolání podané pouze proti výroku o trestu nelze odůvodnit dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jak namítá stěžovatel. Dovolací soud vyšel z toho, že stěžovatel spatřoval nesprávné hmotně právní posouzení ve vadném posouzení otázky jeho osvědčení a zahlazení předchozího odsouzení, tedy v nesprávném rozhodnutí o druhu a výměře uloženého trestu. Pokud dospěl výkladem příslušných ustanovení k závěru, že výhrady proti druhu a výměře trestu mohl stěžovatel opřít toliko o speciální dovolací důvod dle §265b) odst. 1 písm. h) trestního řádu, nelze z toho dovozovat neodůvodněně zúžující výklad ustanovení §265b odst.1 písm. g) trestního řádu, jenž by vedl k odepření spravedlnosti. Ústavní soud nezjistil, že by postup Nejvyššího soudu byl v extrémním rozporu s požadavky spravedlnosti a tím i ústavnosti. Za dané situace tak nemůže přezkoumávat vlastní obsah napadeného rozhodnutí, neboť by se tím stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu nepřísluší (srov. II. ÚS 800/02, I. ÚS 28/03).
Byť se Nejvyšší státní zastupitelství vyjadřuje dokonce i k věcné stránce odsuzujícího rozhodnutí odvolacího soudu, Ústavní soud považuje za nutné uvést, že Nejvyšší soud nebyl, s ohledem na své závěry o neexistenci uplatněného dovolacího důvodu, k němuž dospěl ústavně konformním výkladem jednoduchého práva, oprávněn dovolání věcně projednat.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatele na uhrazení nákladů jeho právního zastoupení státem (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 20. dubna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu