ECLI:CZ:US:2004:2.US.219.03
sp. zn. II. ÚS 219/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. F., s. r. o., zastoupené JUDr. T. V., advokátem, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2002, č. j. 12 Cmo 244/2002-44, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a společnosti I., společnost s ručením omezeným, zastoupené JUDr. J. K., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, ze dne 29. listopadu 2002, č. j. 12 Cmo 244/2002-44, jímž byl výrokem I. změněn bod 1. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. září 2002, č. j. RO 302/2002-34, tak, že návrh žalované (stěžovatelky) na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu se zamítá. Výrokem II. byl bod 2. usnesení soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") odvolacím soudem. Podle tvrzení stěžovatelky nepostupoval soud v souladu s ustanovením §153 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), §132 o. s. ř. a §157 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka uvedla, že Vrchní soud v Praze neučinil "zákonným a ústavním příkazům" obsaženým v citovaných ustanoveních zadost, neboť nesprávně zjistil skutkový stav a z něho následně nesprávně vyvodil právní závěry. Poukázala přitom na skutečnost, že zásadním důvodem k podání žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odporu nebyla skutečnost, že nově jmenovaná jednatelka společnosti měla nedostatek zkušeností, ale neočekávané prodloužení její zahraniční cesty (obchodního jednání), se kterým nepočítala. Vyjádřila přesvědčení, že jí uplatněný důvod na prominutí zmeškání lhůty je důvodem omluvitelným. Dále uvedla, že z rozhodnutí obecných soudů nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, a právními závěry na straně druhé, že tyto závěry nejsou v souladu se skutkovými zjištěními a jsou tak v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně vycházel z nesporných skutečností, které vyšly najevo v průběhu řízení a posuzoval otázku, zda na straně stěžovatelky existovaly tvrzené omluvitelné důvody zmeškání úkonu, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelka (resp. její jednatelka) měla dostatek času na to, aby po doručení platebního rozkazu proti němu podala odpor (postačovalo by blanketové podání), popř. učinila taková opatření, aby mohl být odpor v zákonem stanovené lhůtě podán. Vyjádřil přesvědčení, že v daném případě postupoval v souladu se zákonem a neporušil žádná ústavní práva stěžovatelky.
Vedlejší účastník řízení ve vyjádření uvedl, že rozhodnutí obecných soudů byla správná. Tvrzení stěžovatelky o neodkladné pracovní cestě, jakož i o tom, že jsou důvody pro prominutí zmeškání, je ryze účelové, stejně jako celý její postup v řízení. Ústavní stížnost proto není důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka namítala porušení ústavně zaručených práv obsažených v čl. 36 odst. 1 Listiny, který zakotvuje právo na spravedlivý proces. Porušení tohoto práva spatřovala v tom, že obecné soudy a zejména pak Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nepostupovaly podle procesních ustanovení o. s. ř. v části, týkající se zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn, jak již bylo naznačeno výše, zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ze spisu vyžádaného Ústavním soudem od Krajského soudu v Českých Budějovicích nevyplývá, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s ustanoveními o. s. ř. a tak zatížily řízení vadou, která by znamenala porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného podotýká, že i samotné meritorní rozhodnutí obecných soudů, a tedy i napadené usnesení odvolacího soudu, bylo ústavně konformní a v souladu s právními předpisy. Skutečnosti uváděné stěžovatelkou nebyly důvodem pro prominutí zmeškání lhůty pro podání odporu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 1. července 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu