ECLI:CZ:US:2004:2.US.229.03
sp. zn. II. ÚS 229/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. Z. M., proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2003, č.j. 30 Co 23/2003-267, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 9. 1999, č.j. 6 C 362/92-156, byla 1. žalovanému (M. Č., spol. s r.o.,- vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) ve výroku I. uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem (žalobcem) smlouvu, na jejímž základě žalovaný vydá stěžovateli 1/4 domu s 1/4 stavební parcely o výměře 325 m2 a 1/4 zahrady o výměře 443 m2, vše zapsáno v katastrálním území Mladá Boleslav, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Návrh stěžovatele uzavřít smlouvu totožného obsahu ohledně zbývajících 3/4 předmětných nemovitostí byl výrokem II. zamítnut.
Rozhodnutím Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 12. 2000, č.j. 30 Co 57/2000-218, byl rozsudek okresního soudu ve vztahu mezi stěžovatelem a 1. žalovaným zrušen a vrácen tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud ve vztahu k 1/4 předmětných nemovitostí vyslovil právní názor, kterým zavázal okresní soud k dalšímu postupu, který má vést ke zjištění, zda-li stěžovatel splňuje podmínku právní kontinuity státního občanství ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."). V kladném případě je návrh stěžovatele důvodný. Ve vztahu ke zbývajícím 3/4 předmětného majetku se má okresní soud zabývat otázkou platnosti kupní smlouvy, kterou uzavřel otec stěžovatele dne 25. 5. 1988 a došlo-li tak k přechodu vlastnictví na Československý stát. Přičemž otázku platnosti je třeba posuzovat z hlediska vyhlášky č. 90/1984 Sb., zda-li s ohledem na čl. V. kupní smlouvy bylo nabytí předmětného majetku schváleno příslušným orgánem, resp. udělena k tomuto podle §35 citované vyhlášky výjimka. Pokud by po doplnění dokazování bylo zjištěno, že k udělení výjimky nedošlo, pak by na základě zmíněné kupní smlouvy vlastnické právo platně nepřešlo a stěžovatel by se tak v důsledku toho nemohl úspěšně domáhat uzavření dohody o vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. V opačném případě bude třeba řízení ještě doplnit o zjištění, jestli na straně otce stěžovatele byla skutečně v okamžiku uzavírání předmětné kupní smlouvy tíseň a jestli byla splněna i druhá podmínka §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., tj. uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek.
Dne 11. 9. 2001 proběhlo před okresním soudem jednání, během něhož právní zástupce stěžovatele navrhl přerušení řízení, "neboť žalobci (stěžovateli) nezbývá nic jiného než, aby podal určovací žalobu na vlastnictví ke sporným nemovitostem", s ohledem na kasační rozhodnutí krajského soudu. Právní zástupce žalovaného s tímto návrhem vyslovil souhlas (viz Protokol z jednání ze dne 11. 9. 2001 ve spise). Ze spisu také vyplývá, že soud usnesením (které nabylo právní moci ještě téhož dne, protože účastníci řízení se opravného prostředku vzdali a písemné vyhotovení nežádali) řízení přerušil.
Vzhledem k tomu, že řízení bylo podle §110 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") přerušeno a návrh na jeho pokračování nebyl podán ve lhůtě jednoho roku, jak stanoví §111 odst. 3 o.s.ř., tak okresnímu soudu nezbylo než svým usnesením ze dne 16. 9. 2002, č.j. 6 C 362/92-258, řízení zastavit.
Krajský soud pak k odvolání stěžovatele posledně uvedeného rozhodnutí svým usnesením ze dne 20. 1. 2003, č.j. 30 Co 23/2003-267, potvrdil, protože neshledal v postupu soudu prvního stupně žádné pochybení.
Stěžovatel napadl shora uvedené rozhodnutí krajského soudu ze dne 20. 1. 2003, č.j. 30 Co 23/2003-267, ústavní stížností, jíž namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava"), které spatřuje v tom, že soud nepostupoval podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., přestože probíhalo řízení o určovací žalobě, v němž byla řešena otázka, která mohla mít význam pro rozhodnutí soudu ve věci stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci. Stěžovatel současně namítá, že nebyly splněny podmínky §110 o.s.ř., protože všichni účastníci přerušení řízení shodně nenavrhli.
Krajský soud jako účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
M. Č., spol. s r.o., využila svého práva se postavení vedlejšího účastníka vzdát.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v rozhodném znění (dále jen "ZUS"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů počínaje dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud zjistí, že tato lhůta nebyla dodržena, ústavní stížnost pro opožděnost odmítne. Promeškání této kogentní lhůty Ústavní soud nemůže prominout.
V daném případě bylo ústavní stížností napadené rozhodnutí (do něhož není dovolání přípustné) doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 6. 2. 2003 (viz dodejka ve spise). Posledním dnem k podání ústavní stížnosti tedy bylo pondělí 7. 4. 2003. Z obsahu spisu vyplývá (viz obálka na č.l. 4a), že ústavní stížnost byla podána na poštu dne 17. 4. 2003, tudíž zjevně po uplynutí lhůty.
Ústavní soud vždy, ještě před tím než přistoupí k rozhodnutí ve věci samé, zkoumá splnění procesních podmínek, kterou je mimo jiné i včasnost podání. Z právě uvedeného vyplývá, že Ústavnímu soudu nezbylo než rozhodnout, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí, tedy ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b/ ZUS odmítnout pro opožděnost.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2004
JUDr. Michaela Židlická
soudce zpravodaj