ECLI:CZ:US:2004:2.US.23.04
sp. zn. II. ÚS 23/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R. N., zastoupeného JUDr. V. V., proti specifikované části výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 To 390/2003, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel napadl návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 13. 1. 2004, druhou větu výroku rozsudku Krajského soudu v Brně počínající slovy "Podle §259 odst. 3 tr. řádu se nově rozhoduje tak, že se uznává vinným...." a celou třetí větu výroku. Tvrdí, že napadeným výrokem obecného soudu byla porušena jeho práva garantovaná články 90 a 95 Ústavy a články 36 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadenou část výroku rozsudku zrušil.
Z obsahu ústavní stížnosti a z listin předložených navrhovatelem Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 8. 2003, sp. zn. 4 T 126/2003, uznal navrhovatele vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ"), který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista, a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 TZ. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. K odvolání matky navrhovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 To 390/2003, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že navrhovatele uznal vinným výše uvedenými trestnými činy, v případě trestného činu loupeže však neshledal podmínky pro zvlášť nebezpečnou recidivu. Navrhovatele proto odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž koncipována jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, jestliže před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci (srov. např. II. ÚS 102/02). Z porovnání ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je zřejmé, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných a konečných.
Z výše uvedeného vyplývá, že předpokladem úspěšnosti ústavní stížnosti je, aby navrhovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Nestačí, že opravný prostředek uplatní jiná osoba. V dané věci stěžovatel byl oprávněn podat odvolání dle §246 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve zněné pozdějších předpisů. O tomto právu byl v písemném vyhotovení rozsudku soudu prvého stupně poučen. Z obsahu rozsudku odvolacího soudu, který je nyní napaden ústavní stížností, a ze sdělení nalézacího soudu, které si Ústavní soud vyžádal, však vyplývá, že odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně podala pouze matka navrhovatele. Navrhovatel tak vlastním procesním postupem nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl podle zákona k dispozici.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti jako nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2004
JUDr. PhDr. Stanislav Balík,v.r.
soudce zpravodaj