ECLI:CZ:US:2004:2.US.244.03
sp. zn. II. ÚS 244/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Š. P., zastoupeného JUDr. R. J., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 10 To 466/2002, ze dne 11. 2. 2003, a rozsudku Okresního soudu v Kladně, č. j. 6 T 38/2002, ze dne 18. 10. 2002, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl odsouzen za trestný čin útoku na veřejného činitele.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu v Kladně, č. j. 6 T 38/2002, ze dne 18. 10. 2002, byl odsouzen za spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Jeho odvolání Krajský soud v Praze usnesením, sp. zn. 10 To 466/2002, ze dne 11. 2. 2003, zamítl. Zmíněného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tak, že se snažil ujet před hlídkou Městské policie Kladno a najížděl osobním motorovým vozidlem do příslušníka policie poškozeného M., kterého porazil na kapotu vozidla a následně nárazníkem narazil do jeho levého kolena, přičemž k ublížení na zdraví nedošlo. Stěžovatel v dané věci nepodal dovolání jako mimořádný opravný prostředek, neboť ho nepovažoval za přípustný, když výhrady spadají spíše do skutkového hodnocení provedených důkazů.
Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká, že ho shledaly vinným pouze na základě výpovědi dvou svědků - policistů, jejichž výpovědi se navíc odlišovaly. Svědci uvedli, že si na stěžovatelovu přesnou podobu ani oblečení nevzpomínají a spletli si typ vozidla. Ze svědectví jeho manželky a matky přitom vyplynulo, že stěžovatel byl v předmětný den mimo Kladno a nemohl tedy daný trestný čin spáchat. Nebyl proveden žádný přímý ani nepřímý důkaz svědčící v neprospěch stěžovatele, ačkoliv stěžovatelův obhájce navrhoval provedení dalších důkazů, např. záznamem kamerového systému, fotografií předmětného vozidla, parkovacími kartami na ten den, lístečkem, na který si údajně měli svědci poznamenat číslo vozidla stěžovatele atd. Svědci - policisté podle stěžovatelova názoru znali stěžovatele z předchozích přestupků a jejich věrohodnost je tím o to víc snižována, navíc policisté jsou již z titulu svého povolání svým způsobem zaměřeni proti obžalovaným. Obecné soudy tak založily svým postupem při hodnocení důkazů jakousi nerovnost mezi svědky v trestním řízení, když svědectví policistů přikládaly větší význam než svědectví obyčejných občanů (stěžovatelovy manželky a matky). V posuzovaném případě bylo tak porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zaručené mu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 6 T 38/2002, a k ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně. Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ve svém vyjádření Krajský soud v Praze vyslovuje přesvědčení, že v trestním řízení proti stěžovateli bylo postupováno plně v souladu se zákonem a ústavně zaručená práva obžalovaného byla respektována a k jejich porušení nedošlo. Dokazování proběhlo v rozsahu pro objasnění věci dostatečném, důkazy byly hodnoceny objektivně a meritorní rozhodnutí je jimi podloženo. Krajský soud v tomto směru plně odkazuje na odůvodnění soudů I. i II. stupně, v nichž je důkazní situace rozebrána. Ústavní stížnost je v tomto případě podána jen jako další opravný prostředek a proto Krajský soud v Praze navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Okresní soud v Kladně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že tato je naprosto nedůvodná. Oba obecné soudy respektovaly všechna příslušná zákonná procesní ustanovení a k rozhodnutí o vině a trestu dospěly v souladu s hmotným trestním právem. Okresní soud odkazuje na argumentaci obou soudů v jejich rozhodnutích a na soudní spis, sp. zn. 6 T 38/2002, z něhož lze ověřit, že proces proběhl regulérně a zákonným způsobem. Není pravda, že k závěru o vině postačovalo toliko svědectví poškozeného, odsouzený byl usvědčen i dalším svědkem, jehož svědectví není nijak zpochybněno, a dále lékařskou zprávou. Podrobně jsou také rozebrány ostatní důkazy a vysvětleno, kterým a proč soud uvěřil a kterým nikoliv. Pokud stěžovatel "předepisuje", kterým důkazům měl dát soud větší váhu a kterým ne, a pokud hodnotí svědectví poškozeného a dalšího městského strážníka z hlediska jejich údajné možné nepravdivosti, pak zasahuje do práva soudu, který v trestním řízení má za úkol důkazy hodnotit (§2 odst. 6 tr. ř.). Ústavní stížnost není podle názoru Okresního soudu v Kladně důvodná.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla s účinností od 22. 6. 2004 tato ústavní stížnost přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval již v řízení před soudem I. stupně (č.l. 94, 107-108, 117-118), v podaném odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně (č.l. 127) a v řízení před soudem odvolacím (č.l. 138). Oba obecné soudy se těmito jeho námitkami v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další (třetí) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší potud, pokud napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k provedenému důkaznímu řízení a zejména pak jeho nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Stěžovatel především namítá, že soudy vycházely pouze z důkazů, které ho usvědčovaly, a pominul důkazy svědčící v jeho neprospěch. Tento postup soudů zakládá podle stěžovatele nerovnost mezi svědky z hlediska hodnocení jejich svědeckých výpovědí, přičemž svědecké výpovědi obou policistů se lišily a svědkové si na některé skutečnosti nevzpomněli. K těmto námitkám Ústavní soud zjišťuje, že nalézací i odvolací soud se těmito námitkami stěžovatele podrobně zabývaly, a to zejména pokud jde o věrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí (č.l. 121, 142) a dále stran stěžovatelem tvrzených rozdílů v usvědčujících výpovědích městských policistů, které však podle názoru obou obecných soudů nemohou nikterak zpochybnit fakt, že se činu dopustil stěžovatel (č.l. 121-122, 141-142). Pokud stěžovatel poukazuje na nerovnost činěnou mezi svědky při hodnocení jejich výpovědí, pak na tuto nerovnost nelze usuzovat pouze z odsuzujících rozhodnutí obecných soudů, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje. K námitce stěžovatele, že nebyl proveden žádný přímý ani nepřímý důkaz svědčící ve prospěch pachatele, ačkoliv stěžovatelův obhájce navrhoval provedení dalších důkazů, nalézací i odvolací soud shodně dospěly k názoru, že byly provedeny všechny dostupné a k objasnění věci potřebné důkazy. Zranění poškozeného Mráčka bylo doloženo objektivní lékařskou zprávou (č.l. 27) a svědek T. si ihned při dané události poznamenal SPZ předmětného motorového vozidla a posléze ho sdělil příslušníkům dopravní policie (č.l. 104). Majitelkou tohoto motorového vozidla byla následně vylustrována manželka stěžovatele. Na základě výpovědí obou svědků - policistů, v nichž byl stěžovatel výstižně popsán, a dalších skutkových zjištění, neshledaly obecné soudy žádných pochybností o tom, že pachatelem byl stěžovatel.
Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že obecnými soudy nebyl nade vší pochybnost zjištěn skutkový stav věci, a vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, pak Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 tr.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavnímu soudu v tomto smyslu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Toto mu přísluší pouze za situace, kdy při důkazním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ústavní soud se tak může hodnocením důkazů obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jeho postupu, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku.
Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně obecné soudy v řízení před nimi prováděném nezabývaly. Oba obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě vyjádřily ke všem námitkám stěžovatele a odvolací soud zhodnotil i závěry provedené soudem nalézacím vztahující se k těmto námitkám. Oba obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručujícího mu právo na spravedlivý proces, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 11. 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu