ECLI:CZ:US:2004:2.US.245.04
sp. zn. II. ÚS 245/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele K. C., zastoupeného advokátkou JUDr. K. S., o ústavní stížnosti proti vyjádření Krajského úřadu kraje Vysočina, č. j. 78/2004/ODSH/No, ze dne 20. 2. 2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2004 a doplněným dne 19. 5. 2004, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by Ústavní soud konstatoval, že orgán veřejné moci - Krajský úřad kraje Vysočina (dále "správní orgán") - neoprávněně zasáhl do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod tím, že mu odmítl vydat osvědčení odborné způsobilosti pro vnitrostátní motorovou silniční dopravu. Tím omezil stěžovatelovo právo podnikat přiznané čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Správní orgán také protiústavně interpretoval zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a podobně tak i novelizující předpis k němu, zákon č. 150/2000 Sb., tím, že správní orgán stanovil meze práv a svobod jinak než uvedené zákony, porušil čl. 4 odst. 2 Listiny tak, že přiznal jiné postavení absolventům obsahově totožných zkoušek, porušil odst. 3 téhož článku ani nešetřil podstatu a smysl omezení práva podnikání v silniční motorové dopravě ve smyslu odst. 4 téhož článku Listiny. Dle stěžovatele správní orgán svým konáním porušil také čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, protože uplatnil svou moc nad rámec mezí stanovených zákonem a omezil v rozporu s odst. 4 téhož článku Ústavy ČR právo občana činit to, co není zákonem zakázáno. Stěžovatel také navrhl, aby Ústavní soud ČR zakázal kraji Vysočina pokračovat v porušování práv zaručených Ústavou ČR a Listinou tím, že stěžovateli odmítá vydat osvědčení odborné způsobilosti a přikázal uznat jeho odbornou způsobilost a vydal stěžovateli jím požadované osvědčení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda je ústavní stížnost přípustná.
Stěžovatel ve své stížnosti napadá vyjádření správního orgánu, čj. 78/2004/ODSH/No, ze dne 20. 2. 2004 (dále "vyjádření"). V něm bylo autoritativně stanoveno, že pokud stěžovatel nejpozději do 1. 7. 2001 nepředloží příslušnému živnostenskému úřadu doklad o odborné způsobilosti, pozbude po uplynutí tohoto data platnost jeho koncese pro provozování silniční motorové dopravy. Ministerstvu dopravy byla doručena dne 12. 3. 2004 stěžovatelova žádost o přezkoumání vydání osvědčení krajským úřadem. Ministerstvo dopravy stěžovateli odpovědělo dne 17. 3. 2004 na dopis tak, že vyjádření označilo za správné. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 4. 2004 (a doplněna dne 19. 5. 2004).
Z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti se bylo třeba zabývat otázkou, zda je napadené vyjádření vůbec rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 zákona). Ústavní soud dospěl k tomu, že nikoliv. Vyjádření samo o sobě rozhodnutím je, i když třeba není zcela jednoznačně jako rozhodnutí formulováno a označeno. V souladu s ustálenou judikaturou a autoritativní literaturou není rozhodující, jestliže státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci vyřídí věc pouze neformálním přípisem (či formálně nedokonalým rozhodnutím bez odůvodnění či poučení o opravném prostředku) v domnění, že není jeho povinností vydat rozhodnutí v určité procesní formě. Není tedy podstatné, jak je příslušné rozhodnutí označeno, nýbrž skutečnost, že orgán veřejné moci tímto svým aktem autoritativně a pravomocně zasáhl do právní sféry navrhovatele, tj. tímto rozhodnutím došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinnosti fyzické nebo právnické osoby (viz např. III. ÚS 16/96 a Filip, J.; Holländer, P.; Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu - komentář, C.H. Beck, Praha 2001, str. 294).
Stěžovatel se po doručení vyjádření obrátil na vyšší instanci formou "žádosti o přezkoumání vydání osvědčení krajským úřadem", kterou by v duchu výše uvedené logiky bylo možné označit za opravný prostředek. Stěžovatel však v ústavní stížnosti nejen že nenapadl následné neformální rozhodnutí Ministerstva dopravy (označené jako "odpověď"), ale nevyužil ani opravných prostředků, které mu poskytuje české správní soudnictví. Za této situace tak Ústavnímu soudu nezbývá, než stěžovatelovo podání posoudit ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona jako nepřípustné, neboť nebyly doposud vyčerpány veškeré procesní prostředky, které stěžovateli ve věci příslušely.
Kromě výše uvedeného Ústavní soud navíc shledal, že v části petitu, kde se stěžovatel domáhá, aby orgánu veřejné moci přikázal nějaké konání, není příslušný. Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 zákona. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu však nelze dovodit jeho oprávnění, aby přikázal jinému státnímu orgánu, o čem má jednat. Pokud tedy navrhovatel v petitu ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán, navrhuje, aby přikázal uznat odbornou způsobilost stěžovatele a vydal stěžovateli jím požadované osvědčení, Ústavní soud konstatuje, že není podle Ústavy ČR a zákona k takovému rozhodnutí oprávněn.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením předložený návrh odmítnout. To z důvodů, že se jedná o návrh nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona a v části petitu, kde se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přikázal státnímu orgánu co má konat, i jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný dle §43 odst. 1 písm. d) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. 10. 2004
JUDr. Michaela Židlická
soudce zpravodaj