ECLI:CZ:US:2004:2.US.247.04
sp. zn. II. ÚS 247/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. J., zastoupeného Mgr. M. E., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2003, č.j. 32 C 76/2003, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2004, č.j. 1 Co 263/2003-21 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2004, č.j. 32 C 76/2003-13, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, kterými nebylo vyhověno jeho žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků a zrušení usnesení, kterým mu bylo posléze uloženo zaplacení soudního poplatku ve výši 33.000 Kč.
V ústavní stížnosti uvádí, že u Městského soudu v Praze podal proti České spořitelně žalobu na ochranu osobnosti, kterou požadoval omluvu a zároveň satisfakci ve výši 800.000 Kč. Jednání, kterým došlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatele, spočívalo v nekonání, neboť žalovaná odmítla vydat stěžovateli požadované listiny s padělky jeho podpisů, čímž zabránila stěžovateli v účinné možnosti ochrany osobnostních práv především vůči padělateli. Uvedené listiny mu vydala až na základě pravomocného rozhodnutí soudu..
Stěžovatel namítá, že soudy v řízení o osvobození od soudního poplatku nevzaly v úvahu zvláštnosti případu a odmítly návrh jako zjevně nesprávný, aniž by v odůvodnění uvedly, o jaká skutková zjištění a provedené důkazy svůj závěr opírají. Soudy se všemi důkazy navrženými stěžovatelem nezabývaly, přičemž dle názoru stěžovatele se měly hodnotit nejen důkazy týkající se žádosti o osvobození od soudních poplatků, ale měly se zabývat veškerými důkazy předloženými stěžovatelem ve věci. Tento svůj postup ani řádně neodůvodnily a spokojily se s konstatováním, že z objektivního hlediska je stěžovatelovo uplatňování práva na ochranu osobnosti zjevně bezúspěšné. Tím, že se soudy nevyrovnaly s důkazní stránkou věci, došlo jejich postupem k porušení práva stěžovatele chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Z obsahu připojených usnesení Ústavní soud ověřil, že městský soud se v souladu s ust. §138 odst. 1 o.s.ř. zabýval vedle zjišťování majetkových poměrů stěžovatele i zjištěním, zda ve věci nejde o bezúspěšné uplatňování práva. Dle názoru soudu okolnost, že stěžovatel několik let žádal žalovanou o vydání dokumentů, aniž je zřejmé proč tak činil a proč mu je žalovaná odmítala vydat, (navíc, jak sám uváděl, to nebyla žalovaná, ale jiná osoba, která měla údajně zfalšovat podpis stěžovatele), objektivně není způsobilá zasáhnout do osobnostní sféry stěžovatele. Stěžovatel přitom podal na žalovanou trestní oznámení, přičemž v rámci trestního řízení si orgány činné v trestním řízení mohly podle zákona o bankách vyžadovat potřebné doklady. Pokud tedy stěžovatel nedostal příslušné doklady do dispozice, nemohl tím být nijak poškozen, neboť orgány činné v trestním řízení tuto možnost měly. Stejně tak soud neshledal příčinnou souvislost mezi nevydáním dokumentů a tím, že se stěžovatel dostal do osobních problémů (nedostatek finančních prostředků, rozchod s dvěma partnerkami). Soud proto po skutkové stránce neshledal v stěžovatelem označeném skutkovém tvrzení objektivní možnost neoprávněného zásahu do osobnostní sféry stěžovatele. Odvolací soud se se závěry soudu prvého stupně ztotožnil. Konstatoval, že obsahem práva na projevy osobní povahy je dispozice k užití tohoto projevu osobní povahy, přičemž z žaloby nelze dovodit, o jaký konkrétní projev osobní povahy se jedná a jakým konkrétním způsobem s ním žalovaná v rozporu s právem nakládala a dovodil rovněž bezúspěšné uplatňování práva v dané věci.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř. upravuje možnost, nikoli povinnost přiznání osvobození od soudních poplatků, existují-li k tomu důvody. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, přitom spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecné soudy při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se dostatečně důkladně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly důvody, které stěžovatel uplatnil v žádosti o osvobození od soudních poplatků tak, aby ve věci mohly rozhodnout. Svá rozhodnutí přitom řádně a podrobně odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Stěžovatel se mýlí, pokud je přesvědčen, že při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků jsou soudy povinny provádět veškeré důkazy, vztahující se k věci samé. Řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků, které z podstaty věci předchází vlastnímu rozhodování o žalobním návrhu, nelze ztotožňovat s řízením a rozhodováním o meritu věci. O zřejmě bezúspěšné bránění práva ve smyslu ust. §138 odst. 1 o.s.ř. se přitom jedná zejména tehdy, kdy již ze skutkových tvrzení žadatele, aniž by bylo třeba provádět důkazy, je nepochybné, že mu nemůže být vyhověno.
Z výše uvedeného je zřejmé, že obecné soudy postupovaly ve shodě s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávaném řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků došlo v souvislosti s důkazní stránkou věci k porušení čl. 36 odst.1 Listiny. Závěrům obecných soudů, které dospěly k názoru, že v dané věci se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť stěžovatel spatřuje zásah do svých osobnostních práv v nevydání dokumentů, přičemž mezi tvrzenými důsledky tohoto "nejednání" však neexistuje příčinná souvislost, proto nelze z pozice Ústavního soudu nic vytknout.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu