ECLI:CZ:US:2004:2.US.255.04
sp. zn. II. ÚS 255/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., zastoupené JUDr. J. Z., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 1163/2003, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení a P. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 1163/2003, a tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z připojeného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 16 C 76/97, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Vedlejší účastník řízení se po stěžovatelce domáhal zaplacení částky celkem Kč 36 500,- jako slevy z kupní ceny prodaného osobního automobilu v důsledku neoznámených vad. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 3. 1998, č. j. 16 C 76/97-35, byla žaloba zamítnuta a k odvolání vedlejšího účastníka řízení byl tento rozsudek rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 1998, č. j. 9 Co 522/98-45, zrušen a věc byla vrácena se závaznými pokyny k dalšímu řízení. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 1. 2002, č. j. 16 C 76/97-166, bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení celkem částku Kč 30 570,- a v částce Kč 5 930,- bylo řízení zastaveno. K odvolání stěžovatelky byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2003, č. j. 11 Co 637/2002-220, rozsudek soudu prvého stupně co do částky celkem Kč 18 100,- potvrzen, v další části změněn tak, že v částce Kč 12 470,- byla žaloba zamítnuta. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2004, č. j. 32 Odo 1163/2003-252, jako nepřípustné odmítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s nepřípustností dovolání, konstatovanou dovolacím soudem. Podle stěžovatelky není správné odmítání dovolání jen kvůli tomu, že dovoláním uplatněný nárok nepřesahuje částku Kč 20 000,- ač předmětem žaloby byla částka vyšší a dovolání směřovalo i do výroku, kterým žalobě nebylo vyhověno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru (sp. zn. IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 336/02), že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně ve všech případech dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. Jednostupňové soudnictví ve věcech objektivně bagatelního významu tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí. Pokud se uvedené ústavněprávní principy vztahují k vyloučení odvolání v tzv. bagatelních věcech, o to více je možno je aplikovat ve vztahu k vyloučení dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, ve věcech menšího významu.
Dovolací soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutím, proti nimž není dovolání přípustné. Pokud dovolání směřovalo proti výroku odvolacího soudu, jímž byla žaloba zamítnuta, dovodil dovolací soud s ohledem na svou dosavadní judikaturu subjektivní nepřípustnost dovolání, neboť tímto rozhodnutím odvolacího soudu nenastala v poměrech stěžovatelky újma, odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu. Pokud dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen, rozhodl dovolací soud o nepřípustnosti dovolání z důvodu bagatelnosti věci, vymezené v §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud shledává výklad procesních předpisů, vztahujících se na předmětnou věc, jakož i vlastní postup dovolacího soudu ústavně souladným. Opačný výklad (naznačený v důvodech ústavní stížnosti) by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání dovolání zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů kvalifikovaně dotčeni - nemají.
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, a proto byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu