ECLI:CZ:US:2004:2.US.256.04
sp. zn. II. ÚS 256/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. M., zastoupené JUDr. J. C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2002, č.j. 62 Co 292/02-188, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 10. 2001. č.j. 8C 320/99-144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým (poté co ve věci bylo opakovaně rozhodováno) byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a zaplacení náhrady mzdy a bylo zastaveno řízení o určení trvání pracovního poměru. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutím soudů obou stupňů došlo k významnému porušení zákoníku práce, protože nebylo respektováno ust. §46 odst. 1 písm. f) tohoto zákona, když soudy zcela pominuly prokázané skutečnosti, totiž že stěžovatelka se žádného porušení svých povinností nedopustila. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zmiňuje, že z uvedeného důvodu podala dovolání k Nejvyššímu soudu, které však bylo rozsudkem ze dne 5. 2. 2004, č.j. 21 Cdo 958/2003-210, zamítnuto.
Dle ust. §72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Posledním prostředkem, který byl stěžovatelce zákonem k ochraně jejího práva v dané věci poskytnut, evidentně bylo dovolání, jehož přípustnost je dána ust. §237 odst.1 písm. b) o.s.ř., a o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 5. 2. 2004, č.j. 21 Cdo 958/2003-210 tak, že je zamítl.
S ohledem na uvedené skutečnosti, Ústavní soud, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že podaný návrh není přípustný.
Stěžovatelka totiž rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností nenapadla, neboť její ústavní stížnost, jak je zřejmé z navrhovaného petitu i odůvodnění ústavní stížnosti, směřuje pouze proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2002, č.j. 62 Co 292/02-188 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 10. 2001. č.j. 8 C 320/99-144.
Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahů orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj.v daném případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud by Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutí soudu I. a II. stupně, konečné rozhodnutí - rozsudek Nejvyššího soudu by zůstalo nedotčeno, což by však nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty (srov. sp. zn. IV. ÚS 58/95, publik. Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.7 usnesení č. 2).
Vzhledem k uvedeným okolnostem nezbylo, než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 12. července 2004