ECLI:CZ:US:2004:2.US.258.03
sp. zn. II. ÚS 258/03
Usnesení
II. ÚS 258/03
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma, v právní věci stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2003, č. j. 32 Odo 870/2002-102, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2002, č. j. 14 Cmo 105/2002-80, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti S., s. r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, a tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
Z ústavní stížnosti a připojeného spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 40 Cm 153/2001, Ústavní soud zjistil, že v projednávané věci se stěžovatel domáhal proti vedlejšímu účastníkovi řízení (dále jen "S.") určení neplatnosti usnesení valné hromady, kterým byl stěžovatel pro nesplacení vkladu vyloučen ze společnosti a které bylo stěžovateli oznámeno přípisem ze dne 22. března 2001.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. ledna 2002 žalobě stěžovatele vyhověl, neboť dospěl k závěru, že vklad stěžovatele byl splacen započtením, protože v dohodě o narovnání ze dne 6. ledna 2000 si účastníci upravili všechny své vzájemné nároky.
Proti tomuto rozsudku se odvolal S.. Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud dovodil, že dohodou o narovnání byly řešeny jiné vzájemné závazky a pohledávky, než vklad stěžovatele, pro jehož nesplacení byl stěžovatel ze S. vyloučen, přičemž o skutečnosti, že vklad nebyl splacen, se S. dozvěděl až po uzavření dohody o narovnání ze dne
6. ledna 2000.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele zamítl. V něm právně a skutkově rozebral postup S. při vyloučení stěžovatele, zabýval se i námitkami stěžovatele obsaženými v dovolání a dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se cítí být napadenými rozhodnutími poškozen a uvádí, že soud nesprávně interpretoval dohodu o narovnání, zejména její bod IV., která byla stěžejním důkazem ve věci. Dále uvádí, že v průběhu řízení navrhoval k okolnostem uzavření dohody o narovnání výslech svědka Ing. O., který uzavíral dohodu za S. s tím, že jde o důkaz k výkladu dohody o narovnání. Soudy tento důkaz neprovedly a vycházely jen z písemného znění dohody, tím však připravily stěžovatele o důkaz, který mohl být v jeho prospěch. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že odvolací soud měl důkaz výslechem tohoto svědka před svým rozhodnutím provést. Pokud dovolací soud nezrušil rozsudek odvolacího soudu k provedení předmětného důkazu, došlo v dovolacím řízení k pochybení, které mělo za následek, že stěžovateli nebyla poskytnuta účinná soudní ochrana ve smyslu článku 90 Ústavy. Stěžovatel navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2003, č. j.Odo 870/2002-102, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2002, č. j. 14 Cmo 105/2002-80.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které uvedl již ve svém dovolání, a se kterými se dovolací soud v napadeném usnesení podrobně vypořádal.
S. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Uvádí, že stěžovatel neuvedl nic, co by neuváděl v předchozích řízeních. Vedlejší účastník rozebírá dohodu o narovnání, jejíž smysl stěžovatel podle názoru vedlejšího účastníka buď nechápe nebo chápat nechce. Dále rozebírá okolnosti, za kterých došlo k vyloučení stěžovatele ze společnosti - následné zjištění, že nepeněžitý vklad vložený do společnosti nebyl nikdy ve vlastnictví stěžovatele. K námitce, že nebyl vyslechnut svědek Ing. O., vedlejší účastník uvádí, že se odvolací i dovolací soud tímto návrhem zabývaly. Odkazuje na odůvodnění usnesení dovolacího soudu, ve kterém tento soud dovozuje, že skutková zjištění, učiněná odvolacím soudem, mají jednoznačnou oporu v provedeném dokazování a provedení důkazu výslechem Ing. O. by bylo zcela nadbytečné. Podle názoru vedlejšího účastníka je věcí soudů, zda připustí provádění navrhovaných důkazů a pokud zdůvodní proč nebyl důkaz výslechem navrhovaného svědka proveden, nemůže to být důvodem k tomu, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno. To, že odvolací soud změní rozhodnutí prvoinstančního soudu, a že jej dovolací soud potvrdí, neznamená, že nebyla stěžovateli poskytnuta příslušná soudní ochrana.
Jádrem ústavní stížnosti je mínění stěžovatele, že odvolací soud měl před svým rozhodnutím provést výslech svědka Ing. O., protože tento důkaz měl mít vliv na hodnocení dohody o narovnání.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i aplikace jednoduchého práva při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
V daném případě Ústavní soud neshledal, že by postup odvolacího a dovolacího soudu znamenal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Je nepochybné, že jak soud prvého stupně (který stěžovatel zjevně považuje za věcně správný), tak i soud odvolací a soud dovolací při hodnocení skutkového stavu věci, vycházely především z obsahu dohody o narovnání, tak, jak je vyjádřen jejím textem, a v souvislosti s touto dohodu i z dalších listinných důkazů. Jak soud prvého stupně tak soud dovolací se přitom vypořádaly s návrhem stěžovatele na provedení důkazu výslechem svědka Ing. O., a oba shodně tento důkazní návrh stěžovatele zamítly jako nadbytečný. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí tímto návrhem nezabýval, protože žádný z účastníků provedení tohoto důkazu v řízení před odvolacím soudem nenavrhoval.
Je povinností soudu (předsedy senátu) řídit jednání, provádět dokazování, a činit vhodná opatření, aby bylo zajištěno splnění účelu jednání a aby věc mohla být úplně, spravedlivě a bez průtahů projednána. Průběh jednání přitom určuje předseda senátu podle okolností případu. Je tedy právem soudu, aby zvážil zda provedení důkazů je důvodné, vhodné, účelné a podstatné. Tomuto oprávnění soudu odpovídá jeho povinnost se vypořádat se všemi důkazními návrhy, ať už důkazy byly provedeny či nikoliv, a přezkoumatelným způsobem odůvodnit svůj postup při provádění důkazů, respektive zamítání důkazních návrhů. V opačném případě by nepochybně docházelo ke svévoli a zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. V daném případě se soudy důkazem výslechem svědka Ing. O. zabývaly, a jeho neprovedení odůvodnily. Soudy všech stupňů neshledaly neurčitost či nesrozumitelnost dohody o narovnání. Pokud tedy byla z pohledu soudů všech stupňů dohoda o narovnání určitá a srozumitelná, soudy byly oprávněny a povinny zkoumat obsah této dohody. Pakliže dospěly v daném případě zákonem stanoveným způsobem k jednoznačnému výkladu dohody o narovnání (byť se v tomto ohledu názor soudu prvého stupně lišil od názorů odvolacího a dovolacího soudu), je nutné považovat zjišťování názoru jednoho z účastníků dohody za zjevně nadbytečné. Nejedná se tedy v daném případě o případ svévole a nejde proto ani o zásah do ústavně zaručených práv.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu