ECLI:CZ:US:2004:2.US.258.04
sp. zn. II. ÚS 258/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupeného JUDr. J. T., směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 2 To 148/2003, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 2 To 148/2003, a tvrdí, že jak tímto rozsudkem, tak jemu předcházejícími rozsudky byla porušena jeho základní práva podle čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že ve věci nebyl jako svědek slyšen T. S., původně spoluobviněný, za nějž měl být pro obdobný vzhled některými svědky zaměňován, přestože tento výslech bylo možné při hlavním líčení konaném 11. 12. 2001 provést. Jen výslechem tohoto svědka přitom bylo možné rozhodnout o obhajobě stěžovatele, podle níž byl jen garantem a zprostředkovatelem dopravy pro jiné osoby, které jsou již po smrti (M., Š., V.). Obecné soudy k tomuto výslechu měly přistoupit i kvůli obsahu výpovědí mnoha svědků v tom směru, že stěžovatele neznají a nepoznávají. Nelze předjímat výpověď tohoto svědka a bez dalšího se tímto důkazním návrhem nezabývat, a spokojit se pouze s ostatními důkazy.
Z připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 40 T 12/98, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Stěžovatel byl trestně stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), který spočíval v tom, že ve dnech 22. 2. až 27. 2. 1995 motorovou naftu určenou pro vývoz do Slovenské republiky, tedy bez vyúčtované spotřební daně a daně z přidané hodnoty, prodal firmám T. U. H., R. M., a Č. O., a. s., závod P., a tímto postupem došlo ke zkrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty, a o obdobné jednání se pokusil 10. 3. 1995. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2002, č. j. 40 T 12/98-835, byl stěžovatel uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 T 135/98, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud v důsledku zrušení tohoto výroku pozbyla podkladu. Dále bylo tímto rozsudkem stěžovateli uloženo, aby poškozené obchodní společnosti Č., a. s., zaplatil na náhradě škody Kč 2 684 557,-. Proti rozsudku se stěžovatel odvolal a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2002, č. j. 2 To 69/2002-879, byl rozsudek v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvého stupně. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2003, č. j. 40 T 12/98-1165, byl stěžovatel opět uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 T 135/98, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud v důsledku zrušení tohoto výroku pozbyla podkladu. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let. Proti tomuto rozsudku se odvolala poškozená obchodní společnost Č., a. s., a stěžovatel. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2004, č. j. 2 To 148/2003-1265, byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen a stěžovatel byl opět uznán vinným a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolání obchodní společnosti Č., a. s., bylo zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2004, č. j. 11 Tdo 753/2004-1317, odmítnuto.
Svědek T. S. se dostavil k hlavnímu líčení na předvolání okolo 15:00 h. dne 11. 12. 2001 s tím, že bude i přes své předchozí stíhání v této věci vypovídat. Po tomto zjištění byl soudem vyslechnut také přítomný svědek R. W., a po skončení tohoto výslechu v 17:06 h. již T. S. přítomen v budově soudu nebyl. Krátce poté bylo hlavní líčení odročeno na 22. 1. 2002, aniž by byli vyslechnuti přítomní další svědci J. U. a F. P. T. S. se nedostavil na hlavní líčení konané 22. 1. 2002, protože se soudu nepodařilo doručit mu předvolání. Totéž se opakovalo u hlavního líčení, konaného 27. 2. 2002, kdy bylo rozhodnuto o skončení dokazování s tím, že další důkazy prováděny nebudou. Soudu se nepodařilo doručit předvolání tomuto svědkovi ani k hlavním líčením konaným po zrušení prvního rozsudku soudu prvého stupně dne 18. 3. 2003, 2. 4. 2003, 17. 6. 2003, 7. 7. 2003. Při hlavním líčení konaném dne 16. 9. 2003 bylo dokazování prohlášeno za skončené s tím, že další důkazy prováděny nebudou. Ve všech případech bylo předvolání zasíláno na adresu tohoto svědka evidovanou v evidenci obyvatel Slovenské republiky, a dále na adresu jeho sestry, zdržující se v České republice. Předvolání bylo zasíláno jednak prostřednictvím Č. p., s. p., a dále prostřednictvím Policie České republiky a Policajného zboru Slovenské republiky.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K tomu v posuzované věci nedošlo.
V řízení před soudem nebyl slyšen jako svědek T. S., na jehož výslechu stěžovatel v rámci své obhajoby trval. Právo obhajoby v tomto směru (ale nejen v tomto směru) není právem absolutním, neboť je limitováno objektivními možnostmi soudu tomuto právu vyhovět. Přestože se tento svědek k dostavil k hlavnímu líčení, konanému 11. 12. 2001 s tím, že bude ve věci vypovídat, nelze neprovedení tohoto výslechu považovat za procesní pochybení, natož za procesní pochybení ústavněprávní relevance.
Pouze soud, jako dominus litis, rozhoduje o průběhu řízení, tedy o pořadí jednotlivých úkonů soudu a soudních stran. Je tedy na soudu, aby zvážil potřebu konkrétního pořadí předvolání svědků a provádění jejich výslechů. Přitom nesmí být nadměrně zatěžovány zejména strany a svědci. Bylo legitimní, pokud se v jeden okamžik dostavili minimálně dva svědci (W. a S.), aby soud rozhodl o pořadí jejich výslechů. Při dané délce výslechu prvního ze svědků (cca 2 hodiny) bylo předpokládatelné, že druhý svědek do konce výslechu prvého svědka k další dispozici soudu posečká, což se však nestalo.
Pokud tedy soud prvého stupně v mezích daných mu zákonem učinil pro provedení výslechu svědka S. v potřebném rozsahu bez pozitivního výsledku vše, není neprovedení tohoto výslechu možné považovat za vadu řízení, jak je vyvozeno shora, a jak v tomto ohledu obdobně argumentuje odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozsudku.
Vzhledem k rozsahu provedeného dokazování a vzhledem ke zřejmému uvážení okolností případu, lze označit za správný závěr odvolacího soudu, že výslech svědka S. byl pro hodnocení trestní odpovědnosti stěžovatele nepotřebný. Soud prvního stupně dostatečně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých skutečností považuje totožnost stěžovatele v dané věci za prokázanou, a to souhrnem důkazů přímých i nepřímých, včetně porovnání vzhledu stěžovatele se vzhledem svědka S., kterého měl soud prvého stupně krátkou dobu vidět. Stejně tak prokázání vytýkaného jednání soud prvého stupně vyložil s přihlédnutím ke všem v řízení provedeným důkazům a obhajobě stěžovatele. Odvolací soud tedy podle názoru Ústavního soudu nepochybil, když se ztotožnil se zhodnocením důkazů a závěry soudu prvého stupně.
Pokud se v jednotlivostech výpovědi svědků neshodovaly, nelze z této skutečnosti vyvozovat závěry ve vztahu k fair procesu. Je spíše výjimkou než pravidlem, aby při složitějších, a delší dobu trvajících případech vypovídali všichni svědci naprosto nebo výrazně shodně, a aby jejich výpovědi zcela korespondovaly s ostatními v řízení provedenými důkazy. Je především věcí soudů prvého stupně, aby zákonem předvídaným způsobem po provedení všech navržených a významných důkazů tyto důkazy zhodnotily, a to podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by z těchto ústavně významných zákonných požadavků soudy vybočily.
Ústavní soud tedy v posuzovaném případě neshledal žádný zásah do ústavním řádem zaručených práv stěžovatele. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu