ECLI:CZ:US:2004:2.US.259.03
sp. zn. II. ÚS 259/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. M. H., zastoupeného JUDr. R. F., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 11 C 295/94, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 13 Co 262/2001, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně, a to s odkazem na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces a rovné postavení před soudem.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 11 C 295/94, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 2. 2001, čj. 11 C 295/94-59, bylo stěžovateli jakožto žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 20.536,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V částce 2.069,22 Kč byl návrh zamítnut. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odůvodnění uvedeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o ubytování, na základě níž poskytl žalobce (M., akciová společnost; na její majetek byl později prohlášen konkurs, přičemž správcem konkursní podstaty se stala společnost L., v.o.s, nyní vedlejší účastník, s níž bylo nadále jako s účastníkem v řízení jednáno; dále jen "vedlejší účastník") stěžovateli ubytování v ubytovně v domě v Otrokovicích (dále též "předmětná ubytovna") na dobu trvání pracovního poměru stěžovatele u vedlejšího účastníka (dále též "předmětná smlouva"). Stěžovatel se zavázal ke dni skončení pracovního poměru ubytovnu uvolnit bez nároku na náhradní byt nebo ubytování. Pracovní poměr skončil dnem 31. 3. 1992. Stěžovatel byl vyzván k uvolnění předmětné ubytovny, což neučinil. Na základě rozhodnutí téhož soudu ze dne 21. 1. 1997, čj. 11 C 394/94-44, potvrzeného ve výroku ve věci samé rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 1998, byl stěžovatel zavázán ubytovnu vyklidit do 4 měsíců od právní moci uvedeného rozsudku (tj. ode dne 23. 6. 1998). Soud konstatoval, že po skončení pracovního poměru užíval stěžovatel ubytovnu bez právního důvodu a vzniklo mu tak bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ). Výše obohacení je dána tím, jakou částku mohl vedlejší účastník získat, pokud by stěžovatel vyklidil příslušné místnosti na ubytovně a vedlejší účastník je mohl pronajmout jiné osobě. V projednávaném případě odpovídá rozdílu požadované výše poplatků za ubytování, požadovaných vedlejším účastníkem, a zaplacených poplatků za ubytování stěžovatelem, což je 20.536,- Kč.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 1. 2003, čj. 13 Co 362/2001-94, rozsudek soudu prvého stupně ve výroku, jímž bylo vedlejšímu účastníkovi vyhověno, změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit mu částku 19.530,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. V části, jíž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 1006,- Kč, byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen a řízení zastaveno (v této části vzal vedlejší účastník žalobu zpět). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud konstatoval, že se s povahou smluvního vztahu již vypořádal ve svém rozhodnutí ze dne 14. 5. 1998, sp. zn. 13 Co 347/97, na něž také odkázal, neboť neshledal důvod se od názorů v něm vyslovených odchýlit. Právní úkon, který stěžovatel a vedlejší účastník učinili, naplnil nepochybně znaky právního vztahu, upraveného ustanovením §300 a násl. OZ, ve znění účinném před 1. 1. 1992, tedy znaky smlouvy o poskytnutí ubytovací služby. Uplynutím doby, na niž byl sjednán, došlo k zániku práva stěžovatele užívat prostory vedlejšího účastníka a k zániku povinnosti vedlejšího účastníka poskytovat stěžovateli ubytování. Shodně se soudem prvého stupně tak odvolací soud dospěl k závěru, že po skončení pracovního poměru užíval stěžovatel ubytovací zařízení vedlejšího účastníka bez právního důvodu. Odvolací soud současně vyslovil závěr, že mezi účastníky nedošlo ke vzniku práva osobního užívání bytu ani ke vzniku práva osobního užívání jiných obytných místností. Odvolací soud se také ztotožnil s dalšími právními a skutkovými závěry soudu prvého stupně, na jehož rozhodnutí odkázal.
Stěžovatel napadá závěry obecného soudu v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že ačkoliv měl zájem se účastnit odvolacího řízení, nebyl k němu obeslán a nebyl uvědomen o termínu jeho konání. Nemohl tak uplatnit své námitky. Další pochybení pak spatřuje v nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Soudy údajně nepřihlédly k důkazům, jež v řízení předkládal (zejm. zápis o předání a převzetí bytu a další doklady). Následně pak nedostatečně posoudily, zda se v projednávaném případě jednalo o ubytovnu nebo nájemní byt, a zda tak vztah mezi ním a vedlejším účastníkem lze posoudit jako smlouvu o ubytování či smlouvu nájemní. Stěžovatel také údajně navrhoval posouzení stavebnětechnického charakteru "předmětného domu", neboť vedlejší účastník bez řádného stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí provedl rozsáhlé stavební úpravy a původní stavebnětechnické určení domu bylo zásadním způsobem změněno. Tato věc měla být předmětem řízení, vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 294/94. K námitkám stěžovatele a důkazům, jím předloženým, soud nepřihlédl. Stěžovatel konečně též namítá, že soudy nepostupovaly souladu s ustanovením §132 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Vzaly za prokázané, že vedlejší účastník doručil změnu výše plateb nejenom stěžovateli, ale i dalším ubytovaným, formou vyvěšení na nástěnce u vchodu domu, ačkoliv o tom vedlejší účastník nepředložil důkaz. Vedlejší účastník též nebyl schopen doložit rozúčtování nákladů spojených s bydlením. Přesto tyto platby byly zahrnuty do plateb za bydlení.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud ve Zlíně a Krajský soud v Brně, a vedlejšího účastníka řízení, společnost L. v. o. s., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně a vedlejší účastník se, ač doloženě vyzváni, k ústavní stížnosti nevyjádřili. Okresní soud ve Zlíně ve svém vyjádření uvádí, že návrh nepovažuje za důvodný. V řízení byly provedeny dostatečné důkazy a skutkový stav byl náležitě zjištěn. Odkazuje proto na odůvodnění svého rozhodnutí. Důvodná podle něj není ani námitka nedodržení rovného postavení stran před soudem. Stěžovatel byl zastoupen advokátem, měl možnost se k provedeným důkazům vyjadřovat a navrhovat provedení dokazování. Pokud některé důkazy soud neprovedl, dospěl k závěru, že je již není třeba provádět.
Ústavní stížnost podle petitu návrhu směřuje proti rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu. Z jejího obsahu však lze dovodit, že stěžovatel napadá pouze výrok, jímž mu bylo uloženo zaplatit částku 20.536 Kč, resp. rozhodnutím odvolacího soudu částku 19.530,- Kč. Těmito výroky se proto Ústavní soud zabýval.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Je nutné předeslat, že stěžovatel ve svém návrhu především zpochybňuje skutkové závěry rozsudků obecných soudů a průběh dokazování. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v ustanovení §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Uvedené plně dopadá i na projednávanou věc.
Obsah spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 11 C 295/94, i napadených rozhodnutí svědčí o tom, že obecné soudy provedly ve věci dostatek důkazů. Soud prvého stupně provedl důkaz výslechem účastníků, příslušnou smlouvou o ubytování a dalšími listinnými důkazy. Právní zástupce stěžovatele při jednání dne 21. 2. 2001 po poučení ve smyslu ustanovení §119a o.s.ř. sdělil, že nemá návrhy na doplnění dokazování. Návrh na posouzení stavebnětechnického charakteru domu stěžovatel v předmětném řízení neuplatnil. Stalo-li se tak snad v řízení, vedeném u Obvodního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 294/94, jak stěžovatel naznačuje, je to v projednávaném případě irelevantní, neboť případné pochybení obecného soudu v daném řízení není předmětem ústavní stížnosti. Nedůvodná je i námitka, dle níž obecné soudy vzaly bez dalšího za prokázané, že vedlejší účastník doručil změnu plateb stěžovateli a dalším ubytovaným formou vyvěšení. Z odůvodnění obou rozhodnutí je zřejmé, že o takový závěr svá rozhodnutí neopřely. Konstatovaly totiž, že stěžovateli vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši částky, jíž by mohl získat vedlejší účastník, pokud by stěžovatel příslušné místnosti na ubytovně vyklidil, a bylo by je možno pronajmout jiné osobě. Z tohoto pohledu je tak irelevantní, zda k doručení změny plateb došlo. To ostatně uvedl i soud prvého stupně ve svém rozhodnutí, když poukázal na skutečnost, že po skončení pracovního poměru nebyla mezi účastníky uzavřena (další) smlouva o ubytování. Vedlejší účastník proto ani neměl povinnost předkládat zvýšení poplatku za ubytování ke schválení stěžovateli. Nedůvodné je i tvrzení, že vedlejší účastník nebyl schopen doložit rozúčtování nákladů spojených s bydlením, přesto, že tyto platby byly zahrnovány do plateb za bydlení. Výše již bylo uvedeno, jak soud dospěl k výši částky, jíž ohodnotil bezdůvodné obohacení stěžovatele. Tento postup stěžovatel nezpochybnil. Soud konkrétně zjistil, že většina ubytovaných (pokud jim vedlejší účastník neposkytl jako pracovníkům slevu) hradila řádně zvýšené poplatky za ubytování. Vyúčtování požadovaných plateb a plateb, které stěžovatel zaplatil, za období leden 1993 až srpen 1994, vedlejší účastník v řízení předložil a dluh vypočetl na 20.536,- Kč (v odvolacím řízení ovšem vzal svůj návrh v částce 1006,- Kč zpět). Tuto částku stěžovatel podle rozhodnutí soudu prvého stupně nezpochybňoval. V této výši proto soud prvého stupně (resp. v částce 19.530,- Kč po rozhodnutí odvolacího soudu) nárok vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení uznal. Je faktem, že stěžovatel požadoval již v řízení před obecnými soudy, aby vedlejší účastník předložil i podklady pro kalkulaci požadovaných plateb. Soud prvého stupně však uvedl, že jej neprovedl, neboť jej považuje za nadbytečný. Ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést bez dalšího všechny důkazy, které účastník v řízení navrhl (§120 odst. 1 o.s.ř.). Povinností soudu pouze je odůvodnit proč neprovedl i další důkazy (§157odst. 2 o.s.ř.), což soud učinil. Ústavní soud s ohledem na uvedené neshledal důvod považovat shora popsaný postup obecných soudů za ústavně nonkonformní.
Stěžovatel také zpochybňuje správnost zjištěného skutkového stavu, pokud jde o charakter ubytování, jehož se předmětná smlouva mezi účastníky týkala. Tvrdí, že předložil řadu důkazů (konkrétně zápis o předání a převzetí bytu a další doklady), z nichž má být patrné, že v předmětné smlouvě jde o byt a ne o ubytovnu. Následně tak dovozuje, že chybné je i právní posouzení věci, neboť tato smlouva není smlouvou o ubytování, ale smlouvou o nájmu. Ani tuto námitku však Ústavní soud nepovažuje za důvodnou.
Ústavní soud především konstatuje, že z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně k projednávané věci (sp. zn. 11 C 295/94) nevyplývá, že by stěžovatel uvedené doklady v tomto řízení předložil. Ústavní soud pouze zjistil, že při jednání dne 24. 9. 1999 navrhl, aby obecný soud ustanovil k otázce povahy předmětných místností znalce. Tento důkaz obecný soud zjevně neprovedl. To však samo o sobě není pochybením s ohledem na již zmíněné ustanovení §120 odst. 1, věta druhá, o.s. ř. Pochybení tak lze spatřovat jen v tom, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí opomněl vyložit, z jakých důvodů jej neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že projednávanou námitku neuplatnil stěžovatel u odvolacího soudu, bylo by uvedené pochybení relevantní jen potud, pokud by mohlo mít v projednávané věci za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což by aktivovalo povinnost odvolacího soudu se jím zabývat (§212a odst. 5, věta druhá, o.s.ř.).
Ústavní soud je v poměru k obecným soudům povolán k tomu, aby dbal na procesní čistotu řízení před nimi. Procesní čistota v řízení před orgány veřejné moci, zejména před soudy, představuje nejen zákonný, ale současně také ústavní princip, jehož postuláty nelze přehlížet nebo obcházet. Ústavní soud, vědom si svého postavení strážce ústavnosti, ve své rozhodovací činnosti ovšem upřednostňuje materiální (nikoli formální) pojetí právního státu. Takto, nikoli formálně, nahlíží i na respektování principu procesní čistoty. Nejde tedy o nutnost dodržet jej samoúčelně, ale o dosažení "právně čistého" procesu, v němž nedochází k zásahům do práv jeho účastníků. Ústavní soud v projednávané věci zjistil, že k procesnímu pochybení soudu prvního stupně došlo. Neshledal však, že by právě provedení navrhovaného důkazu, resp. opomenutí jeho neprovedení odůvodnit, bylo způsobilé ovlivnit výsledek celého řízení. Ústavní stížnost v tomto ohledu postrádá jakoukoli relevantní argumentaci a opačný závěr nevyplývá ani z obsahu spisu.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem přezkumným. Bylo především na stěžovateli, aby mu nabídl konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci, z níž by vyplývalo, že právě jím navržený důkaz byl pro výsledek řízení klíčovým. To však stěžovatel netvrdí. Za daného stavu proto Ústavní soud nedospěl k závěru, že by odvolací soud postupoval ve zřejmém rozporu s ustanovením §212 odst. 5 o.s.ř., s relevantními důsledky z pohledu ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, když dané procesní pochybení soudu prvního stupně pominul.
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí náležitě zabýval námitkou stěžovatele stran povahy předmětné smlouvy. Stěžovatel ve svém odvolání totiž pouze konstatoval, že mezi účastníky existoval řádný nájemní vztah, a vztahy mezi účastníky se tudíž neměly řídit ustanoveními o poskytování ubytování. Tuto námitku odvolací soud vyvrátil především s odkazem na své předchozí rozhodnutí s tím, že závěr soudu prvního stupně o povaze smlouvy, uzavřené mezi účastníky řízení, odpovídá jejímu obsahu. Z uvedené smlouvy (č. l. 3 spisu) Ústavní soud mimo jiné zjistil, že byla uzavřena mezi stěžovatelem a k. p. M. O., který měl na jejím základě poskytnout stěžovateli ubytování v ubytovně v Jabůrkové 1426, číslo pokoje 18, a to po dobu trvání pracovního poměru v M.. Je tak zřejmé, že vůle stran zjevně směřovala k uzavření smlouvy o poskytnutí ubytovací služby ve smyslu ustanovení §300 OZ, v platném znění, jejímiž podstatnými náležitostmi bylo ujednání o předmětu smlouvy (poskytnutí přechodného ubytování v dohodnutém ubytovacím prostoru; v tomto případě ubytování stěžovatele po přechodnou dobu v ubytovně k. p. M. O.), ujednání o ceně služby (dohodnuta v čl. III smlouvy) a ujednání o době provedení služby (v projednávaném případě po dobu trvání pracovního poměru stěžovatele) (srov. Češka a kol.: Občanský zákoník, komentář, Panorama Praha, 1987, sv. II, str. 174 a násl.). Ústavní soud se proto domnívá, že skutková zjištění obecných soudů zjevně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a ani právní závěry soudů evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud konečně nemohl přisvědčit ani námitce, podle níž bylo stěžovateli znemožněno účastnit se odvolacího řízení. Obsah spisu takovému tvrzení neposkytuje oporu. Stěžovatel podal řádně odvolání, o němž bylo jednáno a rozhodnuto. Stěžovatel napadá zřejmě to, že nebyl osobně informován o nařízeném jednání před odvolacím soudem. Podle ustanovení §49 odst. 1 o.s.ř. nicméně platí, že má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Pouze má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Z obsahu spisu plyne, že stěžovatel udělil dne 6. 1. 1995 procesní plnou moc JUDr. R. F. (č. l. 12 spisu). Předvolání k jednání před odvolacím soudem by mu tak mělo být osobně doručeno pouze v případě, že by jeho osobní účast při tomto jednání byla nezbytná (např. pokud by měl být proveden jeho výslech). Nic takového se ovšem ze spisu nepodává a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. O jednání byl řádně zpraven jeho právní zástupce (doručenka na č. l. 67), který se jednání před odvolacím soudem dne 30. 1. 2003 také osobně zúčastnil. Pokud měl i stěžovatel zájem se tohoto jednání zúčastnit, pak bylo na jeho právním zástupci, aby jej o něm zpravil. Soudu však nelze vytknout žádné porušení procesních pravidel.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení a zásady rovnosti účastníků řízení. Ustanovení Listiny, která garantují právo na soudní ochranu, nelze přirozeně vykládat tak, že by zahrnovala i právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Nezbývá, než konstatovat, že ústavně garantovaná práva stěžovatele, jejichž ochrany se projednávaným návrhem domáhal, nebyla napadenými rozhodnutími porušena.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu