ECLI:CZ:US:2004:2.US.261.04
sp. zn. II. ÚS 261/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o podání navrhovatelky O. V., bez právního zastoupení, o návrhu na zrušení ustanovení §7c odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném od 1. 1. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 23. dubna 2004 podání navrhovatelky, jímž se domáhala zrušení ustanovení §7c odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Navrhovatelka považuje toto ustanovení za "diskriminační a likvidační", protože vyčleňuje osoby samostatně výdělečně činné od ostatních občanů stanovením minimálního vyměřovacího základu daně. Tím porušuje čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podání nesplňovalo náležitosti stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud proto navrhovatelku dopisem ze dne 10. června 2004 (doručení vykázáno dne 16. června 2004) vyzval k odstranění vad podání, k čemuž jí stanovil lhůtu 20 dnů od doručení výzvy. Navrhovatelka byla výslovně upozorněna na ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož musí být fyzické a právnické osoby v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem. Současně Ústavní soud navrhovatelku upozornil, že nebudou-li vady ve stanovené lhůtě odstraněny, může Ústavní soud podání (ústavní stížnost) odmítnout ve smyslu §43 zákona o Ústavním soudu.
Základní vadou podání, od níž se posléze odvíjely vady další, byla absence povinného zastoupení advokátem. Jak Ústavní soud již několikrát konstatoval (např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 89/94), smyslem povinného zastoupení advokátem je, aby (s ohledem na mimořádnou závažnost řízení před Ústavním soudem) Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Příkladem takové situace je právě postup navrhovatelky, která se na Ústavní soud obrací s návrhem na zrušení ustanovení výše uvedeného zákona. Podle zákona o Ústavním soudu jsou přitom subjekty oprávněné napadnout u Ústavního soudu zákon (resp. i jiný právní předpis a některá jeho ustanovení) vymezeny úplným, resp. konečným výčtem, a fyzická osoba tak může učinit pouze spolu s ústavní stížností za podmínky, že uplatněním napadeného ustanovení právního předpisu "nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti" [ustanovení §64 odst. 1 písm. e) ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu]. Z takto pojaté akcesority návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení právního předpisu vyplývá, že zde musí být (vedle napadeného právního předpisu) nějaká skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (tj. rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci), která nastala uplatněním napadeného právního předpisu, přičemž touto skutečností nemůže být právní předpis sám. Pak by totiž nešlo o akcesorický návrh, nýbrž o přímý návrh na zrušení právního předpisu, k jehož podání však fyzická osoba legitimována není.
Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení §7c odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout a to podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a), protože navrhovatelka neodstranila vady návrhu ani ve lhůtě k tomu určené, a dále podle ustanovení 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 28. července 2004
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.soudce zpravodaj