ECLI:CZ:US:2004:2.US.27.03
sp. zn. II. ÚS 27/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti Ing. M. H., zastoupeného JUDr. F. K., advokátem, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. března 2004, sp. zn. 32 Odo 14/2003, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 7. listopadu 2002, sp. zn. 12 Co 559/2002, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 8. července 2002, sp. zn. 5 C 29/2002, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, a Krajského soudu v Plzni, Okresního soudu Plzeň, a společnosti C., spol. s r. o., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 15. ledna 2003 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl shora označené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v jeho věci byl vydán platební rozkaz, kterým mu byla stanovena povinnost uhradit pohledávku vedlejšího účastníka ve výši 100.000 Kč. Současně byl platebním příkazem upozorněn, že pokud by podal proti platebnímu rozkazu odpor, má k věci ve stanovené lhůtě podat rovněž vyjádření, ve kterém uvede zejména, zda nárok uznává či nikoli. Stěžovatel odpor podal, rovněž podal požadované vyjádření, avšak po lhůtě stanovené soudem, soud však v jeho věci rozhodl rozsudkem pro uznání. Stěžovatel nesouhlasil s tímto postupem, a proto podal proti rozsudku odvolání. V odvolání vytkl zejména nejasnost poučení v platebním rozkazu v části, kterou byl vyzván k vyjádření se k věci. Dle jeho názoru chybělo označení zákonného ustanovení, na základě kterého je mu povinnost vyjádřit se uložena. Stejně tak nebylo zřejmé, zda je v případě platebního rozkazu aplikován postup dle ustanovení §114a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), kdy nevyhovění výzvě může vést k fikci uznání nároku, nebo zda v daném případě se jedná o postup dle ustanovení §114b o. s. ř. Rovněž poukázal na skutečnost, že platebního rozkazu má být užito v zájmu urychlení řízení. S tím je v rozporu časová prodleva, po kterou měl soud k dispozici stanovisko stěžovatele, obsahující jeho nesouhlas s nárokem vedlejšího účastníka. Postup soudu byl dle jeho názoru čistě pozitivistický, bez chápání zásad přirozeného práva. Konečně v ústavní stížnosti stěžovatel namítl i to, že povinnost vyjádřit se k věci může soud uložit toliko usnesením a nikoliv platebním rozkazem, neboť tento institut slouží k jinému účelu.
V uvedeném postupu stěžovatel shledal porušení práva zaručeného v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého mohou být povinnosti ukládány jen na základě zákona a v jeho mezích. Dále mělo dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny. Postupem soudů, které stanovily stěžovateli povinnost plnit částku převyšující 100.000 Kč, mělo být dále zasaženo do práva stěžovatele na ochranu jeho majetku, zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Krajský soud zamítl odvolání stěžovatele. Potvrdil postup soudu prvého stupně, jímž došlo ke spojení platebního rozkazu s usnesením dle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž konstatoval, že proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podal mimo ústavní stížnosti i dovolání. S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud usnesením ze dne 14. října 2003 řízení přerušil, za účelem vyčkání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Dne 22. dubna 2004 byl Ústavnímu soudu doručen stejnopis rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Podáním ze dne 4. června 2004, a doplněním ze dne 28. července 2004, byla ústavní stížnost rozšířena, a nově napadala i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel konstatoval, že soudy prvého stupně používají pro platební rozkazy několik formulářů. V jednom případě je platební rozkaz a usnesení o uložení povinnosti spojeno v jednom formuláři, a ve druhém případě se jedná o dva samostatné formuláře. Praxe tedy zaujímá k věci odlišná stanoviska. Vedle soudní praxe, která umožňuje spojení platebního rozkazu i usnesení do jedné listiny, odkazuje i na stanovisko k této problematice, zveřejněné v Bulletinu advokacie č. 8/2000.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil Nejvyšší soud ČR a Krajský soud v Plzni. Oba soudy odkázaly na odůvodnění napadených usnesení. Nejvyšší soud ČR navíc odkázal na svoji ustálenou judikaturu k aplikaci výzvy k vyjádření dle ustanovení §114b o. s. ř.
Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň - sever, sp. zn. 5 C 29/2000. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z citovaného spisu Ústavní soud především zjistil, že platebním rozkazem byla pod bodem I. stěžovateli alternativně stanovena povinnost uhradit částku 100.000 Kč, nebo podat proti platebnímu rozkazu odpor; pod bodem II. bylo stěžovateli uloženo, aby se v případě podání odporu ve lhůtě 30 dnů písemně vyjádřil k věci samé. Není tedy možno potvrdit stěžovatelovo konstatování, uvedené v ústavní stížnosti, že výzva k vyjádření mu byla uložena v odůvodnění platebního rozkazu.
Dále Ústavní soud ze spisu zjistil, že stěžovatel podal proti platebnímu rozkazu odpor, který byl Okresnímu soudu Plzeň - sever doručen dne 8. dubna 2002. K odporu samému bylo připojeno pouze konstatování, že odpor bude odůvodněn ve stanovené lhůtě, která však marně uplynula dne 8. května 2002. Stěžovatel odpor odůvodnil teprve podáním doručeným osobně soudu dne 16. května 2002.
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel podal odůvodnění odporu, resp. vyjádření k věci samé, po lhůtě, která mu byla platebním rozkazem stanovena. Prodlení přitom činilo více než jeden týden. Lhůty dané zákonem, případně lhůty stanovené soudem, mají za účel zajistit právní jistotu stranám sporu, aby od jistého okamžiku bylo možno považovat stávající situaci za neměnnou a výsledek za trvalý. Současně má zákonné definování lhůty poskytovat subjektům právních vztahů jistotu, že nebudou zkráceni ve svých právech tím, že by lhůta byla stanovena nepřiměřeně krátká.
Z předložených podkladů je zjevné, že stěžovatel si byl vědom toho, co po něm nalézací soud požaduje, a jen svým vlastním postupem, případně postupem svého tehdejšího právního zástupce, zapříčinil marné uplynutí lhůty. Tuto skutečnost, a z ní vyplývající postup obecných soudů, se pak snažil zvrátit konstatováním o nejasném a nejednoznačném postupu soudu při vydávání platebního rozkazu.
Platební rozkaz nahrazuje meritorní rozhodnutí v přesně stanovených případech. Dle ustanovení §174 odst. 1 o. s. ř. má platební rozkaz, proti kterému nebyl podán odpor, účinky pravomocného rozsudku. Z toho vyplývá, že význam platebního rozkazu je srovnatelný s významem rozsudku, a je mu proto možno přiznat sílu minimálně na úrovni usnesení. Pokud je v ustanovení §114b o. s. ř. stanoveno, že poučení má být učiněno usnesením, není možno jeho začlenění do platebního rozkazu považovat za porušení základních práv, které namítl stěžovatel.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.předsedkyně senátu