ECLI:CZ:US:2004:2.US.270.03
sp. zn. II. ÚS 270/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. J. B., CSc., advokátem, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2002, č. j. 21 Co 388/01 - 115, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. července 2001, č. j. 25 C 120/97, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 56, 140 00 Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. července 2001, č. j. 25 C 120/97-92, a Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2002, č. j. 21 Co 388/01-115. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce (stěžovatel) proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic na náhradu škody ve výši 352.502 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalobce byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. ledna 2002, č. j. 21 Co 388/01-115. Odvolací soud konstatoval, že skutkový stav byl z provedených důkazů zjištěn správně a úplně (i s ohledem na neexistenci policejního spisu). Protože se žalobci nepodařilo prokázat, že by v době dopravní nehody byla na vozovce závada ve sjízdnosti, popř. do jaké míry by byly skvrny na vozovce příčinou dopravní nehody, odvolací soud rozsudek ve výroku ve věci potvrdil. Následné dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto (dovolatel napadal především nesprávné zjištění skutkového stavu, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné pouze pro řešení právních otázek).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle názoru stěžovatele došlo v řízení k odepření jeho práva na ochranu zdraví a majetku, práva na řádný a nestranný postup soudu a policie, která předčasně skartovala spis se všemi důkazními prostředky potvrzujícími jeho nárok, a práva na spravedlivé soudní řízení. Dále namítal, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv dal v odůvodnění svého rozsudku stěžovateli za pravdu a uznal, že mohly být provedeny stěžovatelem navržené důkazy (další znalecký posudek z oboru fyziky-mechaniky valivých částí, výslech svědka k vizuální podobě skvrn, policejní spis o nehodě). Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že skutkový stav byl soudem prvního stupně zjištěn nesprávně a neúplně, v provedených důkazech jsou zjevné rozpory, nebylo přihlédnuto k předloženým důkazům (např. znaleckému posudku Ing. P. T.) atd. Protože rozhodnutí obecných soudů nemají oporu v důkazním materiálu, jedná se o rozhodnutí protiústavní a postupem obecných soudů byl porušen čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Nejvyšší soud jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že se s otázkou přípustnosti vypořádal v napadeném rozhodnutí a k ústavní stížnosti podotkl, že stěžovatel nevysvětlil, jakým způsobem se rozhodnutí Nejvyššího soudu má dotýkat jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížnost, která spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů pouze s obecnou výtkou protiústavnosti, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na čl. 83 Ústavy nepřísluší.
Ostatní účastníci řízení, jakož i vedlejší účastník, odkázali na závěry vyplývající z napadených rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě, Listině i Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, směřovaly především proti zjišťování skutkového stavu. Pokud jde o hodnocení důkazů, učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.
K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud (podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval), proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek (ve stěžovatelově věci konkrétně znalecké posudky) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Ústavní soud v souvislosti s námitkou stěžovatele ohledně porušení základních lidských práv skartací spisu Policií ČR konstatuje, že z hlediska ochrany základních práv a svobod je třeba ztrátu či skartaci spisu v řízení vzít do úvahy, a je nezbytné, aby se obecné soudy zabývaly důkladně všemi podstatnými okolnostmi posuzovaného případu. V daném případě sice nebyl proveden důkaz celým policejním spisem, nicméně byl proveden důkaz policejním protokolem z dopravní nehody, který spolu s dalšími provedenými důkazy poskytl obecným soudům dostatečný podklad pro rozhodnutí. Oba soudy přesvědčivě vyložily, proč a které důkazy neprovedly a naopak jaké závěry vyvodily z důkazů provedených. Ani zde Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu