ECLI:CZ:US:2004:2.US.297.02
sp. zn. II. ÚS 297/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky společnosti C.-P., s.r.o., zastoupené advokátkou Mgr. M.V., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2002, čj. 7 Cmo 307/2001-68, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 5. 2002 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka usnesení Vrchního soudu v Praze uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo dle článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Z obsahu předloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se návrhem ze dne 13. 6. 2000 domáhala zápisu změn v obchodním rejstříku spočívajících ve výmazu stávající výše vkladů společníků a výše základního jmění a zápisu nové výše vkladů společníků splacených ze 100 % a základního jmění ve výši 250.000,- Kč. Navrhla rovněž zápis změny údajů o společnících, týkajících se změny bydliště společníků. Jako důvod pro zápis o zvýšení základního jmění a vkladů uvedla rozhodnutí valné hromady stěžovatelky ze dne 18. 5. 2000 o zvýšení základního jmění z vlastních zdrojů společnosti.
Krajský soud v Hradci Králové vyzval stěžovatelku usnesením z 1. 9. 2000 k předložení účetní závěrky za rok 1999 ověřené auditorem. Stěžovatelka ověřenou účetní závěrku nedoložila s tím, že by šlo o nákladnou záležitost.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 23. 10. 2000, čj. F 8358/2000, F 12953/2000, F 13545/2000, F 12745/2000 / C 13213/2 - 57, zapsal do obchodního rejstříku změny v osobních údajích společníků a jednatelů. Návrh v části, týkající se zápisu změny výše vkladů společníků a základního jmění, zamítl. Své zamítavé rozhodnutí odůvodnil nesplněním jednoho ze zákonných předpokladů zvýšení základního jmění z vlastních zdrojů, a to předchozího ověření účetní závěrky auditorem bez výhrad.
Stěžovatelka se proti usnesení krajského soudu v jeho zamítavé části odvolala. Namítla, že ustanovení §208 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník") na postup zvýšení základního jmění z vlastních zdrojů u společnosti s ručením omezeným nelze aplikovat přiměřeně podmínku účetního auditu, neboť společnosti s ručením omezeným mají povinnost auditovat ze zákona pouze tehdy, přesáhne-li roční obrat stanovenou finanční hranici. Měla za to, že doklady, které k návrhu doložila, plně osvědčily tvrzenou skutečnost, tedy dostatečné vlastní jmění pro navýšení základního jmění.
Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí krajského soudu v zamítavé části svým usnesením ze dne 12. 4. 2002, čj. 7 Cmo 307/2001-68. Výkladem ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném v době rozhodnutí valné hromady stěžovatelky (dále jen "zákon o účetnictví"), dovodil, že stěžovatelka nepodléhá zákonné povinnosti mít účetní závěrku ověřenou auditorem. Dospěl ale současně k závěru, že takové ověření je nutné pro platné rozhodnutí o zvýšení základního jmění z vlastních zdrojů. Poukázal na ustanovení §144 obchodního zákoníku, které upravuje přiměřené použití §208 odst. 1 až 5 a odst. 6 písm. a) a b) obchodního zákoníku na rozhodování valné hromady společnosti s ručením omezeným o zvýšení základního jmění z vlastních zdrojů. Zabýval se rozsahem, v jakém lze toto ustanovení přiměřeně aplikovat na společnost s ručením omezeným. Dospěl k závěru, že přiměřenost použití spočívá v odchylkách daných rozdílnou právní formou a uplatní se zejména v ustanovení §208 odst. 2 - 4 obchodního zákoníku. Na straně druhé ustanovení §208 odst. 1 a 5 jsou aplikovatelná téměř beze zbytku, přičemž je nutno přihlédnout toliko ke specifikaci tvorby rezervního fondu u akciové společnosti. Vrchní soud zvažoval i smysl podmínky, že předpokladem zvýšení základního jmění z vlastních zdrojů je ověření účetní závěrky auditorem bez výhrad. Podle zákona o účetnictví auditor ověřuje, zda údaje v účetní závěrce věrně zobrazují stav majetku a závazků, jejich rozdíl, finanční situaci i výsledek hospodaření. Na základě kontroly údajů účetní závěrky a výroční zprávy pak auditor zpracuje písemnou zprávu o ověření účetní závěrky, v níž vyjádří názor, zda údaje účetní závěrky a výroční zprávy za ověřované období odpovídají zákonným požadavkům. Teprve z auditorského ověření účetní závěrky je zřejmé, zda jsou dány či vůbec mohou být dány podmínky zvýšení základního jmění. Soud poukázal na to, že jedině auditor je oprávněn prověřit, zda jde skutečně o vlastní zdroje, zda existují a zda je účetní závěrka sestavena v souladu s obecně závaznými předpisy. Dospěl k závěru, že i u společnosti s ručením omezeným, jež nepodléhá zákonné povinnosti auditu, je nutné, aby byla pro účely rozhodování o zvýšení základního jmění z vlastních zdrojů účetní závěrka ověřena auditorem bez výhrad.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí stížnostního soudu projednávanou ústavní stížností. Upozornila v ní na to, že auditor neručí za to, zda společnost má či nemá daný majetek. Faktická správnost účetní závěrky je zjišťována pouze namátkou a nelze očekávat, že případné faktické nesrovnalosti budou zjištěny. Auditorská zpráva zaručuje toliko ověření formální správnosti účetní závěrky. Soudy dle stěžovatelky nerespektovaly při aplikaci §208 obchodního zákoníku meze volné úvahy. Soud prvního stupně byl oprávněn požadovat jen takové doklady, jež dostatečně prokáží tvrzené skutečnosti. Stěžovatelka má za to, že tyto doklady předložila (účetní závěrku ověřenou daňovým poradcem, kopii daňového přiznání a doklad o zaplacení daně z příjmů za rozhodné období). Předložené doklady prokazují, že má vlastní zdroje pro navýšení základního jmění. Požadavek na doložení auditu účetní závěrky byl proto nadbytečný a neměl oporu v zákoně. Takový požadavek je dle stěžovatelky šikanózní.
Ústavní soud vyzval dle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Vrchní soud v Praze, aby se coby účastník řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Je si vědom možného kontroverzního výkladu přiměřenosti použití ustanovení §208 odst. 1 až 5 a odst. 6 písm. a) a b) obchodního zákoníku. Za podstatu věci označil otázku, zda i pro společnost s ručením omezeným je zákonným předpokladem zvýšení základního kapitálu, aby účetní závěrka byla ověřena auditorem bez výhrad ve smyslu §208 odst. 5 věta první obchodního zákoníku. Protože přiměřenost použití tohoto ustanovení dopadá i na společnost s ručením omezeným (§144 obchodního zákoníku), nemá rejstříkový soud jinou možnost, než jako předpoklad zápisu do obchodního rejstříku požadovat i ověření účetní závěrky auditorem. Námitku o vypovídající nulové hodnotě auditu označil soud za irelevantní, neboť zákon určuje míru podstatnosti auditu tím, že jej považuje za povinný. Pro předmětný účel si lze stěží představit hodnověrnější a prokazatelnější doklad, než je účetní závěrka ověřená auditorem. Pokud by byl audit pro závěry o možnosti zvýšit základní kapitál bezvýznamný, pak by to platilo i pro akciovou společnost, u níž je ovšem povinnost auditované účetní závěrky stanovena přímo. Vrchní soud proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Ústavní stížnost postrádá ústavně relevantní základ.
Podle čl. 4 odst. 1 Listiny, na jehož porušení stěžovatelka odkazuje, mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Uvedený článek nestanoví přímo druh, rozsah a obsah práv a povinností. Lze se ho tedy domáhat jen akcesoricky, v návaznosti na zásah do konkrétního základního práva či svobody (srov. Pl. ÚS 12/94). I když stěžovatelka nenamítá výslovně porušení takového konkrétního ústavního práva, polemizuje s výkladem a aplikací jednoduchého práva, jak je provedl obecný soud. Ústavní soud tak s přihlédnutím k obsahu její ústavní stížnosti dovodil, že ve skutečnosti napadá spravedlivost předchozího řízení. Posoudil proto důvodnost ústavní stížnosti z hlediska principů spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny.
Podstatou argumentace stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti je její tvrzení, že požadavek obecných soudů na doložení účetní závěrky ověřené auditorem bez výhrad byl nadbytečný a neměl oporu v zákoně.
Podle ustanovení §144 obchodního zákoníku (jenž je zařazen do oddílu 4, upravujícího změnu společenské smlouvy společnosti s ručením omezeným) může valná hromada rozhodnout o zvýšení základního jmění z vlastních zdrojů vykázaných v účetní závěrce v pasivech společnosti, pokud nejsou podle zákona účelově vázány. Tím se zvýší hodnota vkladu každého společníka v poměru dosavadních hodnot jejich vkladů. Ustanovení §208 odst. 1 až 5 a odst. 6 písm. a) a b) se použijí přiměřeně.
Ustanovení §208 obchodního zákoníku upravuje předpoklady zvýšení základního jmění z vlastních zdrojů akciové společnosti. Podle odst. 5 tohoto ustanovení předpokladem zvýšení základního jmění je, že účetní závěrka podle odstavce 1 byla ověřena auditorem bez výhrad a byla sestavena z údajů zjištěných nejpozději ke dni, od něhož v den rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního jmění neuplynulo více než osm měsíců.
Předchozí řízení oscilovalo kolem otázky přiměřené aplikace podmínky účetního auditu dle §208 odst. 5 obchodního zákoníku na právní poměry společnosti s ručením omezeným.
Za přiměřené použití právních předpisů se dle obecných právních zásad považuje taková aplikace, která šetří podstatu (účel) a smysl dané právní úpravy. Ústavní soud proto posoudil, zda obecný soud svým výkladem a aplikací jednoduchého práva vyhověl podmínce přiměřenosti v uvedeném smyslu, tj., zda je požadavek účetní závěrky ověřené bez výhrad "přesaditelný" do úpravy zvýšení základního jmění z vlastních zdrojů společnosti s ručením omezeným, aniž by přitom došlo k zásahu do účelu a smyslu této úpravy.
Nutno vyjít ze skutečnosti, že akciová společnost i společnost s ručením omezeným patří mezi kapitálové společnosti vytvářející základní jmění. Zvýšení jejich základního jmění patří mezi nejpodstatnější právní skutečnosti s možnými dopady na společnost i na třetí osoby. Protože způsob zvýšení základního jmění z vlastních zdrojů (bývá též označován jako nominální) nepřináší společnosti nové zdroje, ale jde toliko o převod z ostatních položek pasiv na položku základní jmění, je právě z důvodu možných dopadů na samotnou společnost, ale především na třetí osoby důležité, aby účetní závěrka věrně zobrazila skutečný stav, odpovídající požadavku zákona, aby bylo postaveno najisto, zda jsou vůbec dány podmínky pro zvýšení základního jmění. Zásada zachování základního jmění při jeho zvýšení našla proto i u společnosti s ručením omezeným svůj výraz v podmínkách, které obchodní zákoník stanoví odkazem dle ustanovení §144 na přiměřené použití úpravy platné pro akciové společnosti. Do okruhu těchto nutných podmínek je třeba zahrnout i účetní závěrku schválenou auditorem bez výhrad (srov. JUDr. František Faldyna a kolektiv: Obchodní zákoník s komentářem, I. díl, CODEX 2000, str. 353).
Ústavní soud proto nemá důvod k závěru, že by vrchní soud vyložil a následně aplikoval požadavek "přiměřenosti" způsobem, jenž by vybočil z mezí ústavnosti. Jeho postup nebyl svévolný, ale naopak šetřil účel i smysl právní úpravy. V důsledku toho nemohl Ústavní soud konstatovat ani údajné porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť nezjistil uložení povinnosti, jež by nebylo na základě zákona a v jeho mezích.
Ústavní soud se na rozdíl od stěžovatelky nedomnívá, že by aplikované ustanovení §208 odst. 5 obchodního zákoníku dávalo prostor pro volnou úvahu, jaké podklady jsou potřebné při navyšování základního jmění z vlastních zdrojů. "Přiměřené" použití právního předpisu není výkonem prosté diskrece aplikujícího orgánu. Ten je povinen přesvědčit se o tom, zda je takovým použitím šetřen účel a smysl dané právní úpravy. Pokud tomu tak bylo, byl povinen podmínku účetního auditu použít.
S odkazem na výše uvedené nemohl Ústavní soud přisvědčit ani názoru stěžovatelky, že vypovídací hodnota zprávy auditora v tom smyslu, zda účetní závěrka věrně zobrazuje faktickou finanční situaci a výsledek hospodaření společnosti, je mizivá. Sdílí totiž stanovisko odvolacího soudu, jenž upozornil na to, že sám obchodní zákoník určil míru důležitosti auditu v dané věci tím, že jej stanovil za povinný.
Ze smyslu argumentace ústavní stížnosti, ale i z toho, že stěžovatelka výslovně zmiňuje jen čl. 4 odst. 1 Listiny, tak spíše vyplývá, že stěžovatelka nenapadá ani tak samo "nepřiměřené" použití té části zákona, jež stanoví podmínku účetního auditu, jako spíše přímo ustanovení, jež přiměřené použití ukládá (§144, věta poslední obchodního zákoníku). Ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu umožňuje, aby stěžovatel současně s ústavní stížností podal i návrh na zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Stěžovatelka ovšem takový návrh nepodala a Ústavní soud sám o ústavnosti uvedeného ustanovení žádné pochybnosti nemá.
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 20. dubna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu