ECLI:CZ:US:2004:2.US.304.03
sp. zn. II. ÚS 304/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. O., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2002, čj. 1 To 64/2002-1029, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 8. 2001, čj. 48 T 1/2000-980, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 6. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 48 T 1/2000, z něhož zjistil následující:
Krajský soud v Brně uznal rozsudkem ze dne 2. 8. 2001, čj. 48 T 1/2000-980, stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Odsoudil ho za to k trestu odnětí svobody v trvání 7 a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu uložil trest zákazu činnosti výkonu funkce jednatele společností zapsaných v obchodním rejstříku na dobu 5 roků. Zavázal ho i k povinnosti zaplatit poškozenému A. I., spol. s r.o., škodu ve výši 11,296.255,-Kč, přičemž poškozeného se zbytkem nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Z podnětu odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 7. 2002, čj. 1 To 64/2002-1029, napadené rozhodnutí částečně zrušil ve výroku o náhradě škody. Nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost k náhradě škody správci konkursní podstaty poškozeného, advokátu JUDr. D. U. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 19. 3. 2003, čj. 5 Tdo 246/2003-1107, jímž toto dovolání dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů nalézacího a odvolacího projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti a nevyjádřil se dostatečně v tom směru, zda byla v řízení před nalézacím soudem šetřena veškerá práva stěžovatele, zda dokazování bylo úplné a zda skutkové závěry soudu prvního stupně jsou v souladu s provedenými důkazy. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že soudy bezdůvodně zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, čímž znemožnily, aby v řízení byly provedeny jím navržené důkazy, k nimž by se mohl vyjádřit. Stěžovatel dále namítá, že nikoho neuvedl v omyl, neboť nebylo prokázáno, že by uzavřením kupní smlouvy se společností E. G., prodal totéž jako bylo prodáno společnosti A. I.. Má za to, že výrok o jeho vině je stavěn pouze na prohlášení K. o tom, že bylo na kupní cenu poškozenou společností zaplaceno 11,852.655,-Kč, aniž bylo prokázáno, že k této platbě na konkrétní úvěrovou smlouvu došlo. Tvrdí, že na straně soudů nebyl zájem o rozklíčování vztahů mezi K. a poškozenou společností a potažmo možných jiných toků finančních prostředků, než jak je tvrzeno, neboť mezi těmito společnostmi je vzájemné postavení osoby ovládající a osoby ovládané. Dle názoru stěžovatele soudy nesplnily ani svou povinnost zkoumat platnost listin předkládaných v řízení a k těmto listinám nepřihlížet, pokud jsou neplatné. Tak je tomu u plné moci, kterou stěžovatel vystavil nezapsanému jednateli Ing. C. u smlouvy o smlouvách budoucích a u samotné kupní smlouvy ze dne 17. 12. 1997. Stěžovatel se domnívá, že v daném případě jde o zásadní a principiální otázku důkazního řízení, zejména proto, že znakem skutkové podstaty je také vznik škody, kdy škoda musí reálně vzniknout a být prokázána.
Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Brně.
Vrchní soud v Olomouci označil ústavní stížnost za neopodstatněnou. Uvedl, že nalézací soud provedl v rámci hlavního líčení dostatek potřebných důkazů, aby mohl být zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy řádně a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu zhodnotil. Vrchní soud ve svém rozhodnutí zdůvodnil, proč nevyhověl dalším důkazním návrhům stěžovatele. Má za to, že postupem obou soudů nedošlo k vybočení z mezí působnosti trestního zákona v oblasti aplikace práva hmotného na jednání stěžovatele ani z mezí působnosti trestního řádu při objasňování jeho protiprávního jednání. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Krajský soud v Brně má za to, že neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť provedl veškeré důkazy potřebné pro rozhodnutí, tyto důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich odpovídající právní závěry.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na porušení svého práva na spravedlivý proces. V souvislosti s čl. 36 odst. 1 Listiny poukazuje i na porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud připomíná, že požadavky stanovené v odst. 3 článku 6 Úmluvy jsou zvláštními aspekty práva na spravedlivé řízení zaručeného obecně v odst. 1. Proto považuje za vhodné přezkoumat stěžovatelovy námitky na základě obou těchto ustanovení v jejich kombinaci (srov. Foucher proti Francii, 1997). V této souvislosti také připomíná, že otázku, zda určité řízení odpovídá požadavkům spravedlivého procesu, je třeba zodpovědět po zhodnocení řízení jako celku.
Stěžovatel napadá skutkové a právní závěry obecných soudů a procesní postup při zjišťování skutkového stavu. Jeho námitky jsou přitom opakováním obhajoby, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Soudy se jimi ve svých rozhodnutích zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud stěžovatel tato tvrzení znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší. Jak již Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že obecné soudy vedly řízení jednostranně, neboť bezdůvodně zamítly důkazy navrhované obhajobou. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 trestního řádu, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavnímu soudu v tomto směru nepřísluší dokazování přehodnocovat. I dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Soud je však povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl. Této povinnosti odvolací soud dostál. V odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč návrhy na doplnění dokazování, vznesené obhajobou v odvolacím řízení, jako nadbytečné zamítl. Poukázal přitom na důkazy provedené před nalézacím soudem, jež shledal stejně jako soud prvního stupně dostačujícími pro meritorní rozhodnutí věci. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by neprovedením navrhovaných důkazů (jež nebyly pro posouzení věci klíčové) bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Pokud stěžovatel stejnou výtku adresuje i soudu prvního stupně, z obsahu spisu nevyplývá, že by před nalézacím soudem nějaké důkazy navrhoval. Opakovaně trval pouze na výslechu svědka L. O. a tento důkaz byl proveden při hlavním líčení dne 2. 8. 2001.
Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti a nevyjádřil se dostatečně k tomu, zda bylo dokazování a z něho vyvozené skutkové závěry úplné. Jak již Ústavní soud vyslovil v řadě svých dřívějších rozhodnutí, jedním z prvků práva na spravedlivý proces je přesvědčivá návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Je věcí obecných soudů, jak provedené důkazy a jejich právní relevanci vyhodnotí a jak naloží s rozpory mezi nimi, což vyplývá ze zásady zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu.Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tento soud se ztotožnil s rozsahem provedeného dokazování, z něhož nalézací soud zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Souhlasil i s hodnocením provedených důkazů a z nich vyvozených závěrů. Konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně je způsobilý obstát i z hlediska svého odůvodnění. V daném případě proto stačilo, že v tomto směru odkázal na závěry, k nimž dospěl nalézací soud, aniž by je znovu opakoval či doplňoval.
Ústavní soud považuje za nedůvodné i námitky, jež se týkají samotné trestně právní kvalifikace jednání stěžovatele. Samotná skutečnost, že návrh na vklad do katastru nemovitostí ze dne 17. 12. 1997 směřoval toliko k pozemkům, nikoli k movitým věcem, a takový převod na poškozenou společnost byl posléze zapsán, nemá pro vyvození trestní odpovědnosti stěžovatele žádný právní význam, stejně jako stěžovatelem tvrzená neplatnost uzavřených smluv a plné moci. I dle názoru Ústavního soudu bylo pro vyvození trestní odpovědnosti stěžovatele rozhodující, aby nalézací soud prokázal v jeho jednání naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Ústavní soud má za to, že této povinnosti nalézací soud plně dostál. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění jeho rozsudku, stejně jako na závěry vyslovené v odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího. Pokud stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces i v tom, že výrok o vině je stavěn toliko na prohlášení banky o vzniklé škodě, aniž by bylo prokázáno, že ke škodě skutečně došlo, ani této námitce nelze přiznat opodstatněnost. Z obsahu spisu lze dovodit, že nalézací soud provedl v tomto směru rozsáhlé dokazování, z něhož jednoznačně vyplynulo, že k úbytku na majetku poškozené společnosti došlo tím, že v souvislosti s právními úkony, na jejichž základě měla nabýt vlastnictví k věcem patřícím společnosti D. (jejímž jednatelem byl stěžovatel), poskytla této společnosti finanční plnění, kterým odbřemenila její existující splatný závazek, aniž by získala očekávané plnění. Soud přitom vyšel nejenom z prohlášení banky, ale i z dalších listinných důkazů a z výpovědí svědků, kteří tvrzení banky potvrzovali. Za skutečnou škodu přitom považoval rozdíl mezi celkovou částkou uhrazenou na tyto účely poškozenou společností a hodnotou pozemků, které poškozená společnost z titulu kupní smlouvy nakonec nabyla. Ústavní soud neshledal v jeho postupu nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Za daného stavu považuje rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu