ECLI:CZ:US:2004:2.US.306.03
sp. zn. II. ÚS 306/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti R. M., zastoupeného Mgr. L. M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. prosince 2002 sp. zn. 4 To 172/2002 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. května 2002 sp. zn. 30 T 7/2001, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2002 sp. zn. 4 To 172/2002, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2002 sp. zn. 30 T 7/2001.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím stěžovatel uvádí, že obecné soudy zkrátily jeho základní práva, neboť nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu, které jim ukládá zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v údajně vadném procesním postupu soudů obou stupňů, porušujícím rovněž ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, kdy shora označené obecné soudy nehodnotily důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Stěžovatel je přesvědčen, že shora označené obecné soudy zcela zásadním způsobem pochybily v tom, že nedostatečným způsobem zkoumaly a vyhodnotily místo a dobu jeho pobytu v době spáchání trestného činu vraždy na poškozeném I. M., stejně jako nevysvětlily nesrovnalosti mezi dobou útoku na shora označeného poškozeného a jeho smrtí, jež byla prokázána znaleckým posudkem MUDr. T. Podle názoru stěžovatele se soudy nevypořádaly se zjištěnými rozpory ve výpovědích svědkyň D. a svědkyně F., které se týkaly pobytu skupiny asi 20 osob na místě činu v době jeho spáchání. Oba soudy však návrhy stěžovatele na doplnění dokazování v této otázce neakceptovaly, což stěžovatel považuje za porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, neboť mu tak v průběhu trestního řízení bylo odepřeno jeho právo dosáhnout předvolání a výslechu svědků v jeho prospěch.
V odvolání na shora uvedené skutečnosti stěžovatel dovozuje, že pravomocně skončené trestní řízení v předmětné věci trpělo zcela zásadními vadami, takže rozhodnutí vzešlá z tohoto řízení jsou nejen protizákonná, ale ve svém důsledku i protiústavní, neboť jimi došlo rovněž k porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Současně stěžovatel žádá, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na jeho zastoupení v řízení o ústavní stížnosti zcela zaplatí stát.
S ohledem na skutečnost, že stěžovatel v doplňujícím podání, které Ústavní soud obdržel dne 24. 11. 2003 uvedl, že ve věci podal dovolání, nemohl Ústavní soud toto rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku pominout, přesto, že je stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenapadá, a vyžádal si jeho zaslání.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 4. 2003 sp. zn. 7 Tdo 403/2003 se zjišťuje, že tento soud podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Jak uvádí dovolací soud v odůvodnění svého usnesení, stěžovatel opřel podané dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2002 č. j. 4 To 172/2002-1136, o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu. Při posouzení dovolání dospěl dovolací soud nejprve ke zjištění, že dovolání stěžovatele je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, prostřednictvím obhájce a v zákonem stanovené lhůtě, když dále se již zabýval stěžovatelem uplatněnými dovolacími důvody.
Pokud se jedná o stěžovatelem uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zdůraznil dovolací soud, že v mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu lze namítat pouze nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem v tom smyslu, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl stěžovatel uznán vinným.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že stěžovatel v podstatě vytýká soudům pouze neúplnost dokazování či nesprávné hodnocení důkazů, neboť podstatnou část dovolání stěžovatel věnoval námitkám vůči těm provedeným důkazům, které považoval za sporné.
Za právně relevantní námitku stěžovatele, z pohledu jím uplatněného dovolacího důvodu, považoval dovolací soud pouze tu část argumentace, která napadá nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 1) výroku o vině, tj. zda v tomto výroku označený trestný čin měl být kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona. Po zhodnocení všech skutečností však dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.
V případě dalšího stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu (§265b odst. 1 písm. l) trestního řádu), Nejvyšší soud odkázal na znění tohoto zákonného ustanovení a zdůraznil, že ani u tohoto stěžovatelem uplatněného důvodu není možné dospět k jinému závěru, než že i v této části je nutné dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné [§265i odst. 1 písm. e) trestního řádu].
Ústavní soud se poté zabýval námitkami stěžovatele, které směřují proti v záhlaví usnesení označeným rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 5. 2002 č. j. 30 T 7/2001-1093, uznal stěžovatele vinným v bodě 1) výroku rozsudku pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §222 odst. 1 trestního zákona, pod bodem 2) výroku předmětného rozsudku trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, a v bodě 3) a 4) výroku dvěma trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 trestního zákona.
Za výše označené trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let, když soud prvního stupně rozhodl také o nárocích poškozených na náhradu škody.
V odůvodnění rozsudku nalézací soud zdůraznil, že důkazní řízení ve věci bylo provedeno v rozsahu, který umožnil tomuto soudu zjistit skutkový stav věci tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu), když obsah provedených důkazů byl soudem hodnocen v souladu s požadavky upravenými v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dále soud prvního stupně stručně shrnul, jakým směrem se ubíralo provedené dokazování, a jaké podstatné okolnosti bylo nutné ve věci dokazovat v té míře, aby z takto popsaného postupu vyplynula skutková zjištění podrobně popsaná ve skutkové části výroku rozsudku, na něž tento soud v plném rozsahu odkázal.
Krajský soud se v další části odůvodnění velmi podrobně zabýval jednotlivými trestnými činy, které byly stěžovateli kladeny za vinu.
K výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soud prvního stupně zdůraznil, že stěžovatel v hlavním líčení popřel tvrzení obžaloby a uvedl, že se nezakládá na pravdě, a vzhledem k tomu, že využil svého práva nevypovídat, byly jeho výpovědi z přípravného řízení k tomuto skutku přečteny (v souladu s ustanovením §207 odst. 2 trestního řádu). Stěžovatel ve vztahu k tomuto bodu poukázal na rozpory ve výpovědích svědka - poškozeného Š., na výpovědi svědků K. a jeho družky, kteří podle jeho názoru nepotvrdili žádné poznatky o napadení poškozeného a odkázal i na závěry znaleckého posudku znalce MUDr. D., který byl zpracován v souvislosti s poraněním poškozeného.
K výroku o vině pod bodem 2) rozsudku stěžovatel ve svých výpovědích připustil, že dne 25. 5. 2000 došlo v bytě jeho rodičů k fyzickému konfliktu mezi ním a jeho otcem, kterého po předchozí slovní hádce několikrát udeřil do obličeje a poté do něj strčil tak, že poškozený I. M. spadl na podlahu, kde zůstal ležet. Tvrdil však, že není pravdivá výpověď jeho družky, pokud tato vypověděla, že se jí stěžovatel svěřil s napadením otce, kterému měl dát při hádce facku, a když byl na zemi měl do něj kopat a zlomit mu asi žebra. Stejně tak stěžovatel zpochybnil svědeckou výpověď svého bratra, svědka A. M. V souvislosti s tvrzením stěžovatele o nevěrohodnosti výpovědí výše jmenovaných svědků a nevěrohodnosti poškozeného Š. i jeho družky, byl v tomto směru vypracován znalecký posudek znalců z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Ve všech případech vyzněly závěry znaleckého zkoumání v tom smyslu, že jimi zkoumaní svědkové (včetně poškozeného Š.) netrpí žádnou duševní poruchou nebo chorobou, ze strany znalců není zjišťováno nic, co by zapříčinilo vznik důvodných pochybností vůči věrohodnosti jejich svědeckých výpovědí, případně co by nasvědčovalo možnosti jejich negativních či nepřátelských postojů vůči stěžovateli.
V rámci dokazování se soud prvního stupně pečlivě zabýval zejména dobou spáchání násilného jednání vůči poškozenému I. M.o, jeho dobou úmrtí a časovým sledem pohybu stěžovatele v inkriminovaném období. V této souvislosti vyhodnotil soud prvního stupně jak výpovědi stěžovatele, tak i celé řady svědků a listinných důkazů, a dospěl k závěru, že zejména svědeckými výpověďmi bylo vyvráceno tvrzení stěžovatele jednak o době jeho příchodu do bytu T. M., a dále o době konfliktu mezi ním a jeho otcem, což ve svém důsledku vedlo soud k závěru, že pachatelem tohoto trestného činu vraždy je jednoznačně stěžovatel.
Jisté rozpory ve výpovědích svědků, zejména ve výpovědi svědkyň B. a R. D. a D. F. ohledně událostí v bytě poškozeného ve večerních hodinách dne 25. 5. 2000, byly soudem logicky a v náležitém časovém sledu vysvětleny právě v kontextu výpovědí ostatních svědků, slyšených v přípravném řízení či opětovně vyslechnutých v průběhu hlavního líčení. V otázce, zda stěžovatel byl schopný spáchat předmětný trestný čin, vycházel soud prvního stupně ze závěrů znalce, který se ve svém znaleckém posudku vyjádřil k osobnosti stěžovatele, ze svědeckých výpovědí a předchozího odsouzení stěžovatele pro násilnou trestnou činnost, když právě ve vztahu k předchozí trestné činnosti stěžovatele nalézací soud poukázal na to, že i v těchto případech došlo k identickému mechanismu útoku stěžovatele na jiné osoby.
Podle závěrů nalézacího soudu skutek, v něž je spatřován trestný čin vraždy, spáchal stěžovatel po předchozím požití alkoholických nápojů, když tato skutečnost spolu s jeho osobnostními charakteristikami zvyšovala agresivitu stěžovatele již při jeho slovním konfliktu s poškozeným. Fyzické napadání jiných osob v jeho blízkosti bylo u stěžovatele v takovém stavu zcela běžné, když k němu v podstatě docházelo z jakýchkoli příčin.
Pokud se týká dvou trestných činů zanedbání povinné výživy (podle §213 odst. 2, 3 trestního zákona) uvedených pod bodem 3) a 4) výroku rozsudku, u hlavního líčení stěžovatel připustil neplacení alimentů po dobu, jak je uvedeno v žalobě. Následně však využil svého práva nevypovídat a odkázal na své písemné vyjádření, které považoval za součást své obhajoby.
Závěrem obsáhlého odůvodnění soud prvního stupně zdůraznil, že pokud ve vztahu k bodu 2) výroku chybí přímý důkaz svědčící o naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy (§219 trestního zákona), musel soud z tohoto důvodu při dokazování zavinění stěžovatele vycházet z nepřímých důkazů. Ve vztahu k této otázce dospěl soud prvního stupně k závěru, že stěžovatel věděl, že svým jednáním může poškozeného usmrtit a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn, tj. ke spáchání tohoto trestného činu došlo ve formě úmyslu nepřímého [§4 písm. b) trestního zákona]. Z provedeného dokazování vzal tento soud za prokázané, že s ohledem na četnost útoku a v tomto rozsudku podrobně popsaný způsob jeho provedení, jedná se v daném případě o takovou míru surovosti, která se výrazným způsobem vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto charakteru.
Odvolací soud usnesením ze dne 9. 12. 2002 sp. zn. 4 To 172/2002 odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně podle §256 trestního řádu jako nedůvodné odmítl a konstatoval, že stěžovatel se podaným odvoláním dožaduje jiného hodnocení důkazů ve věci již provedených, a navrhuje provedení dalších důkazů, když současně opírá důvodnost svého odvolání o porušení ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu.
Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci není důvod vyhovět návrhům stěžovatele na doplnění dokazování, neboť z napadeného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento soud si pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, opatřil dostatečné množství důkazů, a to v takovém rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto důvodu proto ani nalézací soud nebyl povinen vyhovět všem návrhům stěžovatele na doplnění dokazování. Protože se odvolací soud cítil být vázán (ve smyslu ustanovení §263 odst. 7 trestního řádu) hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které by mohl sám ve veřejném zasedání provést, neshledal námitku stěžovatele o porušení §2 odst. 5 trestního řádu důvodnou. K dalším námitkám stěžovatele odvolací soud odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku, které je, podle jeho názoru, ve vztahu k jednotlivým provedeným důkazům velmi pečlivé, podrobné a obsáhlé, když je nepohybné, že nalézací soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu; v případě, že si tyto důkazy vzájemně odporovaly, posoudil jejich rozpory s ohledem na skutečnosti již prokázané a podrobně vysvětlil, z jakých důvodů vyhodnotil jejich věrohodnost či naopak.
Stěžovateli odvolací soud nepřisvědčil ani v jím uplatněné námitce o porušení §2 odst. 6 trestního řádu, neboť z pohledu odvolacího soudu nalézací soud dostál i v této oblasti plně svému úkolu, když jednotlivé důkazy hodnotil se zřetelnou snahou o maximální objektivitu náhledu na důkazy svědčící jak ve prospěch stěžovatele, tak i v jeho neprospěch.
V další části odůvodnění se odvolací soud podrobně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele, a s odkazem na příslušná skutková zjištění nalézacího soudu je vyvracel, když po vyhodnocení shromážděných důkazů dospěl odvolací soud k jednoznačnému závěru, že pachatelem útoku na poškozeného, který svou intenzitou i charakterem provedení vedl k jeho smrti, byl stěžovatel. Odvolací soud vyjádřil své přesvědčení, že žádný z provedených důkazů či zjištěných okolností nesvědčí ve prospěch tvrzení obhajoby, že útočníků mohlo být více, když jak zdůraznil, obhajoba v tomto směru ani sama na podporu svého tvrzení žádné důkazy nenabídla. Odvolací soud zdůraznil, že pokud nejsou pochybnosti o závěrech vyplývajících z provedených důkazů, není na místě ani doplňování dokazování ve směrech naznačených stěžovatelem, neboť výsledek dalších, zejména znaleckých posudků, by nemohl zvrátit úplně a správně zjištěný skutkový stav věci (ve smyslu ustanovení §89 odst. 1, odst. 2 trestního řádu). Vzhledem k tomu, že předmětem dokazování v posuzované věci nebylo zjištění, kdo odcizil některé věci z bytu poškozeného, případně kdo s nimi manipuloval, jsou tyto námitky stěžovatele pro dané trestní řízení irelevantní.
Ústavní soud po posouzení všech shora uvedených skutečností, tj námitek stěžovatele ve vztahu k jím napadeným rozhodnutím obecných soudů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky, které uplatnil jak v řízení nalézacím, tak i v podaném odvolání, a které, v poněkud jiné formě, uvedl i v odůvodnění svého dovolání.
Ústavní soud především nesouhlasí s názorem stěžovatele, že obecné soudy porušily své zákonem stanovené povinnosti, a to jak ve vztahu k rozsahu provedeného dokazování, tak i ke způsobu hodnocení důkazů.
Ve vztahu k námitkám stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že orgány činné v trestním řízení dostály své zákonné povinnosti zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností a v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí. Pokud se jedná o otázku, zda byla v předmětné věci splněna zákonná povinnost zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, nelze tuto povinnost vykládat způsobem, jak to činí stěžovatel, tj. že důvodné pochybnosti vznikají již jeho pochybností založené na domněnce či pouhém předpokladu, neprokázaném tvrzení, případně z celkového kontextu a logiky časového sledu vytržených tvrzení či událostí nebo dohadu, že by se ta která skutečnost mohla nebo dala vykládat jiným způsobem.
Podle přesvědčení Ústavního soudu oba obecné soudy splnily své povinnosti vymezené zásadami trestního řízení (§2 trestního řádu), když v řízení před soudem prvního stupně nebyly opomenuty jakékoli důkazy, které v dané věci mohly přispět k zodpovězení podstatných otázek pro rozhodnutí ve věci.
K namítanému porušení zásady volného hodnocení důkazů se Ústavní soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, přičemž dal zřetelně najevo, že proces hodnocení důkazů obecnými soudy je výrazem nezávislosti a nestrannosti soudů při jejich rozhodování, a pokud obecné soudy při této své činnosti plně respektují zákonné mantinely, nepřísluší Ústavnímu soudu tento myšlenkový proces, jakým bezesporu hodnocení důkazů je, přehodnocovat.
Naplnění zásady volného hodnocení důkazů vychází z vnitřního přesvědčení, v daném případě soudů, které ke svým skutkovým zjištěním dospěly na základě logického zhodnocení všech důkazů, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu.
Ústavní soud je přesvědčen, že v tomto směru nelze zejména soudu nalézacímu cokoli vytknout, neboť v odůvodnění velmi precizně, nestranně a logicky, bez zastírání vzniklých rozporů mezi některými svědeckými výpověďmi vysvětlil, které důkazy hodnotil jako věrohodné a pravdivé (a to ať již v jejich celistvosti nebo jejich dílčí části) a které nikoli, podrobně popsal, a to zejména s ohledem na provedené znalecké zkoumání, o které svědecké výpovědi (resp. jejich části) opřel svá skutková zjištění, a jaké úvahy jej vedly při hodnocení provedených důkazů, a to i těch, které si v dílčích časových úsecích odporovaly a jaké závěry z nich vyvodil. Soud prvního stupně rovněž dostál své povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí a v případě, že nevyhověl návrhu stěžovatele na doplnění dokazování, vysvětlil, proč provedení rekognice mezi B. D. a R. D. na straně jedné a jedenácti dalšími svědky na straně druhé je úkonem pro rozhodnutí nadbytečným, když vyšel ze skutečnosti, že u hlavního líčení provedená konfrontace mezi svědkyněmi D. a družkou stěžovatele nebyla pro další řízení žádným přínosem. Soud prvního stupně dále k tomuto důkaznímu návrhu stěžovatele doplnil, že ve věci objektivizace tvrzení svědkyň D. o událostech v bytě poškozeného v době po 22.00 hod. dne 25. 5. 2000 bylo provedeno obsáhlé dokazování, a proto návrh pro jeho nadbytečnost zamítl.
Soud prvního stupně ve vztahu k bodu 2) výroku sám zdůraznil, že vina stěžovatele je v řízení prokazována nepřímými důkazy. Proto si byl vědom skutečnosti, že k naplnění jejich důkazní hodnoty musí tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvořit logickou, nepřerušenou řadu na sebe navazujících a vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém důsledku spolehlivě prokazují skutečnost; z tohoto důvodu nalézací soud této podmínce přizpůsobil i rozsah provedených důkazů. Svoji zvýšenou pozornost věnoval při hodnocení důkazů i jejich pravdivosti a věrohodnosti.
Ze shodných důvodů jako soud prvního stupně zamítl důkazní návrhy stěžovatele ve veřejném zasedání i soud odvolací, když zdůraznil, že stěžovatelem tvrzená potřeba doplnit stávající důkazní řízení je založena pouze na jeho odlišném náhledu na způsob hodnocení důkazů, než jak je vyhodnotil nalézací soud. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud konstatoval, že řada námitek stěžovatele byla vyvrácena v rozsudku soudu prvního stupně (např. kolikrát kopl stěžovatel poškozeného Š. do hlavy a jakou měl v té době obuv), když konkrétně důkazní návrhy stěžovatele, a to na detailní ověření doby a způsobu cesty poškozeného I. M. s invalidním vozíkem, na němž vezl svoji manželku do bytu T. M. dne 25. 5. 2000, shledal tento soud, s ohledem na časový odstup i stěžovatelem naznačený směr dokazování, za nevýznamné. Za nevýznamné a nepotřebné pro rozhodnutí ve věci samé považoval odvolací soud i další námitky stěžovatele, a v návaznosti na skutková zjištění soudu prvního stupně odkázal v tomto směru na konkrétní znění odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku (viz strana 13 - 14 usnesení odvolacího soudu).
Ústavní soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, pokud tento ve vztahu k námitkám stěžovatele prezentovaným v podaném odvolání uvedl, že s každou námitkou stěžovatele se již dostatečným způsobem vypořádal soud prvního stupně, když ani jedna z nich nebyla natolik důvodná, aby sama o sobě nebo ve spojení s dalšími důkazy mohla zvrátit dosavadní skutková zjištění v případě alespoň některého z projednávaných skutků. Jestliže tedy stěžovatel založil svoji obhajobu pouze na snaze po jiném hodnocení provedených důkazů, aniž však vznesenými důkazními návrhy respektuje pravidla formální logiky, nelze než odvolání stěžovatele zamítnout jako nedůvodné.
Není rovněž oprávněné tvrzení stěžovatele, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly zkoumáním doby a místa jeho pobytu ve vztahu k útoku proti poškozenému I. M., neboť právě tento moment, stejně jako doba smrti poškozeného, byl pro výrok o vině stěžovatele v bodě 2) výroku rozsudku určující.
S ohledem na skutečnost, že provedené důkazy byly získány zákonným způsobem, když jejich zákonnost stěžovatel v ústavní stížnosti ani nijak nenapadá, lze uzavřít, že ani v tomto směru nemůže tvrzení stěžovatele o údajném porušení čl. 2 odst. 6 trestního řádu obstát.
Závěrem považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že v pravomocně skončeném trestním řízení byla věnována pozornost otázkám, jak je formuloval soud prvního stupně v prvním odstavci odůvodnění svého rozsudku na str. 5. Vytčenému cíli soud prvního stupně dostál, a to i s ohledem na naplnění zásad trestního řízení.
Po shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele, v projednávané věci konkrétně článku 36 odst, 1 Listiny, článku 90 Ústavy a čl. 6 odst, 1, odst.3 písm. d) Úmluvy.
Na základě těchto skutečností proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu