ECLI:CZ:US:2004:2.US.310.03
sp. zn. II. ÚS 310/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. Č., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2003, č.j. 7 Co 517/2003-163, dále proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2003, č.j. 7 Co 2043/2003-218 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 28. 3. 2003, č.j. 7 Co 517/2003-163, změnil mezitímní rozhodnutí Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 11. 2002, č.j. 5 C 404/2001-131, ve výroku I. tak, že základ nároku je žalobcem opodstatněn v rozsahu 50%. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že nemohl přisvědčit námitce stěžovatele (žalobce) a řízení doplnit revizním znaleckým posudkem. Soudem ustanovený znalec Ing. V. J. podal vyčerpávající znalecký posudek, jeho závěry jsou logické a přesvědčivé. Ing. V. J. podrobně odůvodnil vlastní závěry i v některých bodech odchylné stanovisko od znaleckého posudku Ing. T., který předložil soudu stěžovatel. Soudy obou stupňů neměly důvod pochybovat o správnosti závěrů soudně ustanoveného znalce. Vzhledem ke skutečnosti, že trestní řízení vedené proti žalovanému bylo podmíněně zastaveno (tedy bez výroku o vině nebo spáchání přestupku), neuplatnilo se ustanovení §135 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Proto soud samostatně posuzoval odpovědnost obou účastníků na vzniku dopravní nehody a míru jejich účasti na vzniklé škodě podle příčin jejího vzniku. Znalecký posudek Ing. V. J. ze dne 20. 8. 2002 č. 988 zabývající se příčinami dopravní nehody byl dostatečným podkladem pro úvahu soudu o odpovědnosti účastníků a míře jejich účasti na vzniklé škodě.
Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 15. 10. 2003, č.j. 7 Co 2043/2003-218, potvrdil konečné rozhodnutí Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 6. 2003, č.j. 5 C 404/2001-186, ve výroku I. (kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu škody) a současně změnil výrok II. o nákladech řízení. Protože základ nároku stěžovatele byl zjištěn mezitímním rozhodnutím v řízení, sp. zn. 7 Co 517/2003, platí, že soud již rozhodoval pouze o výši nároku na bolestném a za ztížení společenského uplatnění na základě znaleckého posudku MUDr. J. V. CSc. Stěžovatel v odvolání především namítal postup soudu při zjišťování skutkového stavu na základě důkazů ze spisu a jejich hodnocení. Dále uplatnil i námitky, které však směřovaly do mezitímního rozsudku. Se zbývajícími námitkami se odvolací soud vypořádal.
Shora uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel včasnou ústavní stížností, jíž namítá porušení čl. 1, čl. 36, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které spatřuje v postupu českých soudů, které "z dispozice řízení dovozují i dispozici uplatněným nárokem". Soud totiž bez vypořádání se stěžovatelem předloženými důkazy (znalecký posudek Ing. T.) nerozhodl "o úplném a celém návrhu". "Protože jednota návrhu a důkazu tvoří předmět sporu, vyhnul se soud v Jindřichově Hradci i v Českých Budějovicích respektování nálezu Ústavního soudu ČR o významu a úctě k předloženým důkazům účastníka. To samo opět znevažuje postavení občana jako účastníka sporu". Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a aby "uložil Krajskému soudu v Českých Budějovicích věnovat zvláštní pozornost neskončenému předmětu řízení, pokud jde o nevypořádané důkazy a předmět sporu".
Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, protože stěžovatel napadá proces dokazování před soudem, ve kterém však nebyla porušena jeho procesní práva, proto nemohlo ani dojít k zásahu ústavních práv stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel není spokojen s výsledkem sporu, není porušením jeho ústavních práv.
Václav Černý jako vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, kterou označil za nesrozumitelnou s tím, že k porušení namítaných práv na spravedlivý proces nedošlo a stěžovatel si zaměňuje Ústavní soud s třetí instancí postavenou nad obecné soudy.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením tzv. jednoduchého práva fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem a dalšími právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy. Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud se může touto otázkou zabývat pouze tehdy, pokud zjistí, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy, zejména ústavní principy dokazování (k tomu viz např. nález I. ÚS 187/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod poř. č. 44).
Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá mimo jiné i zásada volného hodnocení důkazů, vyjádřená v ustanovení §132 o.s.ř., a vyplývá z ní i postup soudu dle §120 o.s.ř. Obecný soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Dle ustanovení §132 o.s.ř. pak soud provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Ústavnímu soudu proto nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Jestliže dle ustanovení §18 o.s.ř. a čl. 37 odst. 3 Listiny je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků, pak z toho vyplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti uplatnění jejich práv, ale neznamená to povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Nelze proto spatřovat za zásah do ústavních práv v tom, že soud nevyhověl všem důkazním návrhům, jestliže z důkazů do té doby provedených bylo možné bezpečně vyvodit skutkový stav věci (k tomu viz např. nález II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod poř. č. 80).
Z výše uvedeného vyplývá, že pokud obecné soudy při své činnosti postupují v souladu s o.s.ř., není Ústavní soud oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Po prostudování spisu, mezitímního a konečného rozsudku, však nebylo zjištěno, že by provedené dokazování a jeho hodnocení obecnými soudy porušovalo stěžovatelova ústavní práva podle čl. 1 ve spojení s čl. 36 a čl. 38 Listiny. Protokoly z jednání (ze dne 19. 11. 2002 na č.l. 122 a ze dne 28. 3. 2003 na č.l. 160 v řízení o mezitímním rozhodnutí, dále ze dne 24. 6. 2003 na č.l. 184 a ze dne 15. 10. 2003 na č.l. 215 v řízení o konečném rozhodnutí) dokládají, že stěžovatel byl soudem vždy řádně dotázán ohledně důkazních návrhů, eventuálně jejich doplnění a možnosti vyjádřit se k nim. Jak vyplývá z odůvodnění obou napadených rozhodnutí, tak se obecný soud dostatečně vypořádal s důvody, které ho vedly k volbě znaleckého posudku Ing. V. J. v řízení o mezitímním rozhodnutí pro posouzení otázky odpovědnosti obou účastníků na vzniku dopravní nehody a míry jejich účasti na vzniklé škodě podle příčin jejího vzniku a k volbě znaleckého posudku MUDr. J. V., CSc., v řízení o konečném rozhodnutí pro posouzení otázky ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění. Tamtéž obecný soud také rozvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů zabýval. Obecný soud poté, co zjistil, že posudek znalce má všechny formální náležitosti (tj. odborné závěry v něm jsou v zadaném rozsahu, podložené obsahem spisu, řádně odůvodněné a bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se znalec měl vypořádat a jestliže jeho závěry nejsou v rozporu s jinými dosud provedenými důkazy) a současně nezjistil nic, co by jej vedlo k pochybnostem o věcné správnosti znaleckého posudku (soud však není oprávněn posuzovat věcnou správnost odborných závěrů), tak v procesním postupu nepochybil, když na základě obou znaleckých posudků a podle zásady volného uvážení dostatečně zjistil skutkový stav.
V daném případě jde tak o situaci, kdy stěžovatel ve své podstatě nesouhlasí s provedením a vyhodnocením důkazů. Jak bylo konstatováno výše, obecný soud nemá povinnost vyhovět všem důkazním návrhům. Z výše uvedených důvodů tak obecný soud neporušil stěžovatelovo ústavní právo podle čl. 36 Listiny.
K námitce "dispozice s uplatněným nárokem" Ústavní soud uvádí, že dispoziční zásada je principem, který svědčí účastníkovi řízení (nikoli tedy soudu, jak se domnívá stěžovatel), který mu umožňuje, za podmínek stanovených o.s.ř., sporné řízení svým návrhem zahájit, stejně tak jako jej zčásti nebo zcela vzít zpět. Pokud obecný soud v mezitímním rozsudku rozhodoval o výši základu nároku, postupoval podle příslušného hmotně právního předpisu (občanského zákoníku), který na danou situaci dopadá. Jinak ostatně ani postupovat nemohl, protože soudce je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy při svém rozhodování vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Ústavní soud rovněž ze spisu zjistil, že obě napadená rozhodnutí byla právnímu zástupci stěžovatele řádně doručena.
Co se týká námitky stěžovatele do zásahu práva podle čl. 38 Listiny, kterou nějak neodůvodňuje, ani v této rovině Ústavní soud neshledal žádná pochybení ústavní intenzity.
Z takto rozvedených důvodů nebyl shledán zásah do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná a jako taková byla odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "ZÚS"), jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Podle ustanovení §82 odst. 3 ZÚS je Ústavní soud ve svém nálezu oprávněn napadená rozhodnutí zrušit, spočívá-li však porušení ústavního práva stěžovatele v jiném zásahu, pak Ústavní soud zakáže dotčenému orgánu veřejné moci, aby v takovémto jednání pokračoval. Ústavní soud však není příslušný k tomu, aby "uložil Krajskému soudu v Českých Budějovicích věnovat zvláštní pozornost neskončenému předmětu řízení, pokud jde o nevypořádané důkazy a předmět sporu", proto mu nezbylo než ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. d) ZÚS odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. 11. 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu