ECLI:CZ:US:2004:2.US.317.04
sp. zn. II. ÚS 317/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. II. ÚS 317/04 ve věci ústavní stížnosti J. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 8. 4. 2004 sp. zn. 1 To 269/2004 a proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze 13. 3. 2004 sp. zn. Nt 115/2004 o vzetí stěžovatele do vazby.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. 1 To 269/2004 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. 3. 2004 sp. zn. Nt 115/2004 se zrušují.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. 1 To 269/2004 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. 3. 2004 sp. zn. Nt 115/2004. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo podle čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojeného spisu Služby kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství Policie České republiky v Šumperku ČTS: ORSU-153/OOK-2004, spisu Okresního státního zastupitelství v Šumperku sp. zn. 4 Zt 101/2004 a spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. Nt 115/2004 a z vyžádané zprávy Okresního soudu ve Vsetíně zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30. 6. 2003 č. j. 3 T 45/2003-51 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. z."), kterého se dopustil tím, že dne 19. 3. 2003 kolem 22.00 hodin ve Vsetíně na Sušilově ulici vytáhl z kapsy bundy F. J. částku Kč 200 Kč a z místa činu utekl. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a dále trest vyhoštění na 8 let. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2003 č. j. 7 To 312/2003-84 byl k odvolání stěžovatele zrušen výrok o trestu vyhoštění. Uložený trest odnětí svobody stěžovatel vykonal 22. 2. 2004.
Usnesením policejního orgánu ze dne 12. 3. 2004 ČTS: ORSU-153/OOK-2004, bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) a e) tr. z. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 12. 3. 2004 v době kolem 12.30 hodin na náměstí Míru v Šumperku v prodejně H. odcizil peněženku s finanční hotovostí ve výši 5 860 Kč ke škodě poškozené B. K., poté z prodejny vyběhl, po krátké chvíli byl zadržen náhodnými kolemjdoucími a předán policejní hlídce.
V tomto trestním řízení byl stěžovatel usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. 3. 2004 č. j. Nt 115/2004-4 vzat do vazby z důvodu podle §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř.") za použití §68 odst. 3 písm. e) tr. ř. Zároveň nebyl přijat jeho písemný slib, že povede řádný život, nedopustí se další trestné činnosti a dodrží omezení, která mu budou uložena. Důvod vazby útěkové byl soudem shledán ve skutečnosti, že je slovenské státní příslušnosti, nebylo prokázáno, že by bydlel na území České republiky, a je tedy dána obava, že při propuštění na svobodu vycestuje z České republiky ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání. Důvod vazby předstižné shledal soud v tom, že jde o osobu nezaměstnanou s výraznými sklony k páchání majetkové trestné činnosti. Aplikaci ustanovení §68 odst. 3 písm. e) tr. ř. soud vysvětlil tak, že stěžovatel v trestné činnosti "vlastně" pokračoval, neboť byl odsouzen Okresním soudem ve Vsetíně ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 45/2003, kdy uložený nepodmíněný trest odnětí svobody vykonal 22. 2. 2004, a toto odsouzení zakládá zpětnost k nyní projednávanému případu. Stížnost stěžovatele byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2004 č. j. 1 To 269/2004-12 zamítnuta, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo shledáno správným. Ve věci již byla podána obžaloba, která je Okresním soudem v Šumperku vedena pod sp. zn. 4 T 100/2004, a na den 23. 6. 2004 bylo nařízeno hlavní líčení.
Podle stěžovatele jeho vzetí do vazby zákon neumožňuje, neboť v trestné činnosti, pro niž je stíhán, v důsledku vzetí do vazby ani nemohl pokračovat. Považuje za nepřípustné zaměňování pojmu pokračování v trestné činnosti pro niž je stíhán, s pojmem trestné činnosti, pro niž byl odsouzen. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval jeho obhajobou, že pracuje na faře ve V., a že se ani při předchozích trestních věcech neskrýval. Z těchto důvodů dovozuje, že soudy porušily jeho základní právo podle čl. 8 odst. 5 Listiny, podle nějž nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů stanovených zákonem.
K ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil Krajský soud v Ostravě. Uvedl s odkazem na komentář k zákonu, že při aplikaci ustanovení §68 odst. 3 písm. e) tr. ř. vycházel ze smyslu a funkce zákona, kterým je zabránit obviněnému v pokračování nebo opakování trestné činnosti. Dále uvedl, že stěžovatel byl již při hlavním líčení konaném 23. 6. 2004 Okresním soudem v Šumperku nepravomocně odsouzen. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 6. 2004 č. j. 4 T 100/2004-86, který byl připojen k vyjádření Krajského soudu v Ostravě, Ústavní soud zjistil, že jím byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) a e) tr. z., a za to mu byl uložen jednak trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a dále trest zákazu pobytu v okrese Šumperk v trvání 5 roků.
Okresní soud v Šumperku, jako účastník řízení, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že ústavní stížnost je pouze opakováním stížnostních důvodů, se kterými se správně vypořádal odvolací soud.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě a Okresní státní zastupitelství v Šumperku se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.
Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému zásahu v daném případě došlo a ústavní stížnost je tedy důvodná.
Stěžovatel je v důsledku stávajícího trestního stíhání ohrožen odnětím svobody až na dva roky. Vzít do vazby nelze obviněného, který je stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje v případně úmyslných trestných činů dvě léta a v případě nedbalostních trestných činů tři léta. Toto omezení se mimo jiné neužije, jestliže obviněný pokračoval v trestné činnosti, pro niž je stíhán. Důvod vazby podle §68 odst. 3 písm. e) tr. ř. nelze vztahovat na případy zahájení trestního stíhání proti obviněnému, který byl v minulosti odsouzen pro stejnou trestnou činnost.
Česká republika je právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Státní moc, tedy i moc soudní jako její součást, má sloužit všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Rozhodnutím soudu nesmí být nikdo vzat do vazby či jinak omezen na osobní svobodě, leč z důvodů stanovených zákonem. Zákonné důvody, pro něž může být kdokoliv postupem orgánů státu omezen na osobní svobodě, je nutné vždy vykládat restriktivně. Pouze zákonem, a nikoliv jeho výkladem, lze rozšířit důvody pro omezení osobní svobody. To je odůvodněno jednak přednostní a nezastupitelnou hodnotou práva každého na osobní svobodu (sp. zn. II. ÚS 138/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 44) a dále tím, že omezení osobní svobody vazbou v trestním řízení má vždy povahu předběžného opatření k umožnění provedení řádného a spravedlivého trestního řízení (sp. zn. III. ÚS 18/96, sp. zn. III. ÚS 188/99, tamtéž, svazek 6, nález č. 88; svazek 16, nález č. 156), a nikoliv převážně povahu preventivní a vůbec povahu satisfakční či represivní. Vzhledem k tomu, že z předmětného zákonného ustanovení vyplývá nutnost brát v úvahu při rozhodování o vazbě jen takové pokračování trestné činnosti, které následuje po zahájení trestního stíhání, není z hlediska shora uvedených ústavněprávních zásad možné tyto hranice překračovat. Pokud k takovému překročení dojde, dojde tím k porušení základního práva obviněného podle čl. 8 odst. 5 Listiny, tak jak se to stalo v posuzovaném případě.
Orgány činné v trestním řízení (policejní orgán a státní zástupce) porušily i právo stěžovatele podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které je v daném případě v rovině jednoduchého práva vymezeno v ustanovení §2 odst. 4 tr. ř. V posuzovaném případě byl stěžovatel dopaden bezprostředně po spáchání činu, a zároveň byly v den spáchání činu zjištěny policejním orgánem veškeré rozhodné důkazy (poškozená B. K. a svědek S. H., který stěžovatele zadržel po činu, a byly zajištěny i odcizené věci). Bylo proto možné postavit stěžovatele před soud bezprostředně po zahájení trestního stíhání a uvalení vazby bylo zjevně zbytečné. V posuzovaném případě však nebylo konáno zkrácené přípravné řízení podle §179a a násl. tr. ř. ani zjednodušené řízení podle §314b odst. 2, resp. podle §314d tr. ř.
Orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat v trestním řízení z úřední povinnosti, v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v zákoně a trestní věci projednávat co nejrychleji. Pakliže povaha věci umožňuje postupovat podle ustanovení o zkráceném přípravném řízení, jsou orgány činné v trestním řízení povinny tuto speciální úpravu řízení vedoucího k meritornímu rozhodnutí aplikovat. Orgány činné v trestním řízení nemají na výběr, neboť speciální úprava tohoto typu řízení má vždy přednost před obecnou úpravou. V opačném případě orgány činném v trestním řízení porušují svoje povinnosti, neboť jednak porušují základní práva obviněných, mezi něž patří i právo, aby jejich věc byla projednána v co nekratší možné lhůtě, a dále i oprávněný zájem společnosti, aby byli pachatelé trestných činů podle zákona spravedlivě potrestáni.
Ze všech shora popsaných důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozhodl podle §82 odst. 3 písm. a) zákona tak, že napadená usnesení soudů obou stupňů zrušil.