ECLI:CZ:US:2004:2.US.326.04
sp. zn. II. ÚS 326/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. J. L, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, č. j. 26 Co 98/2003-225, a proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. 10. 2002, č. j. 4 C 47/2000-188, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a L. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, č. j. 26 Co 98/2003-225, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. 10. 2002, č. j. 4 C 47/2000-188, a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z připojeného spisu Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. 4 C 47/2000, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatel se proti vedlejší účastnici řízení domáhal určení, že je vlastníkem pozemkové parcely, v katastrálním území Mirošovice u Ratají nad Sázavou. Vedlejší účastnice řízení podala vzájemný návrh o určení vlastnictví k předmětné nemovitosti. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. 10. 2002, č. j. 4 C 47/2000-188, bylo vzájemnému návrhu vedlejší účastnice řízení vyhověno a žaloba stěžovatele byla zamítnuta. Soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice řízení řádně vydržela vlastnictví k předmětnému pozemku. Nedochovala se sice vůbec smlouva o převodu předmětného pozemku mezi stěžovatelem a manželi V. a M. F. (zřejmě z roku 1959), nicméně od doby uzavření smlouvy ze dne 15. 1. 1982, registrované státním notářstvím, na základě které nabyla vedlejší účastnice řízení předmětný pozemek od manželů V. a M. F. do vlastnictví, vedlejší účastnice řízení předmětný pozemek společně se svými rodiči užívala. V jeho užívání nebyla nijak rušena až do přelomu let 1999 a 2000, a to ani samotným stěžovatelem.
Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, č. j. 26 Co 98/2003-225, byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně. Odvolací soud se vypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatele. Ztotožnil se se závěry soudu prvého stupně, a podrobně je rozvedl do všech souvislostí.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 3. 2004, č. j. 21 Cdo 2349/2003-284, odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94 v ústavní stížnosti namítá, že z jím navržených svědků Manželů N. a L., pana K., a odpovědného pracovníka Katastrálního úřadu v Kutné Hoře byla vyslechnuta jen paní L. Soud prvého stupně své rozhodnutí z 16. 10. 2002 o tom, že další důkazy nebudou prováděny, řádně neodůvodnil. Všichni slyšení svědci přitom měli pro blízké příbuzenství k vedlejší účastnici řízení na výsledku věci zájem. Dále stěžovatel namítá, že se obecné soudy vypořádaly nesprávně s otázkou, zda k nabytí vlastnického práva vedlejší účastnicí řízení došlo v souladu s platnou právní úpravou. Bylo zjištěno, že dobrá víra na straně právních předchůdců vedlejší účastnice řízení neexistovala, a proto nelze předpokládat dobrou víru na straně vedlejší účastnice řízení samotné. Nebyla vůbec řešena okolnost, že předmětný pozemek byl v rozhodné době v užívání socialistické organizace a jako záhumenek jej užívala M. F..
Soud prvého stupně ve svém rozsudku neodůvodnil své rozhodnutí neprovádět další důkazy, jak stěžovatel správně namítá. Stěžovatel však tuto námitku neuplatnil ani v odvolání, ani při jednání před odvolacím soudem, ani v dovolání. Za této situace nelze tuto námitku uplatnit až v řízení před Ústavním soudem, protože stěžovatel v tomto ohledu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Otázkou dobré víry vedlejší účastnice řízení, ve vztahu k užívání předmětného pozemku, se soudy obou stupňů podrobně zabývaly. Soud prvého stupně na straně 13 rozsudku a odvolací soud na stranách 4 a 5 rozsudku. Jejich závěry přitom lze dovodit z výsledků provedeného dokazování, které nevykazuje podstatné rozpory. Obecným soudům proto nelze vytknout vybočení z ústavních mezí jejich rozhodovací pravomoci. Proto námitka stěžovatele v tomto směru je zjevně neopodstatněná.
Protože ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, Ústavní soud ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu