ECLI:CZ:US:2004:2.US.330.03
sp. zn. II. ÚS 330/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. června 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Č. K., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. března 2003 sp. zn. 3 To 904/2002 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. září 2002 sp. zn. 31 T 54/2002, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označené rozsudky a uvádí, že těmito rozsudky, jakož i řízením, které jim předcházelo, byla porušena jeho základní práva a svobody ve smyslu čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 Ústavy, stejně jako čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. září 2002 č. j. 31 T 54/2002-656, byl stěžovatel a další obžalovaní uznáni vinnými ze spáchání trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 trestního zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona [výrok ad a) rozsudku], a stěžovatel sám pak pokračujícím trestným činem zpronevěry podle ustanovení §248 odst.1, odst. 2 trestního zákona [výrok ad b), c) rozsudku], pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona [výrok ad d), e) rozsudku], trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) trestního zákona a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona [výrok ad f) rozsudku].
Za výše označené trestné činy byl stěžovatel podle §234 odst. 1 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce čtyř let a šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona byl stěžovatel pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Dále bylo stěžovateli a dalším spoluobžalovaným podle §228 odst. 1 trestního řádu uloženo uhradit na náhradě škody poškozené P. K. a. s., částku 378.267,-Kč, a podle téhož zákonného ustanovení bylo stěžovateli uloženo dalším poškozeným uhradit na náhradě škody částky 50.000,-Kč a 25.000,-Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 3. 2003 č. j. 3 To 904/2002-774, k odvolání poškozené MUDr. I. S. pod bodem I. výroku napadený rozsudek podle §259 odst. 2, odst. 3 trestního řádu doplnil uložením povinnosti stěžovateli shora jmenované poškozené nahradit částku 36.720,-Kč, a pod bodem II. výroku odvolání stěžovatele a obžalovaného T. L. podle §256 trestního řádu zamítl.
Stěžovatel zdůrazňuje především skutečnost, že stěžejním důkazem usvědčujícím jej ze spáchání předmětných trestných činů byla výpověď svědka D. D., osmkrát soudně trestaného recidivisty, proti němuž bylo v době trestního řízení vedeno jiné trestní řízení pro podvod. Podle názoru stěžovatele je osoba jmenovaného svědka proto natolik nespolehlivá, že na jeho svědeckou výpověď neměly brát obecné soudy žádný zřetel již z toho důvodu, že jiné důkazy schopné prokázat vinu stěžovatele na spáchání předmětných trestných činů nebyly v pravomocně skončeném řízení údajně předloženy.
V souvislosti s důkazním řízením v předmětné trestní věci stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení porušily ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, které jim ukládá opatřovat důkazy svědčící jak v neprospěch tak i ve prospěch stěžovatele. Oba obecné soudy však údajně důkazy, které se nehodily do předem stanovené "koncepce", vůbec neprovedly, když navíc pochybily i v tom, že neobjasnily (resp. se ani nepokusily objasnit) rozpory ve výpovědích svědka D., spokojily se s tím, že jeho výpovědím uvěřily, a pokud stěžovatel prokázal, že některá část výpovědi tohoto svědka je nepravdivá, uvěřily nové verzi výpovědi nebo "chybějící důkaz nahradily vlastní konstrukcí, jež však nebyla opřena o jakékoli provedené důkazy, případně tato verze soudu byla s provedenými důkazy v přímém rozporu". Takový postup obecných soudů označuje stěžovatel za účelový a protiústavní.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že svědectví D. obsahovalo, ve své podstatě, kompletní přiznání k trestné činnosti, za kterou byl z jeho podnětu a na základě jeho svědectví prý neprávem odsouzen stěžovatel. K věrohodnosti svědecké výpovědi rozhodujícího svědka stěžovatel poznamenává, že je údajně natolik vnitřně rozporná, v některých aspektech dokonce odporující i ostatním svědeckým výpovědím, že se domnívá, že tento svědek je ochoten "výměnou za beztrestnost či nižší sazbu usvědčit kohokoliv z čehokoliv, když přitom využívá z větší části informace od policistů a svoje fabulační schopnosti".
Na základě všech těchto skutečností stěžovatel dovozuje, že obecné soudy učinily svá skutková zjištění na základě zcela nevěrohodného důkazu, jakým byla výpověď svědka D., což společně s nesplněním povinností orgánů činných v trestním řízení, které proti tomuto svědkovi nezahájily trestní stíhání, ačkoli v téže věci dal např. soud prvního stupně podnět k zahájení trestního stíhání čtyř jiných svědků, podle stěžovatele představuje porušení zásady "rovnosti zbraní", a tím i jeho práva na spravedlivý proces.
Soud prvního stupně výše citovaným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání již dříve označených trestných činů, kterých se dopustil podle skutkových zjištění tohoto soudu v bodě a) výroku rozsudku společně s dalšími dvěma obžalovanými tím, že po předchozí dohodě dne 26. 11. 2001 v době kolem 12.00 hod. na pěší zóně v Českých Budějovicích na Lannově třídě přepadli P. B., který v té době odnášel ve svém kufříku tržbu z benzínové čerpací stanice a poté, co jej ochromili paralyzérem, mu tuto hotovost včetně kufříku a elektronického diáře odcizili, z místa činu utekli do ulice Chelčického, kde na ně čekal v přistaveném osobním vozidle stěžovatel, který společně s nimi odjel.
Dalších trestných činů se dopustil stěžovatel sám; jednalo se o pokračující trestný čin zpronevěry, kterého se dopustil tím, že si vypůjčil od MUDr. S. videokameru, kterou však nevrátil, ale prostřednictvím D. D. zastavil [bod b) výroku rozsudku], dále stěžovatel dne 12. 1. 2001 v Českých Budějovicích uzavřel s konkrétní leasingovou společností leasingovou smlouvu na osobní automobil tov. značky F. P., uhradil akontaci, avšak smluvním podmínkám nedostál, neboť splátky od února 2001 nehradil, a předmětné vozidlo v průběhu prosince 2001 předal D. D. na vyrovnání dluhu ve výši 50.000,-Kč [bod c) výroku rozsudku].
Pokračujícího trestného činu podvodu [pod bodem d) výroku] se stěžovatel dopustil rovněž dvěma útoky, a to v říjnu 2001 v Českých Budějovicích, kdy vylákal od poškozeného Ing. P. M. částku 50.000,-Kč pod záminkou vrácení věcí, které mu byly odcizeny z vloupání dne 21. 10. 2001, a dne 22. 11. 2001 rovněž v Českých Budějovicích, kdy pod záminkou nákupu většího množství cigaret vylákal od J. K. zálohu ve výši 25.000,-Kč [pod bodem e) výroku].
Konečně posledních dvou trestných činů krádeže a nedovoleného ozbrojování se stěžovatel dopustil pod bodem f) výroku tím, že přesně nezjištěného dne odcizil v Českých Budějovicích z bytu poškozené M. J. pistoli zn. ČZ vzor 75 Compakt 1975/1232 ráže 9 mm včetně dvou zásobníků a pouzdra.
Soud prvního stupně tento skutkový stav zjistil na základě "vzájemně propojených nepřímých důkazů", přičemž u trestného činu ad a) výroku byla stěžejním důkazem výpověď svědka D. Ten vypověděl, že o loupeži byl předem informován stěžovatelem, spolu s ním se pokoušel na Slovensku zajistit vhodné osoby k jejímu provedení, což se mu však nepodařilo. Tento svědek podrobně popsal, jakým způsobem k loupeži mělo dojít, vysvětlil rovněž, proč se v místě plánované loupeže zdržoval, a označil jako pachatele loupeže stěžovatele, kterého viděl sedět v autě zn. Š. F. bílé barvy na konci ulice Chelčického u Rudolfovské ulice, a oba další obžalované.
Soud prvního stupně považoval výpověď svědka D. za věrohodnou, která nebyla vyvrácena ani dalšími svědeckými výpověďmi či jinými skutečnostmi.
Soud prvního stupně se poměrně obšírně zabýval i tvrzením stěžovatele, že neměl k provedení loupeže důvod, neboť údajně v té době disponoval značnými finančními prostředky, a v této otázce dospěl k závěru, že stěžovatel na podzim roku 2001 měl finanční problémy, neboť by jinak jistě včas a řádně platil půjčovné za zapůjčené osobní vozidlo zn. Š. F. Tuto skutečnost potvrdila i svědkyně J. Účast stěžovatele na trestném činu loupeže byla podle názoru soudu prvního stupně prokázána provedeným dokazováním, z něhož vyplynulo, že stěžovatel zajišťoval oběma obžalovaným odvoz z místa činu a podílel se na něm i jako organizátor, neboť vymyslel celý scénář loupeže a pro její provedení se pokoušel získat další osoby, což se mu v případě obou obžalovaných podařilo.
V případě pokračujícího trestného činu zpronevěry, kterého se stěžovatel dopustil dvěma útoky, vycházel soud prvního stupně zejména z výpovědí poškozené MUDr. I. S., ze smlouvy o zápůjčce, sepsané mezi stěžovatelem a poškozenou, z výpovědí svědka D., ze smlouvy uzavřené mezi zastavárnou - bazarem "Ž." a svědkem D., z dokladů poškozené leasingové společnosti, a konstatoval, že si stěžovatel v obou případech přisvojil věci, které nebyly v jeho vlastnictví. Rovněž v tomto případě se soud prvního stupně přiklonil k verzi svědka D., že mu videokameru stěžovatel předal, aby ji zastavil, neboť z provedených důkazů zjistil, že zapůjčená videokamera byla skutečně zastavena čtyři dny poté, co měla být vrácena poškozené, a tato zástava pro její nevyplacení propadla.
Soud prvního stupně velmi důsledně vyvrátil obhajobu stěžovatele i v případě stěžovatelem uzavřené leasingové smlouvy na osobní automobil zn. F. P. a zdůraznil, že stěžovatel věděl o tom, že byla vypovězena leasingová smlouva na označené vozidlo, tuto skutečnost se dověděl nejpozději 6. 6. 2001, byl proto povinen toto vozidlo vrátit, přesto s ním i nadále nakládal jako s vlastním a nakonec ho svěřil D. D.
Provedeným dokazováním dále soud prvního stupně zjistil, že stěžovatel koncem října 2001 v Českých Budějovicích v prodejně mobilních telefonů vylákal od Ing. P. M. finanční částku 50.000,-Kč pod záminkou, že zajistí, aby mu byla vrácena část věcí odcizených při vloupání s tím, že na tuto částku podepsal směnku. Dále v měsíci listopadu 2001 vylákal od dalšího poškozeného částku 25.000,-Kč jako zálohu na koupi cigaret v hodnotě 100.000,-Kč; v obou případech stěžovatel svoje sliby nesplnil a poskytnuté peníze si ponechal pro svoji potřebu.
Skutečnost, že z bytu své přítelkyně M. J. odcizil stěžovatel na přelomu měsíců září a října pistoli zn. ČZ, vzor 75 Compakt, zjistil soud prvního stupně z výpovědi svědkyně J. a svědka V., majitele zastavárny, kterému stěžovatel předmětnou zbraň nabízel jako zástavu oproti půjčce.
Závěrem soud prvního stupně zdůraznil, že u stěžovatele je vysoká společenská nebezpečnost jeho jednání, která je zvyšována okolností, že se na trestném činu loupeže podílel jako organizátor, a dále tím, že spáchal další, poměrně rozsáhlou majetkovou trestnou činnost.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. března 2003 č. j. 3 To 904/2002-774, k odvolání poškozené MUDr. I. S. napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §259 odst. 2, odst. 3 trestního řádu doplnil tak, že stěžovateli podle §228 odst. 1 trestního řádu uložil povinnost nahradit výše jmenované poškozené částku 36.720,-Kč, a odvolání stěžovatele podle §256 trestního řádu zamítl.
Odvolací soud nejprve konstatoval, že v řízení postupoval podle ustanovení §254 trestního řádu, přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku v intencích námitek uvedených v odvoláních, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že v řízení nebyly zjištěny takové vady, které by mohly být důvodem ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně. V řízení byla respektována práva obžalovaných na obhajobu, a bylo v něm postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu.
Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že ve smyslu zásady obžalovací nelze docílit změny v postavení svědka D. D., ale současně se ztotožnil i s námitkou obhajoby, že tento svědek mohl být brán k odpovědnosti za některou z forem účastenství na trestném činu, a to i na podkladě toho, co sám vypověděl, když v takové situaci by jeho procesní postavení bylo bezpochyby jiné, což ovšem nelze chápat tak, zdůraznil dále odvolací soud, že tento procesní stav mohl být důvodem k vrácení věci státnímu zástupci k došetření.
Námitky obhájce stěžovatele o nedostatečném objasnění všech skutkových okolností věci nepokládal odvolací soud za opodstatněné, neboť soud prvního stupně podle jeho názoru provedl všechny dostupné důkazy.
Věrohodnost stěžejního svědka, ale zejména jeho svědecká výpověď, byla obsahem většiny odvolacích námitek, proto odvolací soud vlastním výslechem D. D. prověřil jejich důvodnost a zjistil, že obsahu jeho svědecké výpovědi, v kontextu i s jeho výpověďmi dřívějšími, nelze upřít věrohodnost. Odvolací soud při svém hodnocení věrohodnosti tohoto svědka vzal zejména v úvahu, že jeho odpovědi byly přiléhavé, pohotové, přitom svědek dokázal uspokojivě vysvětlit některé dosavadní rozpory. Vzhledem k tomu, že výpověď tohoto rozhodujícího svědka, jak zdůraznil odvolací soud, byla potvrzována dalšími důkazy či skutečnostmi (výpovědí svědkyně J. či poškozeného B.), neshledal odvolací soud důvod, proč nevěřit i jeho tvrzením, že stěžovatel odvezl oba další obžalované do Prahy, odkud odcestovali do Slovenské republiky, neboť tato posledně uvedená skutečnost byla prokázána kontrolou osobních dokladů, jichž oba obžalovaní použili k přechodu hranic obou států. Rovněž tvrzení tohoto svědka ohledně vozidla bílé barvy zn. Š. F., opatřené odcizenou registrační značkou, kterým měli pachatelé odjet z místa činu, bylo verifikováno zjištěním, že značka poznamenaná poškozeným byla přidělena vozidlu jiné značky červené barvy jiného majitele. Věrohodnost nelze upřít, podle názoru odvolacího soudu, i výpovědi tohoto svědka ohledně odcizené pistole z bytu svědkyně Jílkové, neboť je potvrzována další svědeckou výpovědí, a to majitele bazaru, který uvedl, že stěžovatel nabízel jen jednu pistoli, a to výše označené značky a ráže. Konečně odvolací soud nemohl zpochybnit ani tu část výpovědi svědka D., v níž tvrdil, že obžalované viděl poblíž místa loupeže, když tudy procházel cestou z úřadovny probační a mediační služby ke svému bratrovi, neboť bylo potvrzeno, že v kritický den byl svědek skutečně předvolán k jednání, na něž se dostavil v čase, kdy při návratu mohl místem činu procházet tak, aby obžalované na místě činu viděl.
Odvolací soud proto s ohledem na výše uvedené skutečnosti dovodil, že pokud nemá důvod pochybovat o celkové věrohodnosti výpovědi tohoto svědka, byť některé části jeho výpovědi nelze jinými důkazy ověřit, nemá také důvodné pochybnosti o těch částech svědecké výpovědi, které se vztahují k jednotlivým trestným činům popsaným v bodech a) až f) výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Při své úvaze o výši trestu uloženého stěžovateli odvolací soud připomněl, že sice by bylo možno kvalifikovat trestný čin loupeže jako spáchaný organizovanou skupinou (ve smyslu ustanovení §234 odst. 2 trestního zákona za použití trestní sazby od pěti do dvanácti let), protože však pro takovou možnost nebyl splněn procesní postup před soudem nalézacím, nemohlo být již této kvalifikace v odvolacím řízení užito.
Důvod pro postup podle ustanovení §259 odst. 2, odst. 3 trestního řádu shledal odvolací soud jen v případě chybějícího výroku o nároku poškozené MUDr. S. na náhradu škody, neboť ta již v přípravném řízení jasně vyjádřila požadavek, aby o jejím nároku na náhradu škody bylo v trestním řízení rozhodnuto.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele ve vztahu k napadeným rozsudkům soudu prvního stupně i soudu odvolacího, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavně právní argumentace stěžovatele spočívá v jeho tvrzení, že předmětnými rozsudky a řízením, které jim předcházelo, byla porušena jeho základní práva a svobody (ve smyslu čl. 2, odst. 2, 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a čl. 90 Ústavy), zaručující, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví; každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá; povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod; právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu je právo na spravedlivý proces třeba chápat jako právo každého na řádný zákonný proces v tom významu, že ne každá nezákonnost je nezbytně nespravedlností, ale je jím pouze takové pochybení, které v konečném důsledku zpochybňuje výrok o vině pachatele, resp. nevede k jeho spravedlivému potrestání (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. III. ÚS 623/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. č. 30, nález č. 69, str. 163).
Těžištěm předmětné ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že v jeho trestní věci oba soudy porušily §2 odst. 5 trestního řádu, neboť nezjistily skutkový stav věci tak, že o něm nebyly důvodné pochybnosti. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že obecné soudy uvěřily svědecké výpovědi D. D., a to i přes určité rozpory v této výpovědi, když nevzaly v úvahu nevěrohodnost svědka minimálně s ohledem na jeho "kriminální minulost". Podle názoru stěžovatele obecné soudy rovněž nedůsledně vysvětlily rozpory mezi svědeckými výpověďmi či jinými důkazy, když současně, pokud jim některé důkazy chyběly, nahradily je vlastní konstrukcí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje porušením §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, tj. tvrdí, že orgány činnými v trestním řízení nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, když v přípravném řízení nebyly objasněny stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch stěžovatele, a provedené důkazy byly údajně hodnoceny způsobem odporujícím zákonu.
K otázce zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností, v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí lze uvést, že "důvodnou pochybností" je podle právní teorie i praxe pochybnost, která by způsobila, že v daném případě soudce po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech důkazů by byl natolik nerozhodný, že by nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a nemohl by tedy ani vyslovit své přesvědčení o vině obžalovaného (in: Šámal, Král, Baxa, Púry: Trestní řád, Komentář - díl I., C. H. BECK, 4. vydání, 2002, str. 20).
Lze souhlasit se stěžovatelem v tom, a tomuto závěru neodporuje ani zjištění obou obecných soudů, že stěžejním svědkem důkazního řízení v předmětné trestní věci byl D. D.. Nicméně úlohou Ústavního soudu není vyslovit se k tomu, zda svědecká výpověď právě jen tohoto jednoho svědka (D. D.) měla být brána za věrohodnou, či dosti přesnou jako celek, resp. v jejích částech, případně posoudit, zda shromážděné důkazy byly dostačující k odsouzení stěžovatele, ale dobrat se toho, zda řízení jako celek, včetně způsobu provedení důkazů, bylo spravedlivé.
Zásadně je kontrola pravdivosti svědecké výpovědi zajišťována hrozbou trestní odpovědnosti za trestný čin křivé výpovědi podle §175 trestního zákona. K tomuto postihu bylo v trestním řízení přistoupeno v případě několika jiných svědků, slyšených k trestnému činu loupeže. V případě svědka D. D. nebylo prokázáno, že by se tento svědek dopustil takového jednání, když navíc věrohodnost jeho svědecké výpovědi byla velmi podrobně ověřována a poměřována ostatními provedenými důkazy jak v řízení před soudem nalézacím, tak i před soudem odvolacím, a to nejen s ohledem na povinnost, která je v konečném důsledku uložena soudu podle ustanovení §209 odst. 2 trestního řádu, ale i aktivní činností obhajoby, které bylo v plném rozsahu umožněno zpochybnit věrohodnost tohoto svědectví.
Oba obecné soudy v podstatě shodně konstatovaly, že neměly důvod nevěřit předmětné svědecké výpovědi, a to ani v té její části, která nebyla podepřena jinými provedeným důkazy. Důvody, které vedly obecné soudy k závěru o věrohodnosti svědecké výpovědi jmenovaného svědka, jsou velmi podrobně rozvedeny v odůvodnění napadených rozsudků. Nutno vzít v úvahu, že byť výpověď tohoto stěžejního svědka byla zásadním usvědčujícím důkazem v otázce viny stěžovatele, nebyl to rozhodně důkaz jediný; právě s ohledem na tyto ostatní provedené důkazy a jejich vzájemné souvislosti byl oběma obecnými soudy učiněn úsudek v otázce věrohodnosti svědecké výpovědi jako celku či jejich dílčích částí.
Je nepochybné, že svědek byl před svým výslechem řádně poučen, a byl si vědom i svého práva odepřít výpověď (ve smyslu §100 odst. 2 trestního řádu).
Samotná trestná činnost svědka, za niž byl v minulosti pravomocně odsouzen, není a nemůže být jediným vodítkem při hodnocení svědecké výpovědi, ale pouze podkladem pro nutnou preciznost soudů při hodnocení důkazní hodnoty jeho svědecké výpovědi.
Oba obecné soudy dostály své povinnosti zkoumat věrohodnost a pravdivost údajů obsažených ve svědeckých výpovědích, neboť svědeckou výpověď, jako každý jiný důkaz, hodnotily podle zásady volného hodnocení důkazů, a to jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu (ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu). Je skutečností, že skutkový stav věci se podařilo prokázat na základě vzájemně propojených nepřímých důkazů, což však neznamená, že tato soustava nepřímých důkazů byla "vykonstruována", jak naznačuje stěžovatel. K takovému závěru nelze najít v předmětném trestním řízení žádnou oporu, neboť úvahy obou soudů jsou v tomto směru logické a korespondují jak s provedenými důkazy, tak i s ostatními najevo vyšlými skutečnostmi, takže nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení §2 odst. 6 trestního řádu.
Ústavní soud neshledal důvod nevěřit konstatování odvolacího soudu, že v předmětné trestní věci bylo v potřebném rozsahu zajištěno řádné objasnění věci, a že soud prvního stupně náležitým způsobem provedl všechny potřebné (právně relevantní) důkazy. V této souvislosti sice stěžovatel poměrně obecně namítá, že nebylo se stejnou pečlivostí postupováno při objasnění všech okolností případu, nicméně již neuvádí, které zásadní důkazy byly opomenuty, a co natolik podstatného jimi mělo být prokázáno.
Z obsahu napadených rozsudků vyplývá, že oba obecné soudy s odkazem na dodržení zásady obžalovací vysvětlily nemožnost takového procesního postupu, kdy by svědek D. D. změnil své procesní postavení z pozice svědka na obžalovaného, a to jak v řízení před soudem nalézacím, tak i v rámci odvolacího řízení.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky došlo k porušení trestně procesních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelem tvrzených základních práv a svobod.
Na základě těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu