ECLI:CZ:US:2004:2.US.332.04
sp. zn. II. ÚS 332/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené JUDr. V. S., směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2004, č. j. 32 Odo 557/2003-145, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2003, č. j. 8 Cmo 16/2001-129, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2000, č. j. 25 Cm 109/97-98, spojenou s žádostí o odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Vrchního soudu v Olomouci, a 3) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Fondu národního majetku České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2004, č. j. 32 Odo 557/2003-145, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2003, č. j. 8 Cmo 16/2001-129, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2000, č. j. 25 Cm 109/97-98. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"), a právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Současně stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvého stupně.
Z připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 25 Cm 109/97, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Žalobou, doručenou soudu 29. 1. 1996, se vedlejší účastník řízení po stěžovatelce domáhal zaplacení Kč 13.150.000,- jako doplatku kupní ceny za část privatizovaného majetku státního podniku R. V. , a to provoz D. Platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 1997, č. j. 4 Ro 119/96-11, bylo žalobě vyhověno. Stěžovatelka proti tomuto platebnímu rozkazu podala odpor. Ve vyjádření k žalobě provedla kompenzační námitku, odůvodněnou tím, že jí prodaná část podniku je, vlivem umístění nezbytné technické infrastruktury mimo její areál, zcela nefunkční, čímž dochází ke škodě na majetku stěžovatelky.
Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2000, č. j. 25 Cm 109/97-98, bylo žalobě vyhověno. Soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník řízení splnil své smluvní povinnosti tím, že převedl a předal stěžovatelce to, k čemu se zavázal. Na tom nic nemění skutečnost, že převáděná část podniku nebyla funkční. Vedlejší účastník řízení přitom neporušil žádnou svoji zákonnou povinnost, a proto není povinen k náhradě jakékoliv stěžovatelkou tvrzené škody. Proti rozsudku se stěžovatelka odvolala. Poukázala na své předchozí námitky k žalobě s tím, že se soud prvého stupně s posouzením smluvních závazků obou smluvních stran zabýval nepřípustně jednostranným způsobem.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2003, č. j. 8 Cmo 16/2001-129, byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen, a návrh na připuštění dovolání (učiněný při jednání před odvolacím soudem právním zástupcem stěžovatelky) byl zamítnut. Odvolací soud dospěl při nezměněných skutkových zjištěních k závěru, že předmětem smlouvy nebyla nefunkční organizační složka. Do předmětné části podniku byla příslušná média potřebná k jeho provozu zavedena a bylo na stěžovatelce, aby si jejich dodávky zajistila. I odvolací soud neshledal v postupu vedlejšího účastníka řízení porušení jeho zákonných povinností. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala dovolání. Namítala, že závěr odvolacího soudu o funkčnosti jí privatizované jednotky není správný, neboť prodáno bylo něco, co objektivně nemohlo sloužit k provozování podniku.
Dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2004, č. j. 32 Odo 557/2003-145, zamítnuto. Přípustnost dovolání dovolací soud shledal v otázce, zda skutečnost, že se zdroje a zařízení potřebné pro dodávky médií nenacházejí v prodávané části podniku, a že jejich dodávky byly přerušeny ze strany sousední společnosti, v jejímž podniku se nacházejí, činí takovou část podniku nezpůsobilou být jako samostatná organizační složka předmětem smlouvy o prodeji části podniku ve smyslu §487 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "obch. z."). Dovolací soud přitom neshledal, že k tomu, aby část podniku mohla být samostatnou organizační složkou bylo nezbytnou podmínkou, aby se zdroje a zařízení pro dodávky médií nacházely v areálu této části podniku. Ani přerušení dodávek médií nečiní z části podniku nesamostatnou organizační složku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy vůbec nezabývaly obsahem privatizačního projektu č. 1354, konkrétně "komplexní charakteristikou privatizované jednotky," "formulářem č. 2 (B) bod 10. a č. 4 (B) bod 2. 6.," respektive informacemi z nich vyplývajícími, které jsou v rozporu se skutečností. Závěr, že bylo pouze na stěžovatelce, aby si přívod potřebných médií zajistila, považuje za přepjatě formalistický a materiálně odporující konkrétní situaci. Přitom např. elektrickou energii si od sousedního podniku (z něhož vedl přívod médií) nemohla zakoupit, protože k takové činnosti nebyl tento podnik oprávněn. Pokud vedlejší účastník řízení rozdělil privatizovaný podnik na dvě části z nichž jednu učinil zcela závislou na druhé, pak tuto závislou část neměl vydávat za samostatnou. Závěry obecných soudů jsou tedy podle stěžovatelky v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
K ústavní stížnosti se vyjádřili všichni účastníci řízení i vedlejší účastník řízení.
Nejvyšší soud ČR uvedl, že jako dovolací soud nebyl v uvedeném případě oprávněn přezkoumávat skutkový základ věci. Závěr o tom, zda určitá část podniku je či není samostatnou organizační složkou ve smyslu §487 obch. z., nemůže být závislý na chování dodavatele médií do této části podniku.
Podle Vrchního soudu v Olomouci se jak odvolací soud, tak soud prvého stupně podrobně zabývaly stěžovatelkou navrhovanými důkazy a z nich uvedená skutková zjištění byla uvedena v rozsudku soudu prvého stupně a převzata jako správná odvolacím soudem. Neschopnost podnikatele zajistit si média potřebná pro provoz svého podniku nemůže být, podle názoru tohoto soudu, důvodem pro nesplnění smluvně převzatých povinností.
Krajský soud v Ostravě odkázal na jím provedené dokazování a svůj právní názor, vyslovený v rozsudku napadeném ústavní stížností.
Fond národního majetku neshledává, že by předmětnými soudními rozhodnutími došlo k porušení základních práv, kterých se stěžovatelka dovolává.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Přitom právo na spravedlivý proces rozhodně nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci, nebo na vyhovění jakémukoliv návrhu účastníka v průběhu řízení, nýbrž pouze jako právo na řízení, které odpovídá všem kritériím daným ústavním pořádkem a v jejich mezích procesními předpisy.
Nemůže obstát námitka, že se obecné soudy nezabývaly všemi stěžovatelkou navrženými důkazy, a namítaným rozporem mezi informacemi, které vedlejší účastník řízení o prodávané části podniku stěžovatelce podal, a skutečností. Důkazy, o které stěžovatelce v této souvislosti jde, jsou konstatovány na str. 5 rozsudku soudu prvého stupně. S namítaným rozporem se obecné soudy všech stupňů zabývaly. Soud prvého stupně na str. 9 rozsudku. Umístění zdrojů infrastruktury mimo areál předmětného podniku označil za vady a chybějící věci převáděné části podniku. Odvolací soud se jím zabýval na str. 8 rozsudku. Dovodil, že tyto skutečnosti nemají za následek nefunkčnost či neprovozuschopnost předmětného podniku. Dovolací soud tím, že připustil řešení otázky zásadního právního významu, zda skutečnost, že se zdroje a zařízení potřebné pro dodávky médií nenacházejí v prodávané části podniku a že jejich dodávky byly přerušeny ze strany sousední společnosti, v jejímž podniku se nacházejí, činí takovou část podniku nezpůsobilou být jako samostatná organizační složka předmětem smlouvy o prodeji části podniku ve smyslu §487 obch. z. Vyslovil názor, že z hlediska způsobilosti části podniku být samostatnou organizační složkou schopnou prodeje, nelze dovodit nutnost, aby se zdroje a zařízení pro dodávky médií nacházely v areálu této části podniku. Jestliže tomu tak není, pak stačí, pokud jsou do prodávané části podniku zavedena, jak tomu bylo podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů v posuzovaném případě.
Pokud jde o hmotněprávní závěry soudů všech stupňů, tyto v posuzovaném případě není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat, protože se týkají výlučně výkladu a aplikace jednoduchého práva. Vymezení podniku, respektive jeho části, a způsobilost této části k samostatné existenci, je otázkou jednoduchého práva bez přímého vztahu k základním právům stěžovatelky.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (např. II. ÚS 644/02) lze zasáhnout do výkladu jednoduchého práva obecných soudů pouze v případech konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně v případě svévolné aplikace jednoduchého práva. Nikoli však každý případ konkurence interpretačních alternativ volá po zásahu Ústavního soudu. Pokud by tomu tak bylo, popřel by Ústavní soud svou proklamaci a stal se pravidelnou odvolací instancí, běžně přezkoumávající rozhodnutí obecných soudů, neboť nepochybně každá norma, i ta nejjednodušší, může mít řadu vzájemně si konkurujících interpretací.
Proto není Ústavní soud oprávněn svým rozhodnutím změnit výklad jednoduchého práva, dovozený obecnými soudy, a to i kdyby s ním nesouhlasil, pokud tímto výkladem není zároveň porušováno některé ze základních práv.
V posuzovaném případě tímto výkladem nedošlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, jak se domnívá stěžovatelka. Obecné soudy procesně správným způsobem zjistily skutkový základ a právní závěry soudů všech stupňů se dostatečným způsobem vypořádaly jak s tímto skutkovým základem, tak s uplatněnými nároky a námitkami účastníků řízení. Závěry soudů v tom směru, že uplatněný nárok vedlejšího účastníka řízení vyplývá z porušení zásady pacta sunt servanda ze strany stěžovatelky, a že kompenzační námitka stěžovatelky nemůže obstát, vzhledem k porušení zásady vigilantibus iura scripta sunt z její strany, jsou ústavně konformní a extrémně nevybočují za zásad spravedlnosti. Obě uvedené právní zásady přitom zvláště vystupují do popředí v oblasti obchodněprávních vztahů, o něž v posuzovaném případě jde.
Ani právo na podnikání nemohlo být v posuzovaném případě dotčeno. Žádný orgán veřejné moci stěžovatelce nebránil v tom, aby podnikala v předmětném areálu. Rozhodnutí obecných soudů v posuzovaném případě nebylo vůbec způsobilé do tohoto práva zasáhnout.
Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, a jako taková byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Protože byla odmítnuta ústavní stížnost, byl tím zároveň odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, a to vzhledem k akcesorické povaze tohoto návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu