ECLI:CZ:US:2004:2.US.334.04
sp. zn. II. ÚS 334/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Bc. M. Z., zastoupeného JUDr. M. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2004, sp.zn. 27 Co 145/2003 (ve výroku II., III. a IV), za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 8 C 86/2002, ze dne 25. 2. 2003 tak, že bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci částku 5.900 Kč a náklady řízení ve výši 14.689 Kč (ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně 8% úroku byl rozsudek potvrzen). Uvedená částka představovala nezaplacenou odměnu za uveřejnění inzerátu stěžovatele v souvislosti s otevřením jeho prodejny chovatelských a zahrádkářských potřeb Z. S. v žalobcem vydávaném týdeníku M. a měsíčníku N., přičemž krajský soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla ústní formou uzavřena smlouva, jejímž předmětem byl závazek žalobce uveřejnit inzerát ve prospěch stěžovatele a závazkem stěžovatele bylo zaplatit předmětnou částku.
Stěžovatel namítá, že z odůvodnění rozsudku krajského soudu nelze zjistit, na základě jakých konkrétních zjištění dospěl krajský soud k závěru o existenci dohody mezi účastníky o ceně za otištění předmětných inzerátů. Soud nesprávně dovozuje existenci dohody o odměně z jejího jednostranného stanovení svědkem K., avšak nevzal v úvahu, že nebyla prokázána její akceptace stěžovatelem. Stěžovatel pokládá za nepřesvědčivou úvahu soudu o existenci smlouvy dovozenou z toho, že žalobce opakovaně otiskl ve svých periodicích inzerát, neboť žalobce mohl předpokládat, že se se stěžovatelem, coby bývalým kolegou, nějakým způsobem dohodne. Stěžovatel neměl zájem inzerovat nepravdivé termíny otevření prodejny a inzerovat nepravdivé logo firmy. Existenci smlouvy soud nesprávně dovozuje z toho, že před otevřením prodejny nebyla prováděna jiná inzerce než v periodicích žalovaného, stěžovatel si přitom objednal reklamní kampaň u firmy J. T. a neměl zájem na provádění jiné, zákazníky matoucí reklamy. Dle jeho názoru jsou právní závěry krajského soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Přiznáním odměny žalobci soud nesprávně aplikoval právo a nerespektoval kogentní normy (§45 odst.1, §45 odst. 1 obč. zák. s přihl. k §1 odst. 2 obch. zák.)
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odlišný názor stěžovatele na spornou věc nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Uvádí, že při hodnocení věci vycházel s ohledem na neexistenci písemně uzavřené smlouvy z účastnických a svědeckých výpovědí, přičemž okolnosti, které jej vedly k právním závěrům, rozvedl v odůvodnění rozhodnutí. Zdůraznil, že z provedených důkazů vyplynulo, že jediná inzerce, která byla provedena před otevřením prodejny, byla inzerce v novinách žalobce.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 8C 86/2002, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že krajský soud při rozhodování o věci vycházel ze všech důkazů provedených před soudem prvého stupně, část listinných důkazů a výslech žalovaného stěžovatele a svědka K. u jednání zopakoval. Po vyhodnocení všech důkazů pak dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření ústní smlouvy o zveřejnění inzerátů. V odůvodnění rozhodnutí podrobně a přesvědčivě rozvedl, z jakých důvodů uvěřil tvrzení žalovaného a v jeho prospěch svědčících nepřímých důkazů. Uvedl, proč považoval za věrohodnou výpověď svědka K., jako osoby nezávislé od obou účastníků, který přesně popsal, jak došlo k dohodě o inzerci ve prospěch stěžovatele a ke stanovení ceny za inzerci. (Cena byla stanovena dle platného ceníku s poskytnutím slevy, neboť stěžovatel uvedl maximální částku, kterou hodlá investovat.) Výpověď tohoto svědka byla podpořena i tvrzením další svědkyně. Krajský soud zdůraznil svou úvahu, dle které se jeví jako logické, že stěžovatel měl zájem na reklamní kampani v souvislosti s otevřením prodejny a naopak se jeví jako nelogické, že by žalobce o své vůli, bez vědomí či souhlasu stěžovatele, ve svých novinách několikrát otiskoval reklamu na otevření prodejny s různými daty zahájení prodeje. V odůvodnění rozhodnutí se vypořádal i s námitkou stěžovatele ohledně zadání reklamy u jiného subjektu než je žalobce a uvedl, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že jiný subjekt před otevřením prodejny reklamu neprováděl.
Z výše uvedeného je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry krajského soudu. Stěžovatel přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již soud vypořádal a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecným soudem, a to i kdyby by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, neboť platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Jak Ústavní soud ověřil, krajský soud postupoval v řízení v souladu s principy zakotvenými v Listině, své rozhodnutí v souladu s ust. §157 o.s.ř. odůvodnil, tzn. že uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Jeho právní závěr, dle kterého došlo mezi účastníky sporu k uzavření ústní dohody, splněné pouze ze strany žalobce, pak nelze považovat za právní závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval. Pouze v tomto případě by mohl být dán důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho neústavnost. Skutečnost, že krajský soud svá rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu