ECLI:CZ:US:2004:2.US.339.03
sp. zn. II. ÚS 339/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené JUDr. J. M., advokátem, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. dubna 2003, č. j. 7 Co 802/2003-59, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 29. května 2002, č. j. 2 D 687/2001-39, za účasti Okresního soudu v Písku a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. dubna 2003, č. j. 7 Co 802/2003-59, jímž bylo odmítnuto její odvolání proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 29. května 2002, č. j. 2 D 687/2001-39. Tímto usnesením soud prvního stupně zastavil podle §104 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") řízení o dědictví po zemřelé B. B., protože nebyl zjištěn žádný majetek, který by měl být předmětem dodatečného projednání dědictví po zůstavitelce.
Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích výše uvedeným usnesením odmítl. Odvolací soud vyšel z ustanovení §175h odst. 3 o. s. ř., které neumožňuje odvolání mj. proti usnesení o zastavení řízení. Přisvědčil sice stěžovatelce, že soud prvního stupně měl v řízení postupovat podle §175h odst. 1 o. s. ř., a nikoliv podle §104 odst. 2 o. s. ř., ale protože výrok soudu prvního stupně o zastavení řízení odpovídá znění ustanovení §175h odst. 1 o. s. ř. má za to, že soud prvního stupně rozhodl správně.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Porušení práva na dědění, zakotveného v čl. 11 Listiny spatřovala v tom, že soud prvního stupně v řízení nepřihlédl k důkazům, jimiž mělo být vlastnictví zůstavitelky k uváděnému majetku prokázáno a tyto důkazy neprovedl (zejména důkaz usnesením bývalého Státního notářství v Písku ze dne 1. prosince 1963, č. j. D 633/63-21). Tyto vady měly za následek, že soud dědické řízení zastavil, navíc podle nesprávného ustanovení §104 odst. 2 o. s. ř., protože nezjistil žádný majetek. Porušení práva na spravedlivé projednání věci spočívalo v tom, že soud prvního stupně, ačkoliv bylo prokázáno, že zůstavitelka majetek, který byl předmětem řízení, nabyla, řízení nesprávně zastavil s odůvodněním, že žádný majetek nezjistil. Odvolací soud měl zkreslit jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i odvolání stěžovatelky proti němu. Stěžovatelka vychází z toho, že zůstavitelka vlastnila majetek, který byl předmětem řízení, a proto měl být na místě postup dle ustanovení §175q o. s. ř. Postupem odvolacího soudu, který odvolání jako nepřípustné podle §218 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §175h odst. 3 o. s. ř. odmítl, bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka setrvává na stanovisku, že zůstavitelka zanechala majetek nikoli nepatrné hodnoty, přičemž zjištění soudů, že tento majetek pozbyla, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť soudy vyšly pouze ze zprávy Katastrálního úřadu v Hradci Králové a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, č. j. 8 C 128//92-189. Uvedená zpráva i rozsudek neprokazují, že by zůstavitelka nemovitosti pozbyla. Porušení práva na pokojné užívání majetku pak stěžovatelka spatřovala v tom, že jí soudy zbavily možnosti dědictví po zůstavitelce užívat.
Účastník řízení - Krajský soud v Českých Budějovicích - ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odvolání bylo odmítnuto, protože směřovalo proti usnesení soudu prvního stupně, v němž se obsahově řešila otázka, zda zůstavitelka ke dni smrti vlastnila majetek, ohledně něhož bylo navrhováno dodatečné projednání dědictví. Jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by existoval majetek, který by bylo nutno projednat, bylo řízení zastaveno a následné odvolání odmítnuto. Odvolací soud dospěl ohledně rozhodnutí soudu prvního stupně k závěru, že ač bylo zastaveno pro nedostatek podmínky řízení (§104 odst. 2 o. s. ř.), obsahově bylo zastaveno pro nedostatek majetku (tedy z důvodu §175h odst. 1 o. s. ř.). Dále podotkl, že stěžovatelka by své tvrzení ohledně vlastnictví k nemovitostem musela prokázat ve sporném řízení nebo by toto tvrzení musela mít alespoň osvědčeno.
Druhý účastník řízení - Okresní soud v Písku - ve svém vyjádření konstatoval, že v provedeném řízení soud vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu a podrobně vyložil, z jakých zjištění při svém rozhodování vycházel. V katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí vedeno Město Hradec Králové a nikoliv zůstavitelka B. B. Stěžovatelka měla možnost domáhat se vydání po jejich držiteli. To učinila, avšak se svým nárokem neuspěla.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Předmětnou stížnost přezkoumal z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, protože pouze z tohoto pohledu je oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka namítala porušení práva na dědění, práva na spravedlivý proces a práva na pokojné užívání majetku. Ústavní soud ze spisu vyžádaného od Okresního soudu v Písku dovodil, že v řízení o dodatečném projednání dědictví a ani v rozhodnutích obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Soud prvního stupně i odvolací soud postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, tedy s občanským soudním řádem. V řízení před soudem prvního stupně byl náležitě zjištěn majetek zůstavitelky, resp. nebylo prokázáno, že by existoval majetek, který by bylo nutno projednat v dodatečném dědickém řízení. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že účelem dědického řízení je provedení vypořádání dědictví a nikoliv řešení majetkových sporů nebo provádění důkazního řízení o majetku, který náleží do dědictví, jak by mohlo z obsahu ústavní stížnosti vyplývat. Nestačí, že stěžovatelka v dědickém řízení pouze tvrdí, že zůstavitelka v době smrti vlastnila nemovitosti, které měly být předmětem dědického řízení, nýbrž toto svoje tvrzení by musela i prokázat (např. soudním rozhodnutím vydaným ve sporném řízení o určení vlastnictví). Pokud ve sporu o vydání nemovitosti, který probíhal před ústavní stížností napadeným řízením o dodatečném projednání dědictví, neuspěla, jedná se o věc rozhodnutou a stěžovatelka se nemůže domáhat změny například cestou dodatečného projednání dědictví. K namítaným vadám Ústavní soud podotýká, že soudy řádně zjistily skutkový stav a vyložily, které důkazy provedly a jaké závěry z nich vyvodily. Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto, je rovněž v naprostém souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (§218 o. s. ř. ve spojení s §175h odst. 3 o. s. ř.) a nezakládá tudíž vadu, která by znamenala porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. června 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu