ECLI:CZ:US:2004:2.US.342.03
sp. zn. II. ÚS 342/03
Usnesení
II. ÚS 342/03
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) F. J., 2) A. A., 3) J. M., 4) M. H., 5) A. Ž., 6) M. Ž., 7) M. V., 8) A. V., 9) A. V., 10) F. S., 11) A. S., 12) A. S., 13) J. S., 14) J. S., 15) M. S., 16) A. B., 17) R. O., 18) E. M., 19) R. P., 20) F. P., 21) M. D., 22) J. V., 23) J. V., 24) J. P., 25) B. Š., 26) F. V., 27) M. H., 28) F. B., 29) J. B., 30) E. F., 31) P. A., a 32) Ing. J. Š., všech zastoupených JUDr. V. V., advokátem, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2003, č. j. 13 Co 35/2003-14, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. listopadu 2002, č. j. 13 C 231/98-83, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky-České národní banky, Na Příkopě 28, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 a tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to článkem 1, článkem 2 odst. 2 a 3, článkem 11 odst. 1 a 4, článkem 36 odst.1 a 3, a článkem 38 odst. 2.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že postupem soudů bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv pouze podle článku 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny, a podle článku 38 odst. 2 Listiny, protože se soudy nezabývaly podstatou jejich žaloby.
Stěžovatelé uvedli, že zakoupili akcie A. P., a. s., ve jmenovité hodnotě 141 900,- Kč, a poukázali na okolnosti, za nichž byla dne 17. září 1996 zavedena vedlejším účastníkem řízení v A. P., a. s., nucená správa, která měla být preventivním opatřením a vést k obnovení stability a likvidity banky. Vedlejší účastník řízení deklarovaný cíl nezajistil, naopak v průběhu nucené správy její "zdravou část" prodal zahraničnímu investorovi. Poněvadž stávajícím akcionářům zůstala tzv. "špatná část" banky, po podání návrhu na její likvidaci a označeným postupem vedlejšího účastníka řízení došlo ke znehodnocení akcií stěžovatelů až na nulovou hodnotu. Podle názoru stěžovatelů tím došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a proto se domáhali náhrady škody. Jejich žalobě soudy nevyhověly s poukazem na dosud neukončenou likvidaci předmětné banky, aniž byl vzat zřetel na znalecký posudek, předložený v průběhu řízení stěžovateli, vypracovaný znalcem z oboru ekonomika, odvětví cen a odhadů, se zvláštní specializací na oceňování cenných papírů, a na další důkazy, navrhované stěžovateli.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 231/98. Z něj vyplývá, že stěžovatelé se spolu s dalšími deseti osobami po vedlejším účastníkovi řízení domáhali zaplacení celkem 207 820,- Kč (tj. jmenovité hodnoty akcií) z titulu náhrady škody, způsobené nesprávným úředním postupem. Ke škodě na majetku stěžovatelů mělo dojít snížením hodnoty akcií A. P., a. s., ve vlastnictví stěžovatelů před zavedením nucené správy vedlejším účastníkem a po ukončení této nucené správy. Měli za to, že je v rozporu s dobrými mravy, aby byl princip ochrany vlastnických práv vkladatelů a stability bankovnictví upřednostněn na úkor vlastnických práv akcionářů banky. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. listopadu 2002, č. j. 13 C 231/98-83, byla žaloba jako předčasná zamítnuta. Proti tomuto rozsudku se žalobci odvolali. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2003, č. j. 13 Co 35/2003-14, byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, navrhl odmítnout či zamítnout ústavní stížnost. Dále odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků a uvedl, že soud prvého stupně provedl ve věci dokazování v dostatečném rozsahu, jednání soudů obou stupňů bylo veřejné, stěžovatelé byli poučeni o svých procesních právech a byla jim dána možnost vyjádřit se k věci.
Česká republika-Česká národní banka, jako vedlejší účastník řízení, navrhla, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Odkázala na svá předchozí vyjádření ve věci a ztotožnila se s odůvodněním, obsaženým v rozsudcích soudů obou stupňů.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud nezjistil zásah do práv, kterých se stěžovatelé v ústavní stížnosti dovolávají. Soud prvého stupně rozhodl ve věci v souladu s procesními předpisy, když se vypořádal jak s žalobou na náhradu škody, uplatněnou mj. i stěžovateli, jako akcionáři A. P., a. s., proti vedlejšímu účastníkovi řízení, tak s důkazními návrhy. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, v souladu s procesními předpisy přezkoumal a opodstatněně rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v odvolání a vysvětlil, proč závěry soudu prvého stupně, týkající se předčasnosti žaloby s ohledem na probíhající likvidaci banky, jejíž akcie stěžovatelé vlastní, považuje za správné. Ústavní soud nemá ústavně právní výhrady k právnímu názoru soudů obou stupňů, že jistotu ohledně majetkové újmy na straně žalobců přinese až ukončení likvidace A. P., a. s., a nikoliv znalecký posudek, předložený v řízení stěžovateli, který je pouhou prognózou, jakkoliv pravděpodobnou.
Co se týká namítaného zásahu do práva stěžovatelů podle článku 11 odst. 1 a 4 Listiny, Ústavní soud jej neshledal z obdobných důvodů, jak jsou uvedeny shora. Ústavní stížností napadaným postupem soudů obou stupňů totiž nedošlo k takovému zásahu do majetkových práv stěžovatelů, který by byl nezvratný a který by jinak než cestou ústavní stížnosti nebylo možné napravit. Za současného stavu věci (tj. do skončení likvidace společnosti, jejíž akcie stěžovatelé vlastní) nelze učinit jednoznačný závěr, k jakému zásahu do majetkových práv stěžovatelů došlo, tedy, zda tento zásah má povahu kvalifikovaného zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní stížnost byla proto shledána zjevně neopodstatněnou, a proto byla dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2004
JUDr. Jiří Malenovský, v. r.
předseda senátu