ECLI:CZ:US:2004:2.US.342.04
sp. zn. II. ÚS 342/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti S. V., zastoupeného JUDr. Z. R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2004, sp. zn. 35 Co 27/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 8. 2003, sp. zn. 20 C 73/2000, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 (stěžovatel v textu stížnosti zjevně nesprávně označuje Obvodní soud pro Prahu 4), a to s odkazem na údajné porušení čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR a čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 20 C 73/2000, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem ze dne 1. 8. 2003, čj. 20 C 73/2000-113, bylo stěžovateli jakožto žalovanému uloženo vyklidit a vyklizený byt 2+1, I. kategorie v 7. podlaží domu v Rumunské ulici v Praze 2 (dále též "předmětný byt") odevzdat žalobkyni (Městská část Praha 2) do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že žalobkyně je vlastnicí domu, v němž se nachází byt, k jehož vyklizení byl stěžovatel zavázán. Nájemkyní tohoto bytu byla do své smrti (21. 10. 1998) paní V. V., babička stěžovatele. Soud postupoval podle ustanovení §706 odst. 1 věta prvá zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), a konstatoval, že stěžovatel nesplnil podmínky aplikovaného ustanovení. Neprokázal především, že by žil v předmětném bytě se svojí babičkou v den její smrti ve společné domácnosti. Pokud jde o druhou podmínku, tedy prokázání, že nemá vlastní byt, stěžovatel ani v tomto případě soudu nenabídl příslušné důkazy. Vzhledem k nenaplnění podmínky předchozí se však soud druhou podmínkou detailněji nezabýval.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2004, čj. 35 Co 27/2004-134, rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil. Změnil pouze výrok o nákladech řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvádí, že soud I. stupně opatřil pro své rozhodnutí dostatek důkazů, z nichž vyvodil správné skutkové závěry a provedl i správné hodnocení věci. Námitky stěžovatele neshledal důvodnými.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. V prvé řadě namítá, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 4, dle něhož bylo v žalobě chybně uvedené rodné číslo stěžovatele následně žalobkyní opraveno a v ostatních podáních je již citováno číslo správné, je zcela vymyšlené. Rodné číslo nebylo nikdy v řízení před soudem prvního stupně uvedeno správně ani nebylo opraveno. Stěžovatel nebyl vyzván k jeho opravě. Soud jej tak obesílal v rozporu se žalobou a odvolací soud v odůvodnění uvedl nepravdivé skutečnosti nepodložené důkazy. Soud prvního stupně tak změnil žalobu svévolně sám a jednal za žalobkyní, aniž ji vyzval k opravě žaloby. Odvolací soud bez ohledu na to rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Pochybil též tím, že nepřipustil výpověď jeho otce, ač byla před soudem prvního stupně navržena.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 2, a vedlejšího účastníka řízení, Městskou část Praha 2, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění a právní závěry napadených rozhodnutí. S námitkami stěžovatele nesouhlasí.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. K námitkám stěžovatele uvádí, že rodné číslo není náležitostí žaloby. Uvede-li žalobce v žalobě rodné číslo žalovaného a dopustí-li se v něm chyby, kterou však následně opraví bez výslovné výzvy soudu tím, že ve svých dalších podáních uvádí správné označení žalovaného, jako v projednávaném případě, je vada bez dalšího odstraněna. Není povinností soudu vydávat rozhodnutí o opravě podání, učiněné účastníkem. Soud též připomíná, že stěžovatel jednoznačně věděl, že je účastníkem řízení na straně žalované, neboť byl v řízení aktivní, činil úkony a navrhoval důkazy a zmíněnou námitku uplatnil až v odvolání proti v pořadí druhému rozsudku soudu I. stupně. Dále soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Městská část Praha 2 se přípisem ze dne 20. 8. 2004 svého postavení vedlejšího účastníka vzdala, a Ústavní soudu s ní proto dále jako s vedlejší účastnicí nejednal.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatel především polemizuje se závěry odvolacího soudu k jeho odvolacím námitkám obsahově shodnými s námitkami, obsaženými nyní i v ústavní stížnosti. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
K takovému závěru Ústavní soud v projednávaném případě nedospěl. Jádrem sporu je chybné označení stěžovatele v původní žalobě. Žalobkyně žalovaného označila jménem, uvedla jeho bydliště a rodné číslo. To však uvedla chybně, neboť rodné číslo stěžovatele je. V dalších svých podáních žalobkyně již užívala bezchybné označení stěžovatele, tedy včetně správně uvedeného rodného čísla (č. l. 47 a násl.). Teprve v odvolání proti v pořadí druhému rozhodnutí soudu I. stupně stěžovatel začal namítat, že žaloba zjevně směřuje proti jiné osobě, s tím, že je irelevantní, že stěžovatel byl specifikován nad rámec požadavků ustanovení §79 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Pokud by došlo ke změně v osobě žalovaného, měl o tom soud rozhodnout usnesením, k čemuž nedošlo. Odvolací soud se s námitkami stěžovatele ve svém rozhodnutí vypořádal. Uvedl, že rodné číslo bylo uvedeno mylně v důsledku písařské chyby. Tato chyba byla následně opravena a v dalších podáních bylo rodné číslo udáváno správně. Taková písařská chyba v daném případě nezpůsobuje nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného. Citovaný závěr Ústavní soud neshledává zjevně vybočujícím z mezí ústavnosti. Náležitosti návrhu upravuje ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř., které uvedení rodného čísla, jakožto údaje identifikujícího účastníka, nepožaduje, jak ostatně připouští i stěžovatel ve svém odvolání. Nedostatek takového údaje tak v prvé řadě nemohl vést soud k postupu dle ustanovení §43 odst. 1, tedy k výzvě k odstranění vad. Uvedený postup je totiž na místě pouze v případě, kdy podání neobsahuje všechny stanovené náležitosti, je nesrozumitelné či neurčité, o což v projednávaném případě zjevně nešlo. Neurčitým podáním by mohlo být například nedostatečné označení účastníků, jež by neumožňovalo jeho přesnou identifikaci. Z projednávané žaloby však taková skutečnost zjevně nevyplývala. Nelze také usoudit, že by soud obesílal stěžovatele v rozporu se žalobou. V žalobě byl stěžovatel dostatečně specifikován a soud zjevně neměl o jeho identifikaci pochybnosti. Konečně ani stěžovatel nezpochybňoval v dané fázi řízení to, že je ve sporu pasivně legitimovaným, a jak upozorňuje i odvolací soud, byl v řízení sám aktivní. Postup obecných soudů tedy i Ústavní soud shledává ústavně konformním, a to i s ohledem na to, že opakovaně odmítl akceptovat přepjatý formalismus, a naopak soustavně zdůrazňuje nutnost aplikace práva s přihlédnutím k jeho smyslu a účelu.
Stěžovatel dále spatřuje pochybení odvolacího soudu i v tom, že nesprávně nepřipustil výpověď jeho otce, ačkoli byla v řízení před soudem prvého stupně navržena. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí opak. Důkaz výslechem otce stěžovatele byl uplatněn v odvolacím řízení nově, v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 o.s.ř. Stěžovatel výslech tohoto svědka nenavrhl. Skutečnosti a důkazy neuvedené před soudem I. stupně mohou být účinně uplatněny před soudem odvolacím jen výjimečně, za podmínek stanovených v §205a odst. 1 o.s.ř., které však v souzeném případě nenastaly.
Klíčovým se tak stává zjištění, zda návrh na výslech svědka S. V., otce stěžovatele, byl v odvolacím řízení uplatněn nově. Z obsahu spisu vyplývá, že důkaz výslechem svého otce navrhl stěžovatel písemně v řízení před soudem I. stupně (č. l. 96 spisu). Při jednání před soudem I. stupně dne 17. 7. 2003 právní zástupce žalovaného uvedl, že na výslechu otce stěžovatele netrvá a nemá další návrhy na doplnění dokazování. Při jednání u téhož soudu dne 1. 8. 2003 byl stěžovatel poučen podle ustanovení §119a o.s.ř. a ani poté nenavrhl další doplnění dokazování. Jak již bylo výše uvedeno, návrh na provedení důkazu výslechem svědka, navržený znovu v odvolání stěžovatele, posoudil odvolací soud jako nový návrh důkazu neuplatněného před soudem prvého stupně (s odkazem na §205a o.s.ř.). S tímto závěrem však nelze souhlasit. Sdělení právního zástupce, že na provedení důkazu výslechem otce stěžovatele netrvá, nelze považovat za zpětvzetí návrhu na provedení tohoto důkazu. Podle ustanovení §41a odst. 3 o.s.ř. může být úkon odvolán, jen jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem. Návrh na provedení uvedeného důkazu byl obsažen v písemnosti stěžovatele ze dne 11. 4. 2003, doručené soudu dne 17. 4. 2003. Vyjádření, že na uvedeném důkazu stěžovatel netrvá, bylo předneseno na jednání dne 18. 7. 2003. Návrh na provedení důkazu tedy nebyl účinně odvolán. Uvedené vyjádření právního zástupce stěžovatele může být pro soud jen podnětem k posouzení, zda navrhovaný důkaz provede, popřípadě, zda od nařízeného důkazu neupustí; důkaz však neprovede nebo od jeho provedení upustí jen tehdy, jde-li o důkaz, jehož provedení není potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. O tom, který z navrhovaných důkazů bude za řízení proveden, rozhoduje soud (§120 odst. 1, věta druhá, o.s.ř.). Z pohledu odvolacího řízení jde o "nový" důkaz tehdy, jestliže nebyl navržen v průběhu řízení před soudem prvního stupně (tj. od jeho zahájení do vyhlášení rozsudku) žádným z účastníků a nebyl ani proveden soudem prvního stupně podle ustanovení §120 odst. 3, věty první, o. s. ř. V případě, že důkaz byl za řízení před soudem prvního stupně některým z účastníků označen (alespoň natolik konkrétně, aby mohl být individualizován), byl z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. před soudem prvního stupně uplatněn (a nejde tedy o "nový" důkaz v odvolacím řízení) bez ohledu na to, jak s ním soud prvního stupně naložil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 426/2002). V projednávané věci stěžovatel navrhl před soudem prvního stupně provedení důkazu výslechem svědka. I když na jeho provedení posléze netrval, nelze - jak vyplývá z výše uvedeného - důvodně dovozovat, že by tento důkaz nebyl před soudem prvního stupně uplatněn. Odvolací soud tedy rozhodl nesprávně, když dovodil, že uplatnění uvedeného důkazu v odvolacím řízení bránilo ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř. Námitce stěžovatele tak lze v této části přiznat jistou opodstatněnost. Ústavní soud se však dále zabýval i tím, zda neprovedení tohoto konkrétního důkazu v odvolacím řízení mohlo relevantně zasáhnout do ústavně chráněných práv stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem přezkumným. Bylo především na stěžovateli, aby mu nabídl konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci, z níž by vyplývalo, že právě důkaz výslechem jeho otce by byl pro výsledek řízení klíčovým. Stěžovatel tak však neučinil (konečně i projednávaná námitka je v návrhu uplatněna okrajově a velmi stručně, bez jakékoli ústavněprávní argumentace). Nezbytnost provedení uvedeného důkazu se nepodává ani z obsahu spisu. Soud prvého stupně provedl v řízení obsáhlé dokazování (řada listinných důkazů, výslech řady svědků, účastnický výslech stěžovatele) a obecné soudy jasně a logicky odůvodnily, které skutečnosti mají za prokázány, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Ústavní soud nezjistil, že by právě provedení navrhovaného důkazu, resp. opomenutí jeho neprovedení odůvodnit, bylo způsobilé ovlivnit výsledek celého řízení. Za daného stavu proto Ústavní soud nedospěl k závěru, že by postup odvolacího soudu mohl mít relevantní důsledky z pohledu ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud proto konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele jako účastníka řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla. Ustanovení Listiny, která garantují právo na soudní ochranu, nelze přirozeně vykládat tak, že by zahrnovala i právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu