ECLI:CZ:US:2004:2.US.349.04
sp. zn. II. ÚS 349/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci návrhu H. H., s. r. o. zastoupené JUDr. T. P., na zrušení rozhodnutí o stanovení výše náhrad z Fondu pojištění vkladů a o návrhu na zrušení části zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2004 zrušení blíže nespecifikovaného rozhodnutí Fondu pojištění vkladů, týkajícího se stanovení výše náhrady za pohledávku z vkladu stěžovatelky u U. b., a. s. v likvidaci, v konkursu, dále navrhuje prohlásit, že výplata náhrad ve výši stanovené ve smyslu §41e odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o bankách"), je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a rovněž se domáhá zrušení ustanovení §41e odst. 2 zákona o bankách.
Poté, kdy bylo Českou národní bankou U. b., a. s. odňato pravomocně povolení působit jako banka a rovněž byla Českou národní bankou Fondu pojištění vkladů oznámena neschopnost U. b., a. s. dostát svým závazkům, došlo k výplatě náhrad z Fondu pojištění vkladů v maximální výši 25.000 EUR pro jednu oprávněnou osobu. Podle názoru stěžovatelky je tato situace v rozporu s ustanovením čl. 1, 3 a 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť doposud byly náhrady vkladů provedeny buď v plné výši, nebo ve výši maximálně čtyř miliónů korun, a to již za účinnosti stávající právní úpravy pojištění vkladů (stalo se tak na základě ustanovení čl. II bodu 5. zákona č. 16/1998 Sb. a čl. II zákona č. 319/2001 Sb.). Vzhledem k tomu, že v případě majitelů účtů U. b., a. s. byla striktně dodržena zákonná maximální hranice náhrady ve výši 25.000 EUR, tj. v případě stěžovatelky 793.375,-- Kč, došlo tím k neodůvodněnému diskriminačnímu znevýhodnění a zásahu do jejího ústavně garantovaného práva vlastnit majetek, přičemž za bezprostřední zásah do svých práv považuje okamžik, kdy jí Fond pojištění vkladů v souladu se zákonem, avšak v příkrém rozporu se zmíněnými ústavními principy, vyplatil náhradu pouze v omezené výši.
Ústavní soud, dříve než přistoupí k meritornímu projednání návrhu, zkoumá, zda jsou splněny podmínky pro zahájení řízení před Ústavním soudem. Při tomto přezkumu dospěl k závěru, že byl podán návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Stěžovatelé, jako klienti U. b., a. s., obdrželi z Fondu pojištění vkladů náhradu toliko za pojištěné vklady, a to v souladu se zákonem o bankách. Náhrada jim byla poskytnuta na základě písemného vypořádání vkladu provedeného Fondem pojištění vkladů. Toto vypořádání nemá povahu rozhodnutí orgánu veřejné moci. Fond pojištění vkladů má postavení právnické osoby a zapisuje se do obchodního rejstříku. Jeho funkce spočívá zejména v zajištění náhrad majitelům pojištěných vkladů v souladu se striktně danými zákonnými kritérii, nejedná ve smyslu zákona vrchnostensky, poněvadž nerozhoduje o náhradách individuálními právními akty. Vzhledem k tomu, že Fond pojištění vkladů, byť státem zřizovaný, nemá povahu orgánu veřejné moci, nejedná se o subjekt pasivně legitimovaný v řízení o ústavní stížnosti. V posuzovaném případě nebyla splněna základní podmínka kladená na návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, tj. že návrh směřuje proti rozhodnutí či jinému zásahu orgánu veřejné moci [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, resp. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Pokud stěžovatelka ve svém podání uvádí, že účastníky řízení jsou rovněž Česká národní banka a Ministerstvo financí - ač tomu obsah petitu ústavní stížnosti neodpovídá (§34 odst. 1 druhá věta zákona o Ústavním soudu) - konstatuje Ústavní soud následující. Z obsahu ústavní stížnosti neplyne, jakým způsobem mělo Ministerstvo financí zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky. V samotném návrhu je o tomto orgánu veřejné moci jediná zmínka v souvislosti s dohodou o stanovení data zahájení výplaty náhrad za vklady u U. b., a. s. na den 17. 5. 2003, jež byla učiněna mezi Českou národní bankou, Ministerstvem financí a Fondem pojištění vkladů. V případě České národní banky je v návrhu uvedena celá řada aktů tohoto orgánu: rozhodování o odnětí povolení působit jako banka ve vztahu k U. b., a. s., oznámení Fondu pojištění vkladů o nemožnosti U. b., a. s. dostát závazkům vůči oprávněným osobám, dohoda o stanovení data zahájení výplaty náhrad za vklady u U. b., a. s. na den 17. 5. 2003, učiněná mezi Českou národní bankou, Ministerstvem financí a Fondem pojištění vkladů, rozhodnutí České národní banky o vyplacení náhrad za vklady z prostředků České národní banky, či poskytnutí bezúročného úvěru Fondu pojištění vkladů Českou národní bankou. Ústavní soud na prvním místě konstatuje, že postrádá konkrétní argumentaci stěžovatelky, jež by se týkala způsobilosti uvedených jednání České národní banky zasáhnout subjektivně do jejích ústavně garantovaných práv. Podstata tvrzení obsažených v návrhu spočívá toliko v obecném konstatování, že se jedná o diskriminující jednání, pokud doposud byly vypláceny náhrady za vklady ve výši nejméně čtyři miliony korun a v případě U. b. tomu tak nebylo. I za situace, kdyby Ústavní soud akceptoval stěžovatelkou dovozovanou způsobilost popsaných jednání České národní banky ke tvrzenému zásahu do jejích ústavně zaručených práv, byl by nucen konstatovat, že od jednání České národní banky popsaných v návrhu na zahájení řízení uplynula doba delší jednoho roku. Proto i za situace, kdy by bylo lze charakterizovat stěžovatelkou podaný návrh jako ústavní stížnost, jež svým významem podstatně převyšuje její vlastní zájmy, byl by takový návrh nepřípustný (§75 odst 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a Ústavní soud by byl nucen jej odmítnout [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
I přes předchozí závěry považuje Ústavní soud za důležité se z pohledu ústavněprávního vyjádřit i k věcné stránce problému. Jestliže pohledávky věřitelů z vkladů u banky nebyly v plné výši uhrazeny Fondem pojištění vkladů, je na věřitelích, aby využili všechny dostupné právní instrumenty k realizaci svých majetkových práv, za daného skutkového stavu věci přihlášením pohledávky do konkursu. Z hlediska právního nenahrazená část pohledávky stále existuje v nikterak omezené výši a nedochází tak k upření práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tento závěr nelze směšovat s faktem, že míra uspokojení pohledávky v konkursním řízení se může pohybovat v řádech jednotek či desítek procent. Právě právo jako společenská kategorie, která je nadána obecnou závazností, v podmínkách právního státu zakládá legitimní očekávání. Legitimní očekávání náhrady za vklad z titulu pojištění pohledávek z vkladů proto odpovídá maximální hranici stanovené zákonem, tedy ustanovením §41e odst. 2 zákona o bankách; ta byla ostatně určena provedením sekundárního pramene komunitárního práva jednotně pro všechny členské, resp. přidružené státy Evropské unie bez ohledu na ekonomická měřítka v jednotlivých zemích. Tato zákonná hranice by měla být korektivem ekonomického jednání (potenciálních) majitelů účtů, jež by mělo odpovídat míře rizika, které je spojeno s objemem finančních prostředků vložených na účtu u jedné banky. Jestliže se domáhá stěžovatelka vyšší náhrady z titulu pojištění pohledávky z vkladů, je její očekávání nelegitimní, poněvadž po státu může s úspěchem požadovat pouze splnění zákonem deklarované a garantované hranice náhrady. Počítá-li majitel účtu s jinou než zákonem stanovenou mírou náhrady, jedná se o pouhou ekonomickou spekulaci. Za dané situace proto nelze spatřovat nastalém stavu diskriminaci či nerovnost v přístupu k základním právům a svobodám ve smyslu čl. 1 a 3 odst. 1 Listiny.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud konstatuje, že návrh v části, v níž směřuje proti Fondu pojištění vkladů, je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, postihuje jej tedy důvod odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Za této procesní situace není stěžovatelka oprávněna navrhovat zrušení zákona nebo jeho části ve smyslu §64 odst. 1 písm. e) ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud návrh v senátu mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu