ECLI:CZ:US:2004:2.US.351.03
sp. zn. II. ÚS 351/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. I. S., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2003 sp. zn. 9 To 130/2001, rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. srpna 2002 č. j. 3 T 371/98-374, a návrhu na odložení vykonatelnosti těchto rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími obou obecných soudů bylo porušeno jeho právo na řádný proces, které je garantováno v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně jako prý došlo i k porušení článku 40 odst. 3 Listiny, zaručující každému právo na obhajobu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rozvádí jednotlivé námitky a uvádí, že stěžovateli bylo dne 15. 4. 1998 pod ČVS:OVV-299/98 sděleno obvinění, kterým bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 trestního zákona spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona bez uvedení přesné doby převzetí sdělení obvinění. Poškozený v této trestní věci, L. G., italský státní občan, byl však vyslechnut policejním orgánem dne 10. 4. 1998, tedy před zahájením trestního stíhání. Poškozený již v přípravném řízení nebyl jako svědek vyslechnut, a o jeho výslech se "pokusil" až nalézací soud; avšak poté, co obdržel tento soud zprávu od ošetřujícího lékaře poškozeného, byla jeho výpověď v souladu s ustanovením §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu čtena. Podle názoru stěžovatele bylo tímto postupem soudu nalézacího neoprávněným způsobem zasaženo do jeho práva na obhajobu, neboť výslech poškozeného měl být hodnocen pouze jako podání vysvětlení ve smyslu ustanovení §158 odst. 3 trestního řádu, a tato výpověď neměla mít povahu důkazu.
Stěžovatel není spokojen i s odůvodněním napadeného usnesení odvolacího soudu (a to jak s obsahem tak i s jeho rozsahem) a zdůrazňuje, že tento soud údajně jen "opsal" odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, proto je z tohoto důvodu netransparentní. V souvislosti s výše uvedenými námitkami stěžovatel poukazuje na právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2001 sp. zn. III. ÚS 371/01, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. č. 24, str. 291 a následující.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2003 sp. zn. 9 To 130/2001 se zjišťuje, že odvolání stěžovatele (dříve obžalovaného) proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. srpna 2002 č. j. 3 T 371/98-374, se podle ustanovení §256 trestního řádu zamítá.
V odůvodnění odvolací soud ve stručnosti zopakoval, že rozsudkem nalézacího soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, kterého se podle zjištění označeného soudu dopustil společně s již pravomocně odsouzenou mladistvou J. G. a s obžalovanou R. G.u, ohledně níž již rozsudek nabyl právní moci, tím, že společně dne 9. 4. 1998 kolem 23.00 hod., po odchodu z nádražní restaurace ČD Břeclav společně s italským státním příslušníkem L. G. tohoto napadli údery do obličeje, bitím a kopáním do celého těla, a to i ležícího na zemi, v úmyslu zmocnit se jeho peněženky a finanční hotovosti, přičemž mu způsobili škodu ve výši 18.150,-Kč, svého jednání zanechali a z místa činu utekli.
Poškozený byl nalezen ležící a zraněný na přechodu pro chodce projíždějící hlídkou policie. Za uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže, jímž byl stěžovatel pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2001 sp. zn. 1 T 263/2000 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2001 sp. zn. 8 To 202/2001, byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu výše citovaného rozsudku i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolací soud nejprve uvedl, že po přezkoumání výroků rozsudku nalézacího soudu z hlediska zákonnosti a odůvodněnosti i správnosti postupu řízení podle §254 trestního řádu dospěl k závěru, že námitky stěžovatele nejsou důvodné.
Řízení u nalézacího soudu bylo vedeno podle pokynů odvolacího soudu, které byly blíže vymezeny v jeho dřívějších usneseních. Soud prvního stupně se rovněž řídil právním názorem odvolacího soudu ohledně možnosti provést důkaz čtením výpovědi svědka L. G., kterou učinil před zahájením trestního řízení, a to za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu.
Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně správně posoudil výslech poškozeného jako úkon neodkladný a neopakovatelný ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu v tehdy platném znění, neboť je zřejmé, že bez výslechu poškozeného jako svědka by ve věci vůbec nemohlo být zahájeno trestní řízení vůči konkrétnímu pachateli či pachatelům a nebylo by možné zjistit, za jakých okolností došlo k poměrně závažnému zranění poškozeného. Odvolací soud hodnotil tuto výpověď jako jednoznačnou a srozumitelnou, podporovanou dalšími důkazy, takže nevznikly žádné pochybnosti o věrohodnosti tohoto svědka.
Námitku stěžovatele týkající se duševního zdraví poškozeného proto soud považoval za zjevně účelovou a bezpředmětnou.
V další části odůvodnění odvolací soud souhlasil se způsobem hodnocení důkazů, z nichž podle jeho názoru byl vyvozen i odpovídající závěr o vině stěžovatele, správný shledal i výrok o uloženém trestu.
Po zvážení námitek stěžovatele ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2003 sp. zn. 9 To 130/2001, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 8. 2002 č. j. 3 T 371/98-374, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel argumentuje porušením svého práva na řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Důvodnost svého přesvědčení spatřuje stěžovatel zejména v údajně nezákonném provedení důkazu čtením protokolu o výslechu svědka L. G. před soudem prvního stupně, který podle názoru stěžovatele měl být hodnocen jen jako podání vysvětlení (podle §158 odst. 3 trestního řádu). Stěžovatel se ve svých námitkách sice zcela ztotožnil s právními závěry Ústavního soudu uvedenými ve výše citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 376/01, avšak opomněl vzít v úvahu zcela odlišnou skutkovou a právní situaci v obou trestních věcech.
Stěžovatel nenamítá, že by výslech poškozeného provedený před zahájením trestního stíhání nebyl proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona, což je jedna z podmínek uvedených v ustanovení §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, ale tvrdí, že tento úkon není úkonem neodkladným či neopakovatelným v podstatě jen z toho důvodu, že byl proveden před zahájením trestního stíhání. S tímto názorem stěžovatele nelze souhlasit, neboť takový výklad nejen že odporuje znění již několikrát citovaného ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu v tehdy platném znění, uvádějícího definici neodkladného a neopakovatelného úkonu, ale současně vytváří překážku v efektivním naplňování účelu celého trestního řízení ve smyslu §1 trestního řádu.
Odvolací soud v napadeném usnesení dostatečně jasným a srozumitelným způsobem vyložil, z jakého důvodu je nutno posoudit výslech poškozeného jako neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu tehdy platného znění ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu. Tento právní názor odvolacího soudu je zcela v souladu s platnou judikaturou obecných soudů a není v rozporu jak s právem stěžovatele na řádný a spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), tak ani s právem obviněného na obhajobu (ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny).
K další námitce stěžovatele, která směřuje proti údajné "netransparentnosti" napadeného usnesení, jež stěžovatel shledává velmi "kusým", lze říci, že přezkumná povinnost odvolacího soudu je vymezena v ustanovení §254 trestního řádu. Stěžejní povinností tohoto soudu je ve smyslu citovaného ustanovení rozhodnout o zákonnosti a odůvodněnosti odvoláním napadeného rozhodnutí, včetně postupu v řízení, tomuto rozhodnutí předcházejícímu. Takto vymezenou povinnost odvolací soud v zásadě splnil, takže ani v tomto směru mu nelze vytknout závažnější pochybení dosahující úrovně porušení ústavnosti. Proto ani v tomto směru nemohl Ústavní soud přisvědčit argumentaci stěžovatele o porušení konkrétních článků Listiny.
Na základě těchto výše označených skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a proto Ústavní soud takový návrh stěžovatele odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu