ECLI:CZ:US:2004:2.US.360.03
sp. zn. II. ÚS 360/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů V. H. a A. H., obou zastoupených JUDr. M. K., advokátem, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2003, č. j. 22 Cdo 779/2003-402, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. května 2002, č. j. 7 Co 1091/2002-369, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu ČR. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl k odvolání stěžovatelů (žalovaných) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 12. března 2002, č. j. 4 C 724/95-319, jímž bylo vyhověno žalobě a žalovaným byla stanovena povinnost zdržet se jakéhokoli jednání, kterým by narušovali vlastnické právo žalobce, v části nemovitosti specifikované ve znaleckém posudku. Byla jim zejména stanovena povinnost zdržet se činnosti, kterou v označené části provozují a zdržet se užívání prostoru ke skladování; dále jim byla stanovena povinnost vyklidit tento prostor a uvést jej do předešlého stavu. Krajský soud v Českých Budějovicích se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry. Podle odvolacího soudu bylo zcela nepochybné, že se žalobkyně stala vlastnicí předmětné nemovitosti a žalovaným se na straně druhé nepodařilo jejich vlastnické právo k nemovitosti prokázat.
Následné dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR jako nepřípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto. Dovolací soud nepovažoval rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť problematika vydržení je v něm řešena zcela v souladu s hmotným právem a stávající judikaturou.
Stěžovatelé ve své obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti napadli výše uvedená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, neboť dle jejich názoru jimi došlo k porušení základního lidského práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítali, že soudy nesprávně použily právní předpisy, nesprávně je vyložily a v rozporu s důkazy a se skutečnými majetkovými vztahy rozhodly v neprospěch stěžovatelů. V podstatné části ústavní stížnosti polemizovali převážně s hodnocením důkazů a skutkových zjištění obecných soudů. Závěry soudů vycházejí dle názoru stěžovatelů z nesprávného posouzení nemovitosti, která se nachází na pozemku stěžovatelů. Na podporu svých závěrů pak uvedli v ústavní stížnosti řadu tvrzení a důkazů, které ovšem neobsahovaly ústavněprávní argumentaci.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení ve svém vyjádření odkázal na závěry obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku. Svůj postup a rozsah dokazování považuje za dostatečný, skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování a hodnocení důkazů proběhlo v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. Pokud dospěl k závěru, že předmětná nemovitost byla vydržena a stěžovatelům uložena povinnost zdržet se jednání, které by narušovalo výkon vlastnického práva, nejedná se o postup protiústavní.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení uvedl, že v dané věci se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dospěl k závěru, že nejde o věc, která by měla zásadní právní význam. Podotkl, že stěžovatelé s usnesením Nejvyššího soudu nijak věcně nepolemizují a v podstatě ani nenapadají právní hodnocení věci v nalézacím řízení, ale podstatou ústavní stížnosti je spíše polemika s hodnocením důkazů.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Protože se stěžovatelé dovolávali práva na spravedlivý proces, Ústavní soud v tomto směru přezkoumal napadená rozhodnutí a řízení jim přecházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud úvodem připomíná, že rozhodnutí, které je v neprospěch stěžovatelů nezakládá bez dalšího závěr, že je v rozporu s ústavně zaručenými právy. Argumentace stěžovatelů je v daném případě spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které vyplývají z odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatelů a jejich odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Námitky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti směřovaly především proti zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, a jestliže byly dodrženy zásady vyplývající z ustanovení §132 o. s. ř., není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, zjistil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotil, či jim přikládal jiný smysl a význam. V řízení byly provedeny všechny potřebné důkazy a závěry z nich plynoucí byly v odůvodnění řádně objasněny. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že mu nepřísluší, aby samostatně posuzoval skutkový stav, hodnotil důkazy a z nich pak vyvozoval právní závěry.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu