ECLI:CZ:US:2004:2.US.369.03
sp. zn. II. ÚS 369/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. T., s. r. o., zastoupené JUDr. E. Z., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 2003, č. j. 33 Odo 50/2003-40, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002, č. j. 54 Co 245/2002-25, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem 182/93 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudku Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích základních práv zakotvených v čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále, že jimi byl porušen čl. 4 Ústavy ČR.
Stěžovatelka uplatnila před obecnými soudy žalobou nárok na zaplacení částky 75.253,90 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení proti České republice - Okresní správě sociálního zabezpečení v Českých Budějovicích. Stěžovatelka byla povinna podle smlouvy o dílo uhradit podnikateli R. D. - P. žalovanou částku. Omylem však byla tato částka vyplacena jinému podnikateli stejného jména, se kterým však v době výplaty již nikterak nespolupracovala. Ten omylem vyplacenou částku nevrátil, protože na jeho účet byla vedena exekuce Okresní správou sociálního zabezpečení v Českých Budějovicích, v jejíž prospěch byla částka bankou stržena a poukázána na její účet. Z toho stěžovatelka dovozovala, že se Česká republika - Okresní správa sociálního zabezpečení v Českých Budějovicích na její úkor bezdůvodně obohatila.
Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu zamítl s odůvodněním, že bezdůvodné obohacení vzniklo dlužníkovi Okresní správy sociálního zabezpečení (dále jen "povinný"), za kterého stěžovatelka fakticky splnila dluh. Podle §454 občanského zákona (dále jen "o. z.") je bezdůvodně obohacen ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, i když bezdůvodné obohacení podřadil pod jinou skutkovou podstatu. Dospěl totiž k závěru, že šlo o bezdůvodné obohacení podle §451 odst. 1 o. z., protože šlo o majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Dovolání, které stěžovatelka podala, bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto s odůvodněním, že nebyly shledány důvody podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Podle jejího názoru byl postižen její majetek namísto majetku jiné osoby, která měla nesplněnou povinnost platit dávky sociálního zabezpečení. Dále byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 a čl. 38 Listiny, neboť soud I. stupně neprovedl žádné důkazy a vyšel pouze z obsahu podání, které obdržel od stran sporu. Nesprávně věc posoudil podle §454 o. z. jakoby stěžovatelka plnila za povinného přímo Okresní správě sociálního zabezpečení. Ani odvolací soud neprovedl žádné důkazy a spokojil se skutkovými a právními závěry soudu I. stupně. Výhrady k postupu Nejvyššího soudu ČR, jehož rozhodnutí svým návrhem rovněž napadá, z pohledu ústavně právního nijak nekonkretizuje. Závěrem tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena zásada vyjádřená v čl. 4 Ústavy ČR, že základní práva a svobody jsou pod soudní ochranou, neboť, ač bylo podle jejího názoru zasaženo nezákonným způsobem do jejích majetkových práv a v rozporu se zákonem byl ztenčen její majetek, neposkytly jí soudy ochranu.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Jeho úkolem je, jak vyplývá z čl. 83 Ústavy ČR, ochrana ústavnosti. Jen v rozsahu této pravomoci může zasáhnout na základě ústavní stížnosti do rozhodovací činnosti obecných soudů [čl. 87 odst. 1, písm. d) Ústavy].
V samotné ústavní stížnosti nejsou stěžovatelkou zformulovány žádné námitky, které by měly ústavně právní relevanci, a proto je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka namítá zásah do ústavním pořádkem zaručeného práva vlastnit majetek a tvrdí, že její majetek byl postižen na místo majetku jiné osoby. Ve skutečnosti však byl majetek stěžovatelky zmenšen v důsledku její chyby a nikoliv na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci. Tak by tomu bylo, kdyby finanční prostředky byly strženy přímo z účtu stěžovatelky. Peněžní prostředky došlé na běžný účet se dostávají do plné dispozice majitele účtu, a z toho vyplývá, že na ně dopadají i opatření orgánu veřejné moci, která se ho týkají. Stěžovatelčin majetek byl snížen v okamžiku odepsání sporné částky z jejího účtu, nikoliv až stržením částky z běžného účtu povinného ve prospěch Okresní správy sociálního zabezpečení v Českých Budějovicích.
Za ústavně relevantní nelze v daném případě považovat ani námitku stěžovatelky, že soud I. stupně neprovedl žádné důkazy. Podle §120 odst. 4 o. s. ř. může soud vzít za svá shodná skutková tvrzení účastníků. Ty skutečnosti, z nichž soud I. stupně dovodil své závěry, byly mezi účastníky nesporné, a provádění dalších důkazů, které navrhovala stěžovatelka, by bylo s ohledem na závěr vyplývající z nesporných skutečností, nadbytečné. Soud I. stupně řádně v odůvodnění uvedl a zdůvodnil, proč navržené důkazy neprováděl. Obecné soudy proto neporušily pravidla řádného procesu a stěžovatelka nebyla zkrácena ve svém právu na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka se dále dovolává čl. 36 odst. 2 Listiny, podle kterého každý, kdo tvrdí, že byl zkrácen rozhodnutím veřejné správy, se může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. V daném případě však předmětem řízení nebyl přezkum správního rozhodnutí, ale žaloba o zaplacení peněžitého plnění. V rámci takového řízení soud nemůže přezkoumávat správní rozhodnutí. Navíc stěžovatelka ani nekonkretizuje o jaké správní rozhodnutí se jí jedná. Pouze z kontextu návrhu lze dovodit, že má zřejmě na mysli opatření Okresního úřadu sociálního zabezpečení, na základě kterého byla provedena srážka z účtu povinného. Toto rozhodnutí se však stěžovatelky netýká, tudíž by ani nebyla legitimována k podání správní žaloby, kterou by se jedině mohla domáhat přezkumu správního rozhodnutí.
Ani tvrzení, že bylo porušeno ústavní právo na veřejné projednání věci a právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, neobstojí. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 25 C 145/2002, a z jeho obsahu zjistil, že jak řízení před soudem I. stupně, tak řízení odvolací, proběhlo veřejně, jak je patrné z protokolů z těchto jednání na č. l. 11 a č. l. 23 spisu. Důkazy z důvodů výše uvedených nebyly prováděny a tudíž nebylo k čemu se vyjadřovat.
Závěrem stěžovatelka tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení zásady uvedené v čl. 4 Ústavy ČR, a že soudy neposkytly soudní ochranu základním právům a svobodám. Toto tvrzení nijak nekonkretizuje, takže není zřejmé, jaká základní práva a svobody má na mysli ani čí práva a svobody neměly být ochráněny. Z obsahu návrhu lze dovodit, že má na mysli skutečnost, že před obecnými soudy s uplatněným nárokem neuspěla. Ochrana základních práv a svobod však nikomu negarantuje úspěch ve věci, ale garantuje dodržování rovných podmínek pro všechny účastníky soudního řízení, tedy v daném případě nejen pro stěžovatelku, ale i pro stranu, která ve sporu byla žalována.
Ústavní soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí namítané ani jiné porušení ústavních práv. Proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, ústavní stížnost, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu