ECLI:CZ:US:2004:2.US.375.03
sp. zn. II. ÚS 375/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. W., zastoupeného Mgr. P. D., advokátem, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 21. května 2003 sp. zn. Sv 48/2002 a usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 12. června 2003 sp. zn. KZv 328/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 11. 7. 2003 doručena ústavní stížnost, ve které se stěžovatel domáhá zrušení usnesení blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Na základě výzvy soudce Ústavního soudu odstranil obhájce stěžovatele vady podané ústavní stížnosti přípisy doručenými Ústavnímu soudu ve dnech 9. 2. a 19. 2. 2004 tak, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i ze spisu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 sp. zn. SV 48/2002 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 7. února 2003 sp. zn. Sv 48/2002 bylo proti stěžovateli a dále proti pprap. M. V. a V. J. zahájeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. ř., kterého se měli (zkráceně řečeno) dopustit tím, že dne 11. 1. 2003 v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi v autobazaru k. požadovali po majiteli autobazaru P. M. vydání 410.000,- Kč a když tuto částku nevydal, pohrůžkou násilí a násilím jej donutili podepsat kupní smlouvy o prodeji vozidel Š. O. v hodnotě 255.000,- Kč a Š. F. v hodnotě 83.000,- Kč, kterých se následně zmocnili.
Stěžovatel dne 17. 1. 2003 dobrovolně vydal policejnímu orgánu předmětná vozidla ve smyslu §78 odst. 1 tr. ř. Usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2003 sp. zn. Sv 48/2002 byla poškozenému P. M. podle §80 odst. 1 tr. ř. tato vozidla vydána. V odůvodnění usnesení státní zástupce rekapituloval obsah usnesení o zahájení trestního stíhání a uvedl, že osobních vozidel již není k dalšímu řízení třeba, nepřichází v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání a o právu poškozeného na ně není pochyb.
Stěžovatel toto usnesení o vydání věcí napadnul stížností, která byla usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 12. 6. 2003 sp. zn. KZv 328/2002, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. V odůvodnění usnesení státní zástupce konstatoval, že poškozený kupní smlouvy o prodeji automobilů podepsal pod nátlakem, aniž by byly projevem jeho svobodné vůle, tyto smlouvy jsou tak od počátku neplatné a skutečným majitelem obou vozidel je poškozený P. M.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že tvrzení poškozeného P. M. jsou lživá a neodpovídají realitě. Stěžovatel byl nucen odstoupit od kupní smlouvy, jejímž předmětem byl prodej osobního vozidla V. P. v hodnotě 410.000,- Kč, a to z důvodu nepravých celních dokumentů. P. M. navzdory svému původnímu slibu odmítnul stěžovateli vrátit kupní cenu a vyhrožoval mu trestním oznámením, stěžovatel se proto rozhodnul poškozeného navštívit a celou věc vyřešit; s ohledem na předchozí chování poškozeného a obecně nedobré zkušenosti s majiteli autobazarů požádal spoluobviněné V. J. a M. V., aby jej ke schůzce doprovodili. Poškozený pak na schůzce dobrovolně souhlasil s návrhem stěžovatele, že pokud nemá k dispozici slíbenou finanční hotovost, vezme si stěžovatel namísto vrácení kupní ceny za vozidlo zn. V. P. jiné vozy v přibližně stejné hodnotě, což se stalo.
Stěžovatel tvrdí, že o průběhu jednání s poškozeným vypovídali všichni spoluobvinění shodně, výpověď poškozeného není naopak nijak důkazně podložena, přičemž svědkové K. G. a F. D. mají pouze informace zprostředkované od poškozeného, výpověď svědka D. se navíc s výpovědí poškozeného v určitých bodech rozchází. Stěžovatel zpochybňuje věrohodnost osoby poškozeného a v této souvislosti uvádí, že P. M. se stěžovatelem uzavřel kupní smlouvu na automobil V. P., i když nebyl jeho vlastníkem, že zfalšoval stěžovatelův podpis a že byl stíhán pro podvod ve věci předložení nepravých dokladů k leasingovým smlouvám.
Dle názoru stěžovatele, pokud není prokázáno, že by se dopustil trestného činu a nebyl doposud vydán odsuzující rozsudek, má být uplatněna zásada presumpce neviny. Pokud státní zástupce konstatuje, že automobily jsou ve vlastnictví poškozeného, předjímá rozhodnutí soudu, k čemuž není oprávněn a zásadu presumpce neviny porušuje. Dokud nebylo prokázáno, že se trestný čin stal a že právní úkon (kupní smlouva) byl učiněn nesvobodně, je třeba tento právní úkon pokládat za platný. Jelikož o právu poškozeného k předmětným automobilům přetrvávají pochyby, bylo jejich vydání nezákonné a automobily měly být uloženy do úschovy.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Městského státního zastupitelství v Praze, jakož i vyšetřovací spis Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 sp. zn. SV 48/2002.
Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 konstatoval, že o vydání osobních motorových vozidel poškozenému P. M. rozhodl po výslechu poškozeného a svědků K. G. a F. D., kteří výpověď poškozeného potvrzují. Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze pak rekapituloval obsah svého napadeného rozhodnutí a uvedl, že se stěžovatel zmocnil vozidel trestnou činností, obě kupní smlouvy nebyly projevem svobodné vůle poškozeného a jedná se tedy o neplatné právní akty. Jelikož není pochyb, že majitelem automobilů je poškozený P. M., bylo namístě jejich vydání podle §80 odst. 1 tr. ř.
Ústavní soud je nucen v prvé řadě konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů či jiných orgánů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde současně o porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soudnictví spočívá především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost již nelze napravit procesními prostředky.
Ve smyslu ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že orgány činné v trestním řízení učinily závěr, že o právu poškozeného P. M. na předmětné automobily není pochyb a že je tedy na místě automobily ve smyslu §80 odst. 1 tr. ř. poškozenému vydat. Jak vyplývá z vyjádření státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, tento závěr učinil zejména s ohledem na výpověď samotného poškozeného a dále svědků K. G. a F. D., přičemž tyto výpovědi jsou v rozporu s výpověďmi spoluobviněných. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle své konstantní judikatury je oprávněn hodnotit důkazy provedené soudy pouze v případě, pokud jimi vyvozené právní závěry stojí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Tento princip se uplatňuje o to více při hodnocení důkazů provedených orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení. Shora popsaný extrémní nesoulad Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Trestní řízení podléhá procesnímu vývoji a jeho případné vady je zatěžují jako celek. Z toho důvodu lze i případné procesní vady přípravného řízení napravit v prvé řadě obecnými soudy v rámci přezkumu celého řízení. Přesvědčení státního zástupce, že stěžovatel se dopustil stíhané trestné činnosti a je tedy na místě vydání automobilů poškozenému, neznamená porušení zásady presumpce neviny, napadenými rozhodnutími totiž nebylo rozhodnuto o vině stěžovatele, ale pouze o vydání předmětných věcí.
Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud konstatuje, že výpovědi svědků K. G. a F. D. (č. l. 216 - 223 spisu) se v podstatných skutečnostech shodují s výpovědí poškozeného (č. l. 208 - 215), přičemž tito svědkové byli přítomni části jednání poškozeného se spoluobviněnými a nestandardní průběh tohoto jednání potvrzují.
Napadená rozhodnutí, na základě nichž byly předmětné automobily vydány poškozenému, nejsou v rozporu s ustanovením §80 odst. 1 tr. ř. a nejsou také rozhodnutími, v nichž by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydaným věcem. Usnesení podle ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. nemá konstitutivní účinky pro vznik vlastnického práva k věci toho, komu byla věc vrácena či vydána. Stěžovateli zůstala zachována možnost uplatňovat své námitky a požadavky jak v dalším průběhu trestního řízení, tak v eventuálním občanskoprávním řízení, řešícím sporné smluvní či vlastnické otázky.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení trestněprocesních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nebo svobod.
Proto byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu